ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.872.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 872/2014 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2014 o dovolání podaném obviněnou M. Č., dříve M., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 121/2013 ze dne 18. 4. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 109/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 25 T 109/2012 ze dne 31. 1. 2013 byla dovolatelka (s dalšími dvěma obviněnými) uznána vinnou pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž takto uložený trest odnětí svobody jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále jí byl uložen trest propadnutí věcí ve výroku rozsudku přesně specifikovaných.
V předmětné věci podal příslušný státní zástupce odvolání (ve vztahu ke všem obviněným), o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 7 To 121/2013 ze dne 18. 4. 2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obv. M. Č. (stejně jako spoluobviněné) uznal vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byla obv. M. Č. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž jí byl výkon takto uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Dále jí byl uložen trest propadnutí věcí, které byly ve výroku citovaného rozsudku přesně specifikovány.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obv. M. Č. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že v řízení před soudy nebylo prokázáno, že by všechny spoluobviněné působily jako organizovaná skupina. Z výsledků ve věci vedeného dokazování tak neplyne, že se jednalo o činnost tří osob, které se na činnosti organizované skupiny aktivně podílely. Podle jejího názoru potom ani z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neplyne, jakým způsobem se na činnosti organizované skupiny měla podílet spoluobviněná D. Y., když ta se zúčastnila jednoho útoku, a to se spoluobviněnou V., tedy bez účasti dovolatelky. Přitom dovolatelka a spoluobviněná V. jednaly spíše samostatně a o výsledcích svého jednání se pouze informovaly. Z dokazování tak nelze dovodit činnost organizované skupiny, když nebyla zjištěna žádná vazba mezi dovolatelkou a spoluobviněnou Y. Uzavřela s tím, že v posuzované věci šlo víceméně o vzájemné informování mezi dovolatelkou a spoluobviněnou V. bez jakéhokoli vztahu spoluobviněné Y. k dovolatelce, přičemž společné působení všech spoluobviněných v rámci organizované skupiny neplyne ani z výroku či odůvodnění napadeného rozsudku. Přesto, že odvolací soud podrobně zmínil znaky organizované skupiny, své závěry neaplikoval na projednávaný případ. Nezbytným pojmovým znakem organizované skupiny je však též určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy sdružení, jehož činnost se vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což z učiněných skutkových zjištění neplyne. Jsou tak minimálně dány výrazné pochybnosti o existenci znaků organizované skupiny, a proto bylo namístě aplikovat zásadu „in dubio pro reo“. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že „se podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013, č. j. 7 To 121/2013-559, zrušuje“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že z učiněných skutkových zjištění (odposlech a záznam telekomunikačního provozu a sledování obviněných) je zjevné, že činnost pachatelek byla koordinovaná a existovala mezi nimi faktická dělba činnosti. Tomu svědčí i textová komunikace mezi dovolatelkou a obviněnou Y., ze které jednoznačně plyne, že se domlouvaly, kam pojedou předměty prodávat, kdy a na kterých místech byly při prodeji předmětů kontrolovány policisty a jaká místa jsou pro prodej nejvýhodnější. Z učiněných skutkových zjištění takto vyplývá i vzájemná spolupráce všech tří spoluobviněných ohledně volby vhodného místa k prodeji, snaha padělat doklady prokazující, že jsou oprávněni prodávat předměty pro účely veřejné sbírky i vzájemné upozorňování na místa, kde hrozí kontrola ze strany policie a cestování na místo jedním automobilem, když takovéto (společné) jednání přispělo k vyšší úspěšnosti pachatelek při jimi páchané trestné činnosti. K naplnění znaků organizované zločinecké skupiny přitom není třeba, aby se všichni její členové zúčastnili páchání trestného jednání již od samotného počátku, stejně jako není žádáno, aby se každá z obviněných podílela na organizování činnosti takové skupiny, když dostačuje, pokud je organizátorem pouze jedna obviněná a u ostatních postačí pouze plnění úkolů uložených organizátorem. Z provedeného dokazování tak zjevně vyplynulo, že se jednalo o organizovanou skupinu a tedy sdružení tří osob vyznačující se plánovitostí a koordinovaností, což zvyšovalo škodlivost trestného činu a úspěšnost v jeho páchání. Proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu předmětných skutků, které jsou obsaženy v příslušném výroku rozhodnutí soudu druhého stupně, dovolatelka namítla nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění odvolacím soudem, nedostatečný popis předmětný skutků ve výroku citovaného rozsudku s tím, že ani z učiněných skutkových zjištění ani ze zmíněného popisu skutků nelze usoudit na to, že by (popsané) jednání všech tří obviněných založilo jejich činnost členů organizované skupiny. Přitom však z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne (zejména z pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu i z jejich sledování) vzájemná spolupráce všech obviněných, jak při typování míst vhodných k prodeji označených předmětů, tak i ve snaze padělat doklady prokazující oprávněnost prodeje předmětů pro účely veřejné sbírky, vzájemná upozornění na místa, kde hrozí kontrola policie, společná cestování na místa prodeje i výměny informací stran uvedené činnosti. V uvedeném směru potom odvolací soud podrobně vysvětlil pojmové znaky organizované skupiny, na které také ve světle učiněných skutkových zjištění přiléhavě poukázal v souladu s konstantní judikaturou, kdy organizovanou skupinou se rozumí sdružení více (nejméně tří) osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jejich jednotlivými členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, když uvedené skutečnosti zjevně plynou ze zmíněných (učiněných) skutkových zjištění, když skutkové námitky dovolatelky nabízejí jiný (pro ni výhodnější) skutkový děj. Důvodně potom není uplatněna ani námitka stran nedostatečného popisu skutkového děje ve výroku citovaného rozsudku odvolacího soudu (i když si lze představit jeho přesnější popis), neboť základní skutečnosti z hledisek namítané absence organizované skupiny v uvedeném popisu jsou zachovány. Právně relevantně tak byla uplatněna právě námitka poukazující na to, že předmětné skutky nebyly páchány v rámci organizované skupiny, ta je však z důvodů již shora uvedených zjevně neopodstatněná. Za dané situace potom nelze přihlížet k navrhované aplikaci principu „in dubio pro reo“, když lze ke škodlivosti popsaného jednání obviněných dodat, že šlo o jednání odpudivé, zneužívající humanitárního cítění lidí.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka