ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.90.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 90/2014 -35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2014 o dovolání podaném obviněnou K. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 321/2013 ze dne 19. září 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 172/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 1 T 172/2012 ze dne 16. dubna 2013 byla dovolatelka uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený přečin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž jeho výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a současně jí bylo uloženo, aby v uvedené době podle svých sil nahradila způsobenou škodu. Dále jí byl uložen trest propadnutí jiné majetkové hodnoty - peněžních prostředků přesně ve výroku specifikovaných. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání obviněné proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 7 To 321/2013 ze dne 19. září 2013 tak, že podané odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že předmětné smlouvy o stavebním spoření uzavřela s vědomím účastnic těchto smluv, na základě jimi udělených ústních plných mocí, není tedy pravdou, že peníze naspořila ona, nýbrž je naspořily účastnice, ona pouze posílala průběžné platby, avšak pouze účastnice mohly s účty dále disponovat. Poukázala na skutečnost, že v daném případě nejsou splněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to konkrétně z hlediska objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu. Nenaplnění objektivní stránky je dle jejího přesvědčení třeba spatřovat v absenci pojmu uvedení v omyl a absenci škody na cizím majetku. Stavební spořitelna dle jejího názoru uvedena v omyl nebyla, neboť předmětné smlouvy uzavírala po dohodě s účastnicemi, naspořené prostředky náležely výhradně účastnicím. V průběhu řízení namítla, že na základě dohod uzavřených s účastnicemi jí měly tyto na základě své vlastní vůle celou částku složenou z pravidelných plateb, úroků a státní podpory zaslat na určený účet jako faktickou odměnu za dříve poskytnuté služby, přičemž na takovéto jednání je možno pohlížet jako na vypočítavé, utilitární, ovšem nikoli trestné. V této souvislosti poukázala na zcela běžný postup, kdy jsou v rámci rodinných vazeb uzavírány stavební spoření na jména rodinných příslušníků, kdy konkrétní platby jsou zasílány jiným rodinným příslušníkem, kdy stavební spořitelně je lhostejné, kdo tyto platby platí a jak jsou následně peníze použity. Vyjádřila nepochopení, jak mohou být soukromé dohody takto kriminalizovány a vznesla otázku, zda policie začala kontrolovat i ostatní smlouvy o stavebním spoření, zda jsou vždy zasílány platby z účtu, na který je smlouva vedena. Co se týká otázky škody, uvedla, že stavební spořitelna měla k dispozici finanční prostředky, které jí po dobu deseti let posílala a tyto prostředky užívala při své podnikatelské činnosti a vytvářela z nich nemalý zisk. K uloženému trestu propadnutí majetkové hodnoty naspořených částek uvedla, že tento je nezákonný, neboť tyto peníze nenáleží jí, ale výhradně účastnicím a trest tak postihuje majetek neodsouzených osob. V další části dovolání odkázala na ustanovení §13 odst. 2 tr. zákoníku, když u ní jakékoli povědomí o tom, že by jejím jednáním mohla vzniknout škoda, absentovalo. Poukázala na zákon o stavebním spoření, ze kterého podle jejího přesvědčení vyplývá, že jedna osoba může uzavřít více smluv o stavebním spoření současně. V neposlední řadě upozornila, že státní podpora je poskytována ministerstvem financí, nikoli stavební spořitelnou, která je pouze tzv. dočasným správcem. Závěrem svého podání požádala o odklad výkonu dovoláním napadeného usnesení. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud „rozhodl podle §265k odst. 1 tr. ř. tak, že se napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2013, č. j. 7 To 321/2013-378 a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 16. 4. 2013, č. j. 1 T 172/2012-355, v celém rozsahu zrušují.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V tomto svém vyjádření uvedl, že co se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Uvedl, že tedy nelze přihlížet k té části námitek, kterými dovolatelka jakkoli zpochybňuje kvalitu skutkových zajištění a předkládá vlastní skutkové verze. Pro úplnost dodal, že soudy provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.) a hodnotily důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), přičemž v žádném případě nevybočily z pravidel formální logiky. Námitky týkající se absence subjektivní stránky a objektivních znaků trestného činu podvodu lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, při posuzování jejich důvodnosti je však nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Shrnul, že podstata trestné činnosti dovolatelky spočívala v tom, že v průběhu let 2002-2003 uzavřela na jména čtyř ve výroku specifikovaných osob smlouvy o stavebním spoření s Všeobecnou stavební spořitelnou Komerční banky, a. s. (nyní Modrá Pyramida, stavební spořitelna, a. s.), za jejichž uzavření obdržela provize, a naspořila na ně ve výroku o vině uvedené částky, které v jednom případě následně společně s ve výroku o vině vyčíslenou státní podporou a úroky po vypovězení smlouvy převedla na účet svého syna Ing. R. Š., v dalších případech se o to pokusila, k převodu peněz však z označených důvodů nedošlo z důvodů na dovolatelce nezávislých a takto získala částku 72.256,69 Kč, když se pokusila celkem získat částku ve výši 274.123,53 Kč. Poukázal dále na skutečnost, že z rozboru příslušných ustanovení zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření, jak ho provedl odvolací soud na str. 5 - 6 svého rozhodnutí, vyplývá, že fyzická osoba může uzavřít pouze jednu smlouvu o stavebním spoření s nárokem na státní podporu a zvýhodněný úrok. Ze skutkových zjištění učiněných soudy přitom vyplývá, že dovolatelka čerpala, resp. se pokusila čerpat výhody se stavebním spořením spojené současně ze čtyř smluv formálně uzavřených na jména jiných osob. Z těchto skutkových zjištění je přitom nepochybné, že osoby, na jejichž jména byly smlouvy uzavřeny, a to bez ohledu na to, zda o jejich uzavření věděly či nevěděly, na ně samy nikdy žádné částky nespořily a současně nikdy neuplatnily nebo se nepokusily uplatnit jakékoli nároky z nich vyplývající. Vyjádřil tedy názor, že podstata podvodného jednání dovolatelky spočívala v tom, že stavební spořitelnu, resp. osoby jejím jménem jednající uváděla v omyl o totožnosti osob, které budou čerpat výhody ze stavebního spoření, a tím současně o okolnosti rozhodné pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro uzavření smlouvy o stavebním spoření zvýhodněném zvýšeným úrokem a státní podporou. Zvýšené úroky a částky státní podpory, které dovolatelka v příčinné souvislosti se svým jednáním získala, nebo se pokusila získat, je pak nutno považovat za škodu, která je zákonným znakem trestného činu podvodu a o které současně může být rozhodnuto výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. Argumentace, podle které škoda poškozené stavební spořitelně fakticky vzniknout nemohla, jelikož tato v průběhu platnosti smluv o stavebním spoření disponovala prostředky dovolatelky a generovala z nich zisk, je dle státního zástupce z právního hlediska irelevantní, když takovouto „kompenzaci“ nelze pro účely posouzení věci z hlediska trestního práva provádět. Zdůraznil, že ze samotného charakteru jednání dovolatelky současně vyplývá, že šlo o poměrně sofistikované jednání, a to ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uzavírání smluv na jména jiných osob totiž nemohlo mít jiný smysl než vylákání zvýhodněných úroků a státní podpory; „nezvýhodněné“ smlouvy o stavebním spoření mohla dovolatelka v libovolném počtu uzavřít na svoje vlastní jméno. Námitky týkající se existence objektivních a subjektivních znaků trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku proto nepovažuje státní zástupce za důvodné. Dodal, že při posuzování znaků uvedeného trestného činu je podle jeho názoru nutno vycházet z faktického stavu věci, tj. z toho, že spoření na základě jednotlivých smluv a současně čerpání výhod z nich plynoucích bylo výlučně záležitostí dovolatelky, nikoli osob, na jejichž jména byly smlouvy formálně uzavřeny. (Předmětné smlouvy lze ostatně považovat za absolutně neplatné pro obcházení zákona ve smyslu §39 občanského zákoníku dříve platného.) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky dovolatelky uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu směřují proti výroku o trestu propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty a formálně je lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Těžiště námitek dovolatelky spočívá v tvrzení, že prostředky na účtech de iure patří nikoli jí, ale příslušným osobám, na jejichž jména byly uzavřeny jednotlivé smlouvy, a to přesto, že dovolatelka tyto prostředky na účty „na vlastní riziko“ zasílala; proto tyto prostředky podle dovolatelky nemohou být předmětem trestu propadnutí věci či jiné majetkové hodnoty. Ze skutkových zjištění ve věci učiněných vyplývá, že dovolatelka na příslušné účty k jednotlivým smlouvám zasílala vlastní finanční prostředky a následně podnikla kroky k získání takto naspořených finančních prostředků navýšených o úroky a státní podporu. Z těchto zjištění přitom v žádném případě nevyplývá, že by snad dovolatelka s osobami, na jejichž jména byly smlouvy uzavřeny, uzavřela darovací smlouvu nebo nějaký inominátní kontrakt o tom, že bude spořit v jejich prospěch; dovolatelka si naopak nadále v celém rozsahu počínala jako vlastník těchto finančních prostředků. Předmětné peníze na účtech tedy lze považovat za majetek dovolatelky. Podle státního zástupce však neobstojí závěr, že by tyto prostředky byly získány trestným činem nebo jako odměna za něj. Z formulace výroku o trestu propadnutí věci a z jeho porovnání s obsahem jednotlivých skutkových vět vyplývá, že soud uložil propadnutí nikoli neoprávněně získaných částek, ale těch finančních prostředků, které na jednotlivé účty naspořila sama obviněná. U těchto finančních prostředků ovšem nebyl zjištěn žádný nelegální původ a nepředstavovaly prospěch dovolatelky z trestné činnosti; tou byly pouze úroky a státní podpora. Na druhé straně však bylo předmětné prostředky možno považovat za věc ke spáchání trestného činu použitou, popř. určenou. Okolnosti případu byly zajisté specifické, nicméně vložení určitých vlastních prostředků na účet bylo nezbytným předpokladem k tomu, aby dovolatelka mohla naplnit znak skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívající v „obohacení sebe nebo jiného“ jejich zhodnocením o úroky a státní podporu. Otázka, podle kterého ustanovení §70 tr. zákoníku byl trest propadnutí věci uložen, přitom nemá výraznější praktický dopad na postavení obviněné. Současně nejde o otázku, která by si vyžadovala dalšího judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Totéž platí i o dovolatelkou nevytýkané formální vadě spočívající v tom, že trest byl ve výroku rozsudku nalézacího soudu označen pouze jako „trest propadnutí jiné majetkové hodnoty“, ačkoli správný název trestu zní „trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“; podle výslovného ustanovení §134 odst. 1 tr. zákoníku jsou navíc peníze na účtu věcí, nikoli tedy „jinou majetkovou hodnotou“. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedl, že tento dovolací důvod je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolatelka uplatnila částečně důvodnou námitku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byla v této části důvodně uplatněna též druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu spočívající v tom, že soud druhého stupně - ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku. Skutečnost, že tato okolnost nemá výraznější dopad na postavení obviněné, již byla výše zmíněna. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. podané dovolání odmítl, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout i jim adekvátní závěry právní. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S ohledem na uvedené je tak zřejmé, že nelze přihlížet k té části námitek, jejichž prostřednictvím dovolatelka předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro ni příznivější) verzi skutkového děje, či polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely a proč uznaly dovolatelku vinnou výše označeným trestným činem.
Co se týká námitky týkající se absence znaku uvedení v omyl a absence způsobené škody u trestného činu podvodu, a poukazu na zásadu ultima ratio, ty jsou uplatněny právně relevantně, avšak je k nim namístě uvést následující:
Trestného činu (přečinu) podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Trestného činu podle odst. 3 téhož ustanovení se dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu.
Z hlediska posouzení viny dovolatelky tak není důležité, zda jednala s vědomím předstíraných účastnic smluv, když tato otázka by mohla být relevantní z hlediska posouzení případné viny těchto účastnic, což však není předmětem tohoto řízení. Podstatné je, že z učiněných skutkových zjištění jasně vyplynulo, že dovolatelka, ať již na základě předchozí dohody s (předstíranými) účastnicemi smluv o stavebním spoření nebo bez jejich vědomí, uzavřela jejich jménem tyto smlouvy s tím, že finanční prostředky na tomto spoření bude spořit ona a stejně tak ona nakonec obdrží peněžní prostředky z těchto smluv včetně zvýhodněných úroků a příspěvků státní podpory, na které by jinak neměla nárok v takovéto výši. Její úmysl tedy od počátku směřoval k tomu, že získá tyto finanční částky, což dovolatelka ovšem ani sama nepopírá, i když toto jednání opírá o soukromoprávní dohodu mezi ní a domnělými účastnicemi. I kdyby však takováto dohoda skutečně existovala, nic to nemění na faktu, že se nelze beztrestně domluvit na tom, že bude stavební spořitelna uvedena v omyl ohledně té skutečnosti, kdo bude skutečným příjemcem státní podpory stavebního spoření a se stavebním spořením zvýhodněných úroků. Bez jakékoli právní relevance je i námitka dovolatelky, že stavební spořitelna v době trvání stavebního spoření mohla hospodařit s vloženými finančními částkami, tvořit zisk, a proto také nelze hovořit o škodě na jejím majetku. Pro posouzení viny dovolatelky a jejím jednáním způsobené škody je podstatné, že se pokusila vylákat (nebo i v jednom případě úspěšně vylákala) finanční částky, na které by jinak neměla nárok a výše takovýchto částek se potom rovná výši způsobené škody.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je namístě uvést, že ten je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a) které bylo užito k spáchání trestného činu , b) která byla k spáchání trestného činu určena, c) kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, nebo d) kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou pod písmenem c), pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené pod písmenem c) není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná. Podle odst. 2 téhož ustanovení trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty může soud uložit, jen jde-li o věc nebo jinou majetkovou hodnotu náležející pachateli.
Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud soud uložil dovolatelce trest propadnutí jiné majetkové hodnoty – peněžních prostředků podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neučinil tak zcela správně (v souladu se zákonem), a to z několika důvodů. Předně je třeba uvést, že ani dovolací soud nemá pochyb, že finanční prostředky na předmětných účtech náležely dovolatelce. To proto, že pokud uzavřela předmětné smlouvy de facto dovolatelka, za účelem vlastního obohacení, předstírané účastnice nikdy neměly být majitelkami naspořených prostředků a peníze na účty stavebního spoření posílala v rámci svého podvodného jednání též dovolatelka, nelze domnělé účastnice považovat za majitelky takovýchto finančních prostředků. A to i proto, že uzavření smlouvy o stavebním spoření na jejich jméno bylo součástí trestného jednání dovolatelky a takovýto úkon lze považovat za neplatný i z hlediska občanského práva. Tento trest však měl být dovolatelce ukládán podle písm. a) výše uvedeného ustanovení s tím, že těchto prostředků bylo užito ke spáchání trestného činu, když jejich prostřednictvím chtěla vylákat částky, na které by jinak neměla nárok. Též je nepochybné, že ve smyslu §134 odst. 1 tr. zákoníku jsou peněžní prostředky na účtu věcí, tedy měl být ukládán trest propadnutí věci. Takováto pochybení však nejsou natolik zásadního významu, aby bylo nutné na jejich základě napadené rozhodnutí rušit, když by neměla ani zásadní význam na postavení dovolatelky a nejsou ani po právní stránce otázkou zásadního významu.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který dovolatelka ve svém podání uplatnila, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatelka tento dovolací důvod uplatnila v jeho druhé alternativě s tím, že s ohledem na výše uvedené v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné říci, že byl částečně naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Je tedy zřejmé, že by projednání podaného dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl, nerozhodoval již o návrhu na odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka