ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.929.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 929/2014 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 o dovolání podaném obviněným Ing. L. B., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 412/2013 ze dne 8. 1. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 71/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 71/2012 ze dne 8. 10. 2013 byl dovolatel uznán vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále byl podle §226 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěn návrhu na potrestání Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 1 ZK 294/2012, pro v něm přesně popsaný skutek, ve kterém byl obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího přečinu poškození cizí věci dle §228 tr. zákoníku a bylo současně rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podali obviněný Ing. L. B. a příslušný státní zástupce (v neprospěch obviněného) odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 61 To 412/2013 ze dne 8. 1. 2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze v jeho zprošťující části a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle §256 tr. ř. odvolání podané obviněným Ing. L. B. zamítl s tím, že jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. L. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod (byť nikoli přesným odkazem na příslušné ustanovení zákona) označil nepochybně ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že v posuzované věci jde o nesprávné právní posouzení popsaného skutku. Namítl, že z popisu předmětného skutku neplyne z hlediska přečinu pomluvy podle §184 tr. zákoníku, že o jiném sdělil nepravdivý údaj, …způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů (zejména v zaměstnání, případně narušit rodinné vztahy). Zejména potom v popisu skutků chybí jeho zavinění. Příslušné zavinění ohledně nepravdivosti údaje ve skutku není popsáno tak, aby v něm bylo spatřováno jeho úmyslné zavinění, není v něm uvedeno, že poškozená nějakou vážnost u adresátů má, není uvedeno, že by měl vědět, že údaj jím sdělený příbuzným je způsobilý ohrozit vážnost poškozené, není uvedeno, že měl vědět o tom, že soudní a úřední osoby jsou spoluobčany, dále že není uvedeno, že by měl vědět, že vážnost poškozené mohla být ohrožena značnou měrou, není pak popsáno jeho zavinění ve vztahu k následku a také to, že by měl vědět, že nesmí být po provedení znaleckého posudku dále přesvědčen o své pravdě. Má za to, že uvedené nedostatky v popisu skutku soudy nevzaly v úvahu a zabýval se jimi až v důvodech pouze soud odvolací. V uvedené souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. IV. 434/07, IV. 565/02 a IV. ÚS 182/04), jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 137/2007, které odvolací soud ignoroval. Konečně namítl, že soudy se nevypořádaly s principy subsidiarity trestní represe, kterou se nevázaly. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby „rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně bylo zrušeno“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) s tím, že především z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy, ani přezkoumání správností jimi provedeného dokazování s tím, že současně ve věci nejde ani o tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Ve věci se jeví nutným zohlednit skutkové závěry, k nimž dospěly soudy a které jsou vyjádřeny zejména v tzv. skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně a které jsou dále rozvedeny a upřesněny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Poukázal na to, že v předmětných rozhodnutích je uvedeno, že dovolatel písemně sděloval státním orgánům a rodinným příslušníkům poškozené jako faktickou a objektivně danou skutečnost nepravdivé údaje o duševním stavu poškozené, a to za stavu, kdy s ohledem na proběhlá soudní jednání a z nich vzešlá rozhodnutí (včetně souvisejících znaleckých posudků stran poškozené) musel vědět, že jím sdělované údaje o jejím duševním stavu jsou nepravdivé. Jeho jednání přitom bylo motivováno také snahou o změnu pozitivního vztahu příbuzných (včetně dětí) k poškozené na vztah negativní a snahou na ni vrhnout stín z pohledu jejích nejbližších, a stejně tak i snahou o zlepšení vlastní pozice v probíhajících řízeních. Uvedené skutečnosti v rámci takto popsaného skutku potom dostatečně vyjadřují všechny znaky skutkové podstaty přečinu pomluvy dle §184 tr. zákoníku. Jde takto zejména o vyjádření znaku „sdělení nepravdivého údaje“ (písemnosti adresované státním orgánům a osobám blízkým poškozené, o kterých věděl, že jsou v rozporu s realitou), jakož i znak „způsobilosti“ takového údaje „značnou měrou ohrozit vážnost“ poškozené „u spoluobčanů narušením rodinných vztahů“ (tedy např. právě i u osob blízkých narušením existujících rodinných vztahů, když jeho snahou bylo právě tyto vztahy narušit). Z konstrukce tzv. skutkové věty jasně plyne také jeho zavinění, a to nepochybně formou úmyslu, když jeho jednání je takové povahy, že případná nedbalost je vyloučena přímo z povahy věci. Rozesílání písemností, případně písemné sdělování údajů je lidská činnost, a to nepochybně úmyslná. Jeho námitka, že byl odsouzen proto, že trval na svém přesvědčení o duševní poruše poškozené, neobstojí, protože vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu. Stran námitky o porušení totožnosti skutku státní zástupce poukázal na to, že tato není důvodná, neboť se závěry soudu prvního stupně právě stran totožnosti skutku lze souhlasit, neboť ten v tomto směru své závěry náležitě vysvětlil. K popisu skutku samotného potom uvedl, že v tzv. skutkové větě byl soudem popsán skutek tak, jak vyplynul z učiněných skutkových zjištění a nikoli tak, jak by si jeho zjištění přál dovolatel, když je to právě soud, který rozhoduje o tom, zda se stal skutek, který je předmětem obžaloby a zda potom vykazuje znaky příslušného trestného činu. Ohledně námitky stran namítané kriminalizace jeho jednání a porušení principu subsidiarity trestní represe potom státní zástupce poukázal na to, že ani tato námitka není důvodná, neboť popsané jednání dovolatele neobsahuje žádná specifika, která by umožnila závěr, že se jedná o případ neodpovídající běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Uzavřel s tím, že soudy ve věci činné nespojily odsuzující rozhodnutí s neexistující povinností tvrdit v soudním podání pravdu, nýbrž s komplexním protiprávním jednáním dovolatele, které je detailně popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu předmětných skutků, které jsou obsaženy v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění soudy s tím, že jeho jednání není označeným trestným činem pro absenci jeho subjektivní stránky (úmyslného zavinění). V tomto směru však oba soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Vysvětlily takto, proč uvěřily znaleckým posudkům stran duševního zdraví poškozené a poukázaly správně na to, že z jejich obsahu zjevně plyne, že poškozená je duševně zdráva a že dovolatel o této skutečnosti jednoznačně věděl a zmíněné znalecké posudky přitom nebyly nijak zpochybněny. Vzdor uvedenému a tedy důkazně zjištěnému stavu, prokazatelně (jak plyne z učiněných skutkových zjištění) zasílal písemně soudům, státním orgánům a rodinným příslušníkům nepravdivé údaje právě v souvislosti s duševním stavem poškozené, když nelze přehlédnout ani neurvalý a hrubý způsob jeho vyjadřování. Proto také jeho námitka ohledně absence zavinění, byť uplatněna právně relevantně, není (s ohledem na již uvedené) opodstatněná. Právně relevantně byly uplatněny i námitky stran neúplně (nedostatečně) popsaného skutku ve výroku citovaného rozsudku nalézacího soudu. Ten je soudy popsán dostatečně určitě a konkrétně tak, že není zaměnitelný s jiným a obsahuje všechny skutečnosti, které představují všechny potřebné znaky skutkové podstaty označeného přečinu, když z učiněných skutkových zjištění (o kterých nejsou žádné pochybnosti) plyne, že o poškozené sděloval nepravdivé údaje (kterých si byl jednoznačně vědom), když věděl, že stran duševního zdraví poškozené byly vypracovány znalecké posudky s tím, že ta je duševně zdravá, přičemž v rozporu s touto objektivně zjištěnou a odborně prokázanou skutečností tvrdil opak a bez jakýchkoliv relevantních argumentů rozesílal písemnosti (jak v rámci svých podání státním orgánům či institucím, tak i zejména označeným rodinným příslušníkům), ve kterých (zjevně a úmyslně nepravdivě) opakovaně tvrdil, že poškozená je duševně nemocná. Nepochybným zůstává i to, že popsaným způsobem mohl takto značnou měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů, zejména také tímto způsobem potom narušit rodinné vztahy poškozené, o jejíž vážnosti nejsou dány žádné pochybnosti. Stejně tak je zjevné, že tvrzení o někom, že je duševně nemocný, může vážnost takové osoby ohrozit (poškodit) značnou měrou. K jeho tvrzení, že jednal jako účastník civilního řízení před soudem a uplatňoval svá práva z toho plynoucí, neobstojí. Každé podání k soudu (či jiným státním orgánům) totiž nelze mechanicky považovat za běžný procesní postup ve vztahu k uplatnění vlastních práv, ale je namístě zkoumat obsah takových podání. Vybočí-li taková podání z procesního a tedy zákonem aprobovaného uplatňování práv účastníků příslušného řízení, je namístě takové podání posuzovat jako exces, schopný způsobit právě zmíněnou vážnost jiného způsobem jak již uvedeno, a tedy takovým, který již nese znaky označeného přečinu. Je nepochybné, že o zmíněný exces jde v takových případech tehdy, jestliže jedna strana sporu bez vztahu k předmětu řízení nedůvodně osočí jiného účastníka sporu hanlivým způsobem nebo se jiným způsobem dotkne jeho práva na ochranu cti a vážnosti. Kritériem je proto vždy posouzení, zda tvrzený zásah je třeba v konkrétním případě ještě podřadit pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností, resp. výkonu zákonem předpokládaných oprávnění, nebo zda se již jedná o exces z takových možností. V souvislosti s již uvedeným v posuzované věci potom již nezbývá popsané jednání dovolatele označit v uvedeném směru za zjevně excesivní, vybočující takto z jeho práv a povinností účastníka řízení před státními orgány (tak i s ohledem na namítanou judikaturu Nejvyššího soudu, viz rozhodnutí pod sp. zn. 30 Cdo 137/2007) Konečně k námitce, že jeho jednání bylo zbytečně kriminalizováno a nebyl soudy respektován princip subsidiarity trestní represe, lze ve stručnosti uvést, že popsané jednání dovolatele není zásadně odlišné od běžně se vyskytujících trestných činů označené skutkové podstaty, včetně zákonem stanovené jejich škodlivosti pro společnost.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka