ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.95.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 95/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných H. P. R. a K. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 9 To 6/2013, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 28 T 23/2004, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 9 To 6/2013, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 1. 2013, sp. zn. 28 T 23/2004, zrušují v částech týkajících se obviněného K. R.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 1. 2013, sp. zn. 28 T 23/2004 , bylo podle §231 odst. 1, §223 odst. 1, §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a článku II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 zastaveno trestní stíhání obviněných H. P. R. a K. R. pro skutek spočívající v tom, že
„K. R. jako j. společnosti COTRA-CONTIMEX spol. s r.o., IČO: 48172324, společně s H. P. R., který v této době vystupoval pod totožností G. H. M. a také se vydával za z. n. společnosti VERUNA GmbH, Dr. S., pravděpodobně společně s dalšími osobami, jejichž totožnost se nepodařilo zjistit, a také prostřednictvím zaměstnanců společnosti COTRA-CONTIMEX spol. s r.o., kteří o jejich podvodném záměru nevěděli, v přesně nezjištěné době od jara 2003 až do 11. října 2003 vystupovali zejména na území L. kraje jako osoby oprávněné jednat za shora uvedené společnosti v souvislosti se zprostředkováním práce a dopravy českým občanům nebo jiným fyzickým osobám s pobytem na území Č. r. do V., kde měly vykonávat práce na ropných plošinách, a předstírali, že práci v zahraničí zajišťuje n. společnost VERUNA GmbH, takto nejprve od jara 2003 prostřednictvím inzerce v sdělovacích prostředcích, zejména pak v inzertních časopisech A., T. S., A. a P., později také prostřednictvím nabídek na zprostředkování evidovaných na Úřadech práce na celém území Č. r., nabízeli zprostředkování práce v zahraničí s vynikajícím ohodnocením bez nutnosti hradit poplatky za zprostředkování, dne 18. dubna 2003 získali rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky pod sp. zn. 2003/11316-41, povolení ke zprostředkování zaměstnání do zahraničí a poté, v rozporu s podmínkou, že při zprostředkování budou spolupracovat s Agenturou pro zprostředkování lidských zdrojů se sídlem A. Z. S., N. D., S. r. N., při osobním jednání, které vedli v kanceláři společnosti COTRA-CONTIMEX spol. s r.o. na adrese U S., L. -V., uváděli, že zprostředkování práce na ropných plošinách ve V. zajišťuje společnost VERUNA GmbH a nejméně v období od 14. července 2003 do 10. října 2003 uzavírali se zájemci o zprostředkování pracovní smlouvy a další smlouvy související se zprostředkováním zaměstnání, dle pracovních smluv měla měsíční mzda činit 2 500 Euro, podmínkou uzavření smlouvy byla úhrada zálohy na letenky a vízum ve výši 10 000 Kč, která měla být později vrácena společně s první mzdou a údajně měla sloužit jako kauce pro případ, že by letenky a víza byly zajištěny a zájemci by si odcestování do V. rozmysleli, přestože zájemci o zprostředkování uvedené zálohy zaplatili a měli na základě pracovních smluv odcestovat do V., a to nejprve v termínu od 12. října 2003 do 13. října 2003 a poté i v dalších slibovaných termínech do konce roku 2003, tak doprava do V., pracovní víza a práce na ropných plošinách ve V. nebyly zajištěny, naopak již dne 2. června 2003 a poté ještě dne 5. září 2003 zorganizovali převod n. společnosti VERUNA GmbH na fyzické osoby, které o jejich podvodném záměru nevěděly, a to za účelem přenesení odpovědnosti za své jednání na tyto třetí osoby, přesto i v této době vybírali další zálohy, ačkoli věděli, že pro realizaci zajištění práce v zahraničí a odcestování do V. nebylo učiněno nic, žadatele o zprostředkování práce v cizině tak záměrně uváděli v omyl, v úmyslu získat pro sebe a na jejich úkor neoprávněné obohacení ke škodě jejich majetku, k čemuž došlo v uvedených případech, kdy byly od 576 poškozených vylákány finanční částky v celkové výši 5,642.300 Kč a od dalších 12 poškozených se pokusili vylákat finanční částky v celkové výši 130.000 Kč“,
čímž měli spáchat zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
O stížnosti státního zástupce proti předmětnému usnesení rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 9 To 6/2013 , tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a v článku II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 zastavil trestní stíhání obviněných H. P. R. a K. R., přičemž ve skutkové větě popsal skutek přesně v rozsahu podané obžaloby, tj. (na rozdíl od soudu prvního stupně), včetně popisu všech konkrétních dílčích útoků. Usnesení nabylo právní moci dne 20. 3. 2013 [§140 odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí stížnostního soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce uvedl, že Vrchní soud v Praze sice zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, nicméně důvodem pro takový postup byla skutečnost, že jeho výrok neobsahoval přesný a úplný popis skutku, pro který se řízení vede. Se samotným věcným závěrem soudu prvního stupně, totiž že obvinění H. P. R. a K. R. jsou účastni rozhodnutí o amnestii podle jejího článku II, se Vrchní soud v Praze ztotožnil. Vrchní soud v Praze, naprosto shodně s názorem vyjádřeným ve zrušeném usnesení krajského soudu, své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že od zahájení trestního stíhání obou obviněných uplynulo ke dni 1. 1. 2013 více než osm let, takže i s přihlédnutím k tomu, že trestní sazba u stíhaného trestného činu nepřevyšuje deset let, jsou účastni rozhodnutí o amnestii podle jejího článku II Vrchní soud vycházel ze zjištění, že pro stíhaný skutek bylo trestní stíhání zahájeno proti oběma obviněným dne 16. 10. 2003, když tento den bylo doručeno obviněnému R. usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a obviněnému R. upozornění, že skutek, pro který mu bylo zahájeno trestní stíhání usnesením ze dne 11. 10. 2003 a kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, je nadále posuzován podle §250 odst. 1. odst. 4 tr. zákona.
Proti tomu nejvyšší státní zástupce namítl, že vrchní soud vyšel pouze mechanicky z data původních úkonů, jimiž bylo zahájeno trestní stíhání obviněných, a to aniž by náležitě reflektoval celkový průběh řízení. Pominul přitom důsledky svého vlastního předchozího kasačního usnesení ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 9 To 80/2009, a jeho vliv na další postup trestního stíhání. Z citovaného kasačního rozhodnutí lze totiž dovodit, že předchozí iniciační úkony orgánů činných v trestním řízení nepokrývají náležitě jednání obviněných, kterého se měli dopustit vůči jednotlivým poškozeným, a proto vrchní soud rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Trestní stíhání bylo vůči obviněnému R. účinně zahájeno až následně po vrácení věci k došetření, vůči obviněnému R. po zpětvzetí obžaloby a zrušení prvého usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy až usnesením policejního orgánu ze dne 4. 2. 2010. Z této skutečnosti je podle nejvyššího státního zástupce zřejmé, že od procesně účinného zahájení trestního stíhání neuplynula až do dne 1. 1. 2013 doba převyšující osm let ani u jednoho z obviněných. Pokud bylo v pořadí prvé usnesení o zahájení trestního stíhání (obviněného R.) shledáno samotným Vrchním soudem v Praze v podstatě nulitním, a to pro zásadní nedostatky v popisu skutku, sám vrchní soud shledal nutnost nového zahájení trestního stíhání a výslechu obviněného, a pokud ve vztahu k obviněnému R. bylo v pořadí prvé usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno jako nezákonné pro zcela stejné nedostatky, jaké shledal vrchní soud u prvého usnesení ve vztahu k obviněnému R., pak nelze od takovýchto procesně vadných úkonů – usnesení počítat dobu trestního stíhání. Ostatně i úkony provedené sice po prvých usneseních o zahájení trestního stíhání, avšak před procesně bezvadným usnesením o zahájení trestního stíhání, je třeba považovat za úkony učiněné před zahájením trestního stíhání.
V této souvislosti nejvyšší státní zástupce poukázal i na to, že rozhodnutí prezidenta republiky je institutem projevujícím se toliko v rovině práva procesního a nelze tak vycházet z judikatorních závěrů, které hodnotí účinky vadného usnesení o zahájení trestního stíhání z hlediska jeho hmotněprávních dopadů, jako je například vliv na běh promlčecí doby podle §34 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (§67 odst. 3 tr. zákona), jak například vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1626/2008. Zatímco citované usnesení Nejvyššího soudu se zabývá hmotněprávními účinky usnesení o zahájení trestního stíhání, nedává odpověď na posouzení účinků procesních. Při tomto posouzení je třeba mít za to, že takto vadné zahájení trestního stíhání z hlediska procesního zákonem předvídané účinky nemá.
Ve vztahu k obviněnému R. nejvyšší státní zástupce dále namítl, že část procesně řádného trestního stíhání byla vedena jako proti uprchlému, přičemž nesouhlasil se stanoviskem vrchního soudu o nemožnosti odečtení této doby při výkladu čl. II amnestie prezidenta republiky. Takový formální výklad je proti smyslu samotného amnestijního rozhodnutí, neboť to reflektuje specifické případy trestního stíhání osob, které tím, že uprchly, se vyhýbají trestnímu řízení, které tak ztěžují a prodlužují. Při výkladu pojmu „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“ je třeba vycházet ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému, tzn. že z celkové doby trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému. V případě obviněného R. tak od 4. 2. 2010, tedy od vydání prvého procesně bezvadného usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných, potažmo od jeho doručení obviněným, resp. obhájci obviněného R. v řízení proti uprchlému, však do dne 1. 1. 2013 amnestijním rozhodnutím předpokládaná doba osmi let neuplynula.
Závěrem nejvyšší státní zástupce uvedl, že podání dovolání v neprospěch obviněných nebrání ani §265p odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť ve věci nemělo být rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii vůbec aplikováno, neboť se na čin, který byl předmětem trestního řízení, toto rozhodnutí nevztahuje. Zmíněný §265p odst. 2 písm. b) tr. ř. dopadá pouze na ty případy, v nichž mimořádný opravný prostředek nesměřuje přímo a výlučně proti samotné aplikaci rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 9 To 6/2013, i předcházející usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 1. 2013, č. j. 28 T 23/2004-17334, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále přikázal Krajskému soudu v Ústí na Labem -pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněným a jejich obhájcům s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dovolání se vyjádřil prostřednictvím svého obhájce pouze obviněný H. P. R. Ve vyjádření uvedl, že trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 16. 10. 2003, přičemž ke dni vyhlášení amnestie prezidenta republiky nebylo pravomocně ukončeno. Podle obviněného je třeba vycházet z původního zahájení trestního stíhání, nikoliv z opětovného zahájení ze dne 4. 2. 2010. Důvody pro opětovné zahájení trestního stíhání byly výlučně na straně orgánů činných v trestním řízení a tato skutečnost nemůže být přičítána k tíži obviněného.
Obviněný H. P. R. proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, popř. aby jej zamítl jako nedůvodné podle §265j tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí (usnesení), jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněných.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., přestože nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. Jelikož dovolání směřuje proti usnesení, jímž stížnostní soud zastavil trestní stíhání obviněných H. P. R. a K. R., je s odkazem na tento dovolací důvod uplatněno relevantně.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by bylo třeba dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a posoudil, zda je dovolání důvodné.
Nejvyšší státní zástupce především namítl, že do doby osmi let, která uplynula od zahájení trestního stíhání, jakožto jedné z podmínek uvedených v čl. II amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky, nelze započítávat dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání obviněného na základě vadného usnesení o zahájení trestního stíhání, pro jehož podstatné vady byla později odvolacím soudem věc podle §260 tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření, resp. byla pro stejné vady státním zástupcem vzata zpět podaná obžaloba a takové vadné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno, nýbrž pro tyto účely je třeba za počátek trestního stíhání považovat až okamžik opětovného vydání bezvadného usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, resp. okamžik jeho doručení obviněnému.
Podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, se nařizuje, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.
Právo prezidenta republiky udílet amnestii je zakotveno v čl. 63 písm. k) Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava“), podle něhož prezident má právo udělovat amnestii. Jde o akt aplikace práva, který vykazuje určité normativní prvky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/2013), neboť směřuje vůči blíže nevymezenému počtu osob, které splňují podmínky stanovené v amnestijním rozhodnutí. To na rozdíl od milosti podle čl. 62 písm. g) nebo čl. 63 písm. j) Ústavy, která se týká jen individuálních osob. Článek II amnestie je aboličním rozhodnutím, tj. příkazem, aby se trestní stíhání nezahajovalo nebo aby se v již zahájeném trestním stíhání nepokračovalo. V případě jeho aplikace se postupuje podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.
Nejvyšší soud se již některými otázkami aplikace čl. II amnestijního rozhodnutí prezidenta zabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013, či ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 432/2013). Zmínit je třeba rovněž usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, kterým byl odmítnut návrh na zrušení tohoto ustanovení amnestie. V těchto rozhodnutích bylo dovozeno, že právo prezidenta na vymezení podmínek abolice, za nichž se nemají konat trestní stíhání, tj. stanovení rozsahu konkrétního aboličního rozhodnutí, není Ústavou nikterak ohraničeno. Může být proto v každém konkrétním rozhodnutí o amnestii využito v jiném rozsahu a za jiných podmínek, než tomu bylo v předešlých amnestiích, a tudíž je i dopad každé konkrétní amnestie v tomto ohledu jiný. Z těchto důvodů je nutné konkrétní rozhodnutí prezidenta o amnestii aplikovat v souladu s jeho zněním, jak bylo vyhlášeno. K takové aplikaci, která přísluší výhradně soudu, je nutné přistupovat při zachování základních principů obecné spravedlnosti, zejména zásady rovnosti práva na soudní ochranu a jinou právní ochranu, která vyplývá z čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 jako součásti ústavního pořádku České republiky dále jen „Listina“) a při důsledném zachování principu vymezeného v čl. 95 odst. 1 Ústavy. Na základě těchto základních zásad je nezbytné postupovat při aplikaci amnestijního rozhodnutí vydaného prezidentem, a to s důrazem na to, že „princip právního státu vychází z priority občana před státem, a tím i z priority základních občanských a lidských práv a osob.
Přestože není k dispozici žádná „důvodová zpráva“ k amnestijnímu rozhodnutí, konkrétně pak k jeho čl. II, lze za hlavní smysl této abolice považovat zastavení dlouhodobých trestních stíhání. Vyplývá to nejen v textu abolice, ale například rovněž z vyjádření prezidenta republiky k amnestii v Událostech České televize ze dne 16. ledna 2013 (viz http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove zpravy/archiv/7535.shtml), podle nějž bylo jedním ze základních filozofických prvků amnestie zastavit „ nekonečně se vlekoucí trestní řízení, která naše soudy nebyly schopny vyřešit ve smysluplné době “. Z toho lze usoudit, že aboliční část amnestie míří proti nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním, u nichž jejich délka ovlivňuje možnost považovat řízení za spravedlivé. Abolice má tak nepochybně své konotace rovněž ve vztahu k nepřiměřené délce trestního stíhání, které je v rozporu s požadavky plynoucími z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a rovněž Ústavního soudu. Z hlediska textu abolice není až na jedinou výjimku (trestní stíhání proti uprchlému, kdy se obviněný trestnímu stíhání vyhýbal pobytem v cizině nebo tím, že se skrýval) rozhodující, jaké okolnosti nepřiměřenou délku trestního stíhání zapříčinily, zda se jednalo o příčiny na straně orgánů činných v trestním řízení nebo na straně obviněného, případně zda byla důvodem právní či skutková složitost případu [srov. však usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, který jako tzv. obiter dictum v bodě VII./45 otevřel otázku, zda od doby trestního stíhání pro účely abolice neodečítat dobu, po kterou obviněný svým (prokazatelně) zjevným obstrukčním chováním v řízení – a to i jiným, než pro jaké lze vést řízení proti uprchlému – výlučně způsobil relevantní prodloužení trestního stíhání].
Otázka, od kterého okamžiku počítat amnestií stanovenou dobu osmi let trvání trestního řízení, jakož i otázku vlastního běhu této doby, je v případě trestního stíhání, v němž došlo ke zrušení usnesení o zahájení trestního řízení a jeho opětovnému vydání (resp. opětovnému vydání řádného usnesení bez předchozího zrušení původního vadného), odvislá od individuálních okolností každého konkrétního případu.
Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že v dané věci vydal dne 11. 10. 2003 pod ČTS: ORLI-1737/SKPV-II-2003 policejní orgán PČR OŘ Liberec usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného K. R. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona. Toto usnesení převzal obviněný téhož dne. Dne 16. 10. 2003 upozornil svým opatřením ČTS: PSVLB-71/HK-MŠ-2003 policejní orgán PČR Správy Severočeského kraje SKPV TO Liberec obviněného K. R. na změnu právní kvalifikace skutku, pro nějž byl od 11. 10. 2003 trestně stíhán, s tím, že nadále bude posuzován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona. Popis skutku byl v tomto opatření proveden zcela nově, nicméně je zřejmé, že se trestní stíhání nadále vedlo pro tentýž pokračující trestný čin, kterého se měl obviněný dopustit, nově rozšířený o další dílčí útoky, které však nebyly nikterak specifikovány, a došlo pouze k navýšení způsobené škody z částky 2.820.000,- Kč na částku 5.200.000,- Kč. Z obou úkonů policejních orgánů však nelze odlišit, pro které dílčí útoky pokračujícího trestného činu mělo být trestní stíhání zahájeno dne 11. 10. 2003 a pro které až dne 16. 10. 2003.
Dne 16. 10. 2003 vydal pod ČTS: PSVLB-71/HK-MŠ-2003 policejní orgán PČR Správy Severočeského kraje SKPV TO Liberec usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného H. P. R., v té době vystupujícího pod jménem G. H. M., pro trestný čin podvodu podle §9 odst. 2 k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona. Obviněný převzal usnesení téhož dne. Skutek byl v usnesení popsán shodně jako v opatření policejního orgánu z téhož dne vztahujícího se k obviněnému K. R.
Dne 18. 2. 2005 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka Liberec na obviněného K. R. i obviněného H. P. R. obžalobu, v jejímž výroku specifikoval celkem 581 poškozených a celkovou způsobenou škodou vyčíslil na 5.685.950,- Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl dne 17. 2. 2009 o vyloučení věci ohledně obviněného H. P. R. ze společného řízení a dne 26. 6. 2009 uznal rozsudkem vydaným pod č. j. 28 T 23/2004-13388 obviněného K. R. vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, kterého se dopustil vůči 588 poškozeným se škodou 5.755.950,- Kč. Tento rozsudek následně dne 2. 12. 2009 zrušil k odvolání obviněných Vrchní soud v Praze v celém rozsahu a podle §260 tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Vrchní soud k tomu uvedl, že trestní stíhání bylo zahájeno pouze souhrnně ve vztahu k nekonkrétně vymezenému okruhu uchazečů o práci, nadto s vyjádřeným následkem v podobě způsobení škody pouze v rovině předpokladu. Rovněž subjektivní stránka nebyla v popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání vyjádřena (tento nedostatek byl zhojen až později v upozornění na změnu právní kvalifikace) a samotné odůvodnění usnesení také neodpovídá zákonným požadavkům §160 odst. 1 tr. ř. Takovéto nezákonné zahájení trestního stíhání je vadou nezhojitelnou v řízení před soudem. Po vrácení věci musí orgány přípravného řízení obviněnému řádně sdělit obvinění tak, aby obsahovalo všechny náležitosti vyžadované v §160 odst. 1 tr. ř., tj. pro jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, dostatečně srozumitelně musí být vyjádřen i podvodný úmysl obviněného a usnesení musí být také řádně odůvodněno.
S ohledem na tuto skutečnost a při vědomí shodné vady řízení vzal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka Liberec prohlášením ze dne 15. 12. 2009 zpět obžalobu na obviněného H. P. R., a následně dne 6. 1. 2010 opět spojil věc obou obviněných do společného řízení. Usnesením ze dne 6. 1. 2010 rovněž zrušil usnesení policejního orgánu ze dne 16. 10. 2003, jímž bylo původně zahájeno trestní stíhání obviněného H. P. R.
Dne 4. 2. 2010 vydal policejní orgán PČR KŘP Libereckého kraje SKPV OHK pod č. j. KRPL-517/TČ-2010-180080 usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných K. R. a H. P. R. pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž skutek policejní orgán precizoval jak ohledně subjektivní stránky, tak přesného výčtu všech 588 poškozených, kterým měla být způsobena škoda v celkové výši 5.715.950,- Kč, z toho od šesti z nich se obvinění pokusili vylákat po každém částku 10.000,- Kč. Usnesení bylo doručeno obviněnému H. P. R. dne 27. 2. 2010. Dne 11. 2. 2010 převzal usnesení obhájce obviněného K. R. JUDr. Petr Novák. Obviněnému K. R. se usnesení doručit nepodařilo. Následně dne 14. 7. 2010 vydal státní zástupce záznam o konání řízení proti obviněnému R. jako proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., který byl obhájci obviněného R. doručen dne 20. 7. 2010.
Dne 16. 3. 2012 podal státní zástupce obžalobu na oba obviněné ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Dne 31. 8. 2012 byl předán obviněný K. R. Policii ČR po realizaci mezinárodního zatýkacího rozkazu.
Usnesením ze dne 2. 1. 2013 rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod č. j. 28 T 23/2004-17334 o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie a Vrchní soud v Praze následně dne 20. 3. 2013 vydal rozhodnutí, které nejvyšší státní zástupce napadl dovoláním.
V návaznosti na výše naznačený interpretační prostor a s ohledem na popsaný průběh trestního řízení Nejvyšší soud shledal, že v tomto konkrétním případě je třeba za okamžik zahájení trestního stíhání pro účely výkladu čl. II amnestijního rozhodnutí prezidenta považovat okamžik doručení původních usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných, tedy ve vztahu k obviněnému K. R. datum 11. 10. 2003 a ve vztahu k obviněnému H. P. R. datum 16. 10. 2003 . Námitka nejvyššího státního zástupce nemůže obstát, neboť zcela pomíjí smysl abolice. Nejvyšší soud se v této otázce ztotožnil s právním názorem uvedeným v odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze (stran 15 a 16 usnesení), podle kterého je pro určení počátku trestního stíhání rozhodný okamžik doručení prvního usnesení o zahájení trestního stíhání bez ohledu na to, že usnesení bylo zatíženo závažnou procesní vadou. Právě tímto okamžikem totiž nastaly pro obviněné závažné negativní důsledky a byly proti nim skutečně použity invazivní prostředky dané trestním řádem, včetně vazby, a trestní stíhání bylo tedy skutečně vedeno. Trestní stíhání bylo vedeno až do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu, který vadu v usnesení o zahájení trestního stíhání teprve vytkl, nařídil její nápravu a za tím účelem trestní věc vrátil do stadia přípravného řízení. Obratem poté bylo státním zástupcem zrušeno i usnesení o zahájení trestního stíhání druhého obviněného, přičemž ve velmi krátké době bylo vydáno nové usnesení o zahájení trestního stíhání reagující na vytknuté nedostatky. Celý tento vadný postup trestního řízení jde výlučně na vrub orgánů činných v trestním řízení, obviněným na něm nelze přičítat žádný podíl. Původní usnesení o zahájení trestního stíhání vyjadřují skutečný projev vůle státu obviněné trestně stíhat pro konkrétní skutek, nejsou projevem libovůle ani nemají charakter nicotných právních úkonů. V dané věci pak není s ohledem na průběh trestního řízení mezi okamžikem vrácení věci státnímu zástupci, resp. zrušením původního usnesení o zahájení trestního stíhání, a vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání prostor pro zohlednění tohoto mezidobí z hlediska plynutí doby stanovené abolicí, např. jejím odečtením z celkové doby trvání trestního stíhání.
Právní názor prezentovaný nejvyšším státním zástupcem v dovolání nelze přijmout rovněž z toho důvodu, že by nebylo možné považovat za spravedlivé a v souladu nejen s aboličním rozhodnutím prezidenta republiky, ale rovněž s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, pokud by orgány činné v trestním řízení mohly takto jednoduše – konstatováním jistých procesních vad při zahájení trestního stíhání – zkracovat celkovou (v některém konkrétním případě již nepřiměřenou) dobu trestního stíhání obviněných.
Jinak je tomu ovšem v případě dovolací námitky vztahující se k obviněnému K. R. a směrující proti nezohlednění doby, po kterou bylo vedeno jeho trestní stíhání jako proti uprchlému. Nejvyšší soud zde opětovně odkazuje na svá dřívější rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013, a ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 432/2013), jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/2013. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba vycházet ze skutečné doby, po kterou se v průběhu ještě neskončeného trestního stíhání konalo řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. tr. ř., tedy po kterou se obviněný trestnímu řízení vyhýbal pobytem v cizině nebo tím, že se skrýval, a tuto dobu je třeba odečíst od celkové doby trvání trestního stíhání. Trestní stíhání je proto podle čl. II amnestijního rozhodnutí prezidenta možné zastavit jen v případě, že matematický rozdíl celkové doby neskončeného trestního stíhání a v něm konaného řízení proti uprchlému představuje dobu delší než 8 let, a to k datu 1. 1. 2013.
V případě obviněného K. R. je tak třeba pro účely abolice z celkové doby trvání trestního řízení v období od 11. 10. 2003 do 1. 1. 2013 odečíst dobu od 20. 7. 2010 do 31. 8. 2012, tedy dobu od doručení záznamu státního zástupce ze dne 14. 7. 2010 o vedení trestního řízení jako proti uprchlému ve smyslu §302 tr. ř. obhájci obviněnému, neboť teprve od tohoto okamžiku je možné považovat trestní stíhání v řízení proti uprchlému za zahájené, byť samotné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obhájci doručeno již dne 11. 2. 2010. Teprve od tohoto okamžiku má totiž obhájce stejná práva jako obviněný, přičemž až do dne 14. 7. 2010 vůbec nelze o trestním stíhání v režimu uprchlého hovořit, jelikož zde podmínky pro takové řízení nebyly a státní zástupce jejich naplnění shledal právě až tohoto dne.
Ohledně existence ostatních podmínek stanovených v čl. II amnestijního rozhodnutí prezidenta pro zastavení trestního stíhání obviněných nebylo ve věci sporu a nebylo to ani v dovolání namítáno. Nejvyšší soud pouze konstatuje, že ke dni 1. 1. 2013 nebylo trestní stíhání obviněných pravomocně skončeno, když současně se trestní stíhání vedlo pro trestný čin, za nějž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let [zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody na pět až deset let].
Nejvyšší soud tak po zvážení výše uvedeného uzavírá, že v případě obviněného H. P. R. byly splněny všechny podmínky aplikace čl. II amnestijního rozhodnutí prezidenta, když rovněž dovoláním napadená podmínka délky trvání trestního stíhání splněna byla, neboť ve skutečnosti trestní stíhání ke dni vyhlášení amnestie trvalo od 16. 10. 2003 do 1. 1. 2013, tedy více jak 8 let. Byly tak splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání. Dovolání nejvyššího státního zástupce je proto v této části nedůvodné.
V případě obviněného K. R. nebyla ve smyslu čl. II amnestijního rozhodnutí prezidenta ke dni 1. 1. 2013 splněna podmínka trvání doby trestního stíhání více než 8 let od jeho zahájení, když ve skutečnosti trestní stíhání trvalo 7 let, 1 měsíc a 9 dnů. Nebyly tak ani splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání, a proto soudy pochybily, pokud jeho trestní stíhání zastavily. V této části bylo shledáno dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 9 To 6/2013, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 1. 2013, sp. zn. 28 T 23/2004, v částech týkajících se obviněného K. R. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak ve vztahu k obviněnému K. R. vrací do stadia řízení před rozhodnutím soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání. V novém řízení se bude soud prvního stupně povinen v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký