ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.951.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 951/2013 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce , které podal v neprospěch obviněného J. Ř., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 2 To 29/2013, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 1/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 1. 2013, č. j. 28 T 1/2006-9774, bylo podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. Ř. pro skutky, kterých se měl dopustit společně s dalším spolupachatelem způsobem a za okolností podrobně popsaných v obžalobě Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 4 VZV 5/2003, v nichž byl spatřován zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010). Soud vyslovil, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a to podle článku II. citovaného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii.
O stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, proti tomuto usnesení, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 4. 2013, č. j. 2 To 29/2013-9822, jímž tuto stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Usnesení soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dnem 30. 4. 2013 (§140 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení stížnostního soudu podal následně nejvyšší státní zástupce dovolání , a to v neprospěch obviněného J. Ř. V něm uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), l ) tr. ř. s poukazem na to, že soud druhého stupně napadeným rozhodnutím zamítl řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., jímž bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve stručně rozvedl průběh dosavadního řízení vedeného proti obviněnému v předmětné trestní věci. Připomněl, že původně bylo trestní stíhání obviněného zahájeno usneseními policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 24. 9. 2003 a 7. 6. 2004, ČTS: OKFK-305/6-2003 a OKFK-16/6-2004, pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Ve věci byla posléze podána obžaloba, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 28 T 1/2006, jímž obviněného žalovaným trestným činem uznal vinným.
Ještě před tím, než soud druhého stupně rozhodl o uplatněném řádném opravném prostředku, podala v předmětné trestní věci tehdejší ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona , kterou - jako nezákonná - napadla usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, jimiž byly zamítnuty stížnosti obviněného proti výše citovaným usnesením o zahájení trestního stíhání. Z podnětu podané stížnosti pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 4 Tz 99/2009, rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř. tak, že napadenými usneseními Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, byl porušen zákon. V důsledku toho pak Nejvyšší soud zrušil nejen napadená usnesení, ale i rozhodnutí na ně obsahově navazující, včetně odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
V řízení bylo dále pokračováno tak, že policejní orgán rozhodl dne 21. 6. 2010 dalším usnesením o zahájení trestního stíhání, kdy s ohledem na změnu právní úpravy byl inkriminovaný skutek posuzován jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Pro ten také byla následně podána znovu obžaloba, kterou projednával Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci po spojení s jinou trestní věcí ke společnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 28 T 1/2006. V tomto řízení - za použití amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013 - soud následně vydal shora uvedené usnesení o zastavení trestního stíhání, které poté druhostupňovým rozhodnutím potvrdil i Vrchní soud v Olomouci. Oba soudy svůj postup odůvodnily tím, že pro potřeby článku II. amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 je nutné vycházet z výše zmíněných původních usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 9. 2003 a 7. 6. 2004, což znamená, že od jeho zahájení uplynulo k 1. lednu 2013 více než osm let. Soudy zároveň vycházely z toho, že celé řízení bylo vedeno pro týž skutek a týž trestný čin, přičemž obviněnému nelze klást k tíži neschopnost orgánů činných v trestním řízení ukončit je v kratší době, když samotný obviněný se na prodlužování řízení nijak nepodílel. Proto bylo podle soudů namístě v jeho případě amnestii z 1. 1. 2013 aplikovat.
Dovolatel připustil, že trestní stíhání vedené proti obviněnému nebylo ke dni 1. 1. 2013 skončeno a nebylo ani zčásti vedeno jako proti uprchlému. Zároveň se týkalo trestného činu, za který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Potud byly podmínky čl. II amnestie splněny.
Podle dovolatele však nebyla splněna poslední podmínka čl. II amnesie, a sice že délka trestního stíhání obviněného J. Ř. přesáhla dobu osmi let. Rozhodná je totiž doba zahájení trestního stíhání až dne 26. 10. 2010. Tento právní závěr opírá dovolatel o skutečnost, že v době před tímto datem nebylo trestní stíhání vedeno řádně a v souladu se zákonem a nelze ji proto pro účely rozhodnutí o účasti obviněného na amnestii započítat. Původními usneseními o zahájení trestního stíhání sice policejní orgán projevil vůli stíhat obviněného, nicméně tak učinil procesně chybným způsobem. Jejich zrušením Nejvyšším soudem se vytvořil právní stav, jako by trestní stíhání de facto vedeno nebylo a řízení se nacházelo toliko ve fázi prověřování podle §158 tr. ř. Doba prověřování ovšem v rozhodnutí o amnestii nijak zohledněna není, neboť čl. II neshledává relevantním okamžik sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení či jinou skutečnost ve smyslu §12 odst. 10 tr. ř.
Dovolatel současně připomněl, že účelem a smyslem aboličního ustanovení čl. II rozhodnutí o amnestii z 1. 1. 2013 je zamezit vedení trestního stíhání v případech, kdy - vedle dalších podmínek - orgány činné v trestním řízení nebyly schopny od jeho zahájení (tj. od okamžiku, kdy prověřováním podle §158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčovaly, že byl spáchán trestný čin a spáchala ho určitá osoba), pravomocně do 1. 1. 2013 rozhodnout o vině obviněného. Usnesení policejního orgánu ze dne 24. 9. 2003 a 7. 6. 2004 ovšem z důvodu vad popsané podmínky nesplňovala, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 4 Tz 99/2009. Dobu vedení trestního stíhání proti obviněnému od nich proto odvíjet nelze.
Při interpretaci rozhodnutí o amnestii přitom podle dovolatele není namístě přiklánět se k argumentaci, jež vychází z eliminace jejího výkladu k tíži obviněného. Rozhodnutí o amnestii je svojí povahou institutem směřujícím v rozporu se standardními postupy ve smyslu trestního řádu zcela ve prospěch obviněných. Je-li v konkrétním případě dovozena nemožnost aplikace amnestie na konkrétní případ konkrétního obviněného, nejde obecně vzato o závěr v neprospěch obviněného, když v konečném důsledku nedochází k ničemu jinému, než jenom k aplikaci standardních mechanismů (tzn. k neužití institutu zcela výjimečného).
S odkazem na výše uvedené důvody uzavřel nejvyšší státní zástupce své dovolání tím, že v daném případě byl čl. II rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 aplikován nesprávně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, odst. 2, za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 2 To 29/2013, i předcházející usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 28 T 1/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, k novému projednání a rozhodnutí. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání dovolatel vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř. ).
Opisy dovolání nejvyššího státního zástupce byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření obviněnému a jeho obhájci, jimž byly doručeny dne 18. 7. 2011, resp. 29. 7. 2013. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., kterým bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí v prvé řadě posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. f), l ) tr. ř., na které odkazuje.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou namítá dovolatel, by tedy byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadou předpokládanou v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž uplatnil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání , o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o zastavení trestního stíhání, zakládá výše uvedený dovolací důvod skutečnost, že bylo tímto způsobem rozhodnuto, aniž byla dána některá z obligatorních podmínek, s nimiž zákon spojuje vydání takového rozhodnutí.
Se zřetelem k výše uvedenému obsahu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f), l ) tr. ř. je zřejmé, že dovolání nejvyššího státního zástupce se opírá o skutečnosti, které lze z hlediska těchto dovolacích důvodů považovat za právně relevantní .
Při posuzování jeho opodstatněnosti dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je třeba poukázat na ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle kterého trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. V článku II. Amnestie prezidenta ČR ze dne 1. 1. 2013 se nařizuje, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.
Při posuzování toho, zda výše uvedený důvod nepřípustnosti trestního stíhání byl či nebyl dán u J. Ř., se nelze obejít bez navázání na dovolatelovo připomenutí geneze posuzované trestní věci.
Obviněný J. Ř. byl původně trestně stíhán na základě usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava, ze dne 24. 9. 2003 , ČTS: OKFK-305/6-2003, pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit zkráceně tím, že v době od měsíce listopadu 1999 do ledna 2002 v O. i jinde jako jednatel společnosti OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., společně s dalším jednatelem společnosti JUDr. V. B. nakupovali, skladovali, vyskladňovali a dále prodávali motorovou naftu nezjištěného původu, kdy legálnost jejího nabytí zastírali v popisu skutku specifikovanými falešnými fakturami dodavatele Paramo, a. s., a dodavatele Ing. P. H.-T., čímž porušili ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, dále ustanovení §14 odst. 4 a ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty a ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, v tehdy platných zněních, čímž měli způsobit zkrácení daně z příjmu právnických osob o částku 41.835.640,- Kč, daně z přidané hodnoty o částku 44.790.869,- Kč a spotřební daně o částku 64.492.656,- Kč, tedy škodu Českému státu ve výši celkem 151.119.165,- Kč. Na základě usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava, ze dne 7. 6. 2004 , ČTS: OKFK-16/6-2004, bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se měl dopustit skutkem vymezeným tak, že v průběhu měsíce listopadu 2000 v O. a jinde jako jednatel společnosti OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., nakupoval, skladoval, vyskladňoval a dále prodával motorovou naftu nezjištěného původu, kdy legálnost jejího nabytí zastíral v popisu skutku specifikovanými falešnými fakturami dodavatele TRUMF, spol. s r. o., kdy tímto porušil ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, dále ustanovení §14 odst. 4 a ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty a ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, v tehdy platných zněních, čímž se měl dopustit zkrácení daní v celkové výši nejméně 1.800.000,- Kč a způsobit tak Českému státu škodu v uvedené výši.
Dále je zapotřebí připomenout, že v rámci trestního stíhání byl obviněný pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., vzat do vazby podle §68 odst. 1 tr. ř., z důvodu uvedeného v §67 písm. b) tr. ř., a to usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 9.2003, sp. zn. 0 Nt 3468/2003. Propuštěn z vazby byl na základě usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, ze dne 21. 1. 2003. Obžaloba pro skutky uvedené shora byla státním zástupcem podána u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, dne 12. 2. 2006 pod sp. zn. 4 VZV 5/2003. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. 5. 2009, č. j. 28 T 1/2006-8692, byl obviněný J. Ř. pro žalovanou trestnou činnost uznán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti. Rozsudek však právní moci nenabyl, neboť proti němu podal obviněný řádný opravný prostředek (odvolání).
Před rozhodnutím odvolacího soudu však do pravomocně neskončené trestní věci poněkud překvapivě ingerovala tehdejší ministryně spravedlnosti tím, že využila svého práva podat ve prospěch obviněného J. Ř. stížnost pro porušení zákona (§266 tr. ř.), kterou směřovala proti usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava, ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 4 VZv 5/2003, a ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 4 VZv 5/2003, jimiž státní zástupce zamítl stížnosti obviněného proti shora uvedeným usnesením o zahájení trestního stíhání. Z podnětu stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 4 Tz 99/2009-I, napadená usnesení státního zástupce zrušil v celém rozsahu a současně zrušil též usnesení o zahájení trestního stíhání policejními orgány ze dne 24. 9. 2003 a 7. 6. 2004. V rámci rozhodnutí obsahově navazujících byl mj. v části týkající se obviněného J. Ř. zrušen i rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 28 T 1/2006. Nejvyšší soud pak státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Zde je nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud shledal, že zákon byl porušen v ustanoveních §147 odst. 1 tr. ř., §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §160 odst. 1 tr. ř. a v odůvodnění rozsudku orgánům činným v přípravném řízení vytknul, že v obou usneseních o zahájení trestního stíhání absentovaly zákonem požadované náležitosti, když v nich jednak nebyla náležitě vyjádřena subjektivní stránka trestného činu (zde úmyslu) a jednak náležitě vyčísleno množství ropných produktů, které měly být předmětem zkrácení daní, a nákladů, které měla společnost s odběry ropných produktů u daně z příjmů právnických osob. Jinými slovy, nebylo možno přesně zjistit, jak dospěl policejní orgán k výši zkrácených daní v usneseních o zahájení trestního stíhání a co obviněnému Ř. bylo přesně kladeno za vinu, resp. jakým konkrétním jednáním měl daň zkrátit.
Policejní orgán zahájil znovu trestní stíhání obviněného J. Ř. usnesením ze dne 21. 6. 2010 pod č. j.: OKFK-142-3/TČ-2010-200237, z něhož je patrné, že předmětem stíhání byla tatáž daňová trestná činnost (skutek), které se měl obviněný dopouštět v období od listopadu 1999 do ledna 2002 (s ohledem na změnu právní úpravy toliko nově právně kvalifikovaná jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku). Oproti původním usnesením o zahájení trestního stíhání došlo k upřesnění jenom potud, že obviněný jednal ve společném úmyslu s obviněným P. V. zkrátit spotřební daň a daň z přidané hodnoty a způsobit tak škodu českému státu, a v kvantifikaci cen a objemu zboží (motorové nafty), která měla být předmětem daňového deliktu.
Jestliže soudy obou stupňů za takto zjištěných okolností dospěly k závěru, že na obviněného J. Ř. se vztahuje amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 (č. 1/2013 Sb.), konkrétně aboliční ustanovení čl. II této amnestie, jedná se o rozhodnutí věcně správná , přestože dovolatel svými námitkami zpochybňuje, že v dané věci od zahájení trestního stíhání k 1. lednu 2013 neuplynulo více než 8 let.
Podle Nejvyššího soudu především nemůže obstát názor předkládaný v dovolání, že pro účely amnestie nelze započítat dobu více než šesti a půl roku , po kterou byl J. Ř. v posuzovaném případě trestně stíhán, pouze proto, že trestní stíhání bylo započato po formální stránce nezákonným úkonem orgánu činného v trestním řízení. Jinými slovy, že pro účely amnestie vlastně po celou tu dobu (de facto) trestně stíhán nebyl, přestože jinak vystupoval v pozici obviněného se všemi s tím spojenými důsledky (včetně vazby).
Jak již Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zmínil, primární příčinou toho, že trestní stíhání obviněného J. Ř. muselo být po sedmi letech znovu zahajováno a nebylo pravomocně skončeno ke dni 1. 1. 2013, byly závažné formální vady v původních usneseních policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. J. Ř. na ně přitom důvodně poukazoval již v řádných opravných prostředcích (stížnostech), které státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné zamítl, ačkoli takový postup nebyl namístě. To ovšem nelze klást k tíži obviněného. Není rovněž důvodu, aby se v důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení ocitl při posuzování otázky, zda je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, v horším postavení než osoby, které byly od počátku trestně stíhány zákonným způsobem při plném respektování všech jejich procesních práv. Nebylo možno odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný probíhající řízení žádnými obstrukcemi ani jiným způsobem nemařil a na jeho průtazích se nepodílel.
Z výše uvedeného tedy plyne, že rozhodnou skutečností pro počítání doby 8 let uvedené v článku II amnesie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 3013 není usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 21. 6. 2010, nýbrž původní usnesení ze dne 24. 9. 2003 (resp. 7. 6. 2004) konané ve stejné věci o témže skutku (trestném činu), byť bylo později z důvodu formálního pochybení orgánu trestního v trestním řízení z podnětu stížnosti pro porušení zákona zrušeno.
Nejvyšší soud proto v rozhodnutích soudů obou stupňů neshledal dovolatelem vytýkané vady, které by zakládaly existenci uplatněných důvodů podle §265b odst. 1 písm. f) a l ) tr. ř. Proto rozhodl tak, že se dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler