ECLI:CZ:NS:2014:3.TZ.8.2014.1
sp. zn. 3 Tz 8/2014-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2014 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 4 To 481/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 55/2013, takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 6 T 55/2013, byl obviněný L. G. uznán vinným pro různorodou trestnou činnost, mimo jiné v bodě II./16. – 49. pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a byl mu uložen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 34 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Jednání popsaného pod bodem II./34. se dle zjištění nalézacího soudu dopustil tak, že: “v noci ze dne 7. 8. 2012 na 8. 8. 2012 v Č. B., ul. Č. L., před domem, po rozbití skleněné výplně u sloupku před pravými předními dveřmi, vnikl do motorového vozidla tov. zn. Opel Corsa, kde odcizil dobíjecí kabel k mobilnímu telefonu v hodnotě 50,- Kč, přívodní kabel k navigaci v hodnotě 50,- Kč, 4 ks CD různých interpretů v hodnotě 40,- Kč, výstražný trojúhelník v hodnotě 200,- Kč, nářadí - 1 ks klíče na kola v hodnotě 50,- Kč, pár gumových rukavic v hodnotě 10,- Kč, sadu žárovek v hodnotě 50,- Kč a z látkové peněženky finanční hotovost ve výši 250,- Kč v drobných mincích blíže neurčené nominální hodnoty, čímž poškozenému R. S., bytem Č. L., Č. B., způsobil odcizením věcí a peněz škodu v celkové výši nejméně 900,- Kč a poškozením vozidla škodu ve výši nejméně 1.702,- Kč“.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených, a to u R. S. tak, že obviněný je povinen poškozenému zaplatit částku 2.602,- Kč, když se zbytkem svého nároku byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Na základě odvolání poškozeného, když obviněný L. G. ani státní zástupce si odvolání nepodali, ve věci jednal Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 4 To 481/2013, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 6 T 55/2013, částečně zrušil ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému R. S. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný L. G. je povinen podle §228 odst. 1 tr. ř poškozenému R. S. zaplatit částku 6.728,- Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného L. G. stížnost pro porušení zákona, a to proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 4 To 481/2013, pokud jím byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 6 T 55/2013, částečně zrušen ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému R. S. a pokud jím bylo o náhradě škody ve vztahu k tomuto poškozenému znovu rozhodnuto. Dle názoru stěžovatelky došlo takovým postupem k porušení zákona v neprospěch obviněného L. G., a to v ustanoveních §228 odst. 1, §258 odst. 1 písm. f) a §259 odst. 3 tr. ř.
V podaném mimořádném opravném prostředku stěžovatelka poukázala na znění ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., §258 odst. 1 písm. f) a §259 odst. 3 tr. ř. Podle jejího názoru byl v těchto ustanoveních porušen zákon.
Dále uvedla, že obviněný L. G. byl výše citovaným rozsudkem soudu prvního stupně uznán pod bodem 34. výroku vinným vniknutím do motorového vozidla poškozeného R. S., kterému odcizením věcí a peněz způsobil škodu ve výši nejméně 900,- Kč a poškozením vozidla další škodu ve výši nejméně 1.702,- Kč. Tomu pak odpovídal i výrok o náhradě škody, když obviněnému byla okresním soudem uložena povinnost zaplatit tomuto poškozenému na náhradu škody celkovou částku 2.602,- Kč. Poškozený R. S. se včas a řádně připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody v částce 8.350,- Kč. V průběhu řízení před soudem poškozený S. ještě předložil okresnímu soudu fakturu za opravu vozidla, znějící na částku 5.827,75 Kč. Okresní soud však jeho požadavek neakceptoval a na základě vyčíslení škody odborným vyjádřením mu přiznal náhradu škody pouze v již zmíněné výši 2.602,- Kč, tedy 900,- Kč za odcizené věci a peníze a 1.702,- Kč za škodu na vozidle. Krajský soud naproti tomu v odvolacím řízení požadavkům poškozeného vyhověl a přiznal mu plnou náhradu škody, vycházeje přitom z výše zmíněné faktury za opravu vozidla.
Ministryně spravedlnosti konstatovala, že lze přisvědčit názoru, že za dané důkazní situace měl okresní soud skutečně vycházet při vyčíslení škody na vozidle z částky předmětné faktury, která dokládala výši nákladů poškozeným reálně vynaložených na uvedení vozidla do původního stavu, aniž by bylo nutno zohledňovat tzv. amortizaci (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 2221/07). Takto vyčíslená škoda měla však být uvedena především v popisu skutku ve výroku o vině a teprve v návaznosti na výrok o vině by mohla být v této výši přiznána náhrada škody poškozenému R. S. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ovšem podal pouze poškozený R. S.; na jeho podkladě odvolací soud výrok o vině měnit nemohl [§246 odst. 1 písm. d) tr. ř. a §247 odst. 1 tr. ř.]. Krajský soud mohl k odvolání poškozeného změnit výrok o náhradě škody v neprospěch obviněného, nemohl však přitom překročit hranici danou právě popisem skutku ve výroku o vině. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ve výroku o vině (bod 34.) se hovoří - pokud jde o poškození vozidla - o škodě ve výši nejméně 1.702,- Kč. Výrok o vině tak sice připouští i škodu vyšší, tu však v adhezním řízení přiznat nelze, nemá-li ve výroku o vině jednoznačnou oporu. Pokud nedojde ke změně výroku o vině, je částka v něm uvedená určující pro výrok o náhradě škody.
V tomto směru stěžovatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 876/2012, podle kterého o nároku na náhradu škody, který uplatnila poškozená osoba v částce vyšší, než jak to bylo uvedeno v popisu skutkového děje, nemůže být rozhodnuto postupem podle §228 odst. 1 tr. ř. V rozsahu, ve kterém takto uplatněný nárok na náhradu škody přesahuje částku uvedenou ve výroku o vině, je třeba poškozenou osobu odkázat se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (§229 odst. 2 tr. ř.). Protože krajský soud k odvolání pouze poškozeného výrok o vině měnit nemohl, nemohl nad rámec tohoto výroku měnit ani výrok o náhradě škody a za dané situace měl odvolání poškozeného R. S. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnout.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 4 To 481/2013, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 55/2013, byl porušen zákon v neprospěch obviněného L. G., a to v ustanoveních §228 odst. 1, §258 odst. 1 písm. f) a §259 odst. 3 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadené rozhodnutí zrušil, jakož i veškerá další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby postupoval podle §271 odst. 1, 2 tr. ř.
K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil právní zástupce obviněného L. G. JUDr. Lubomír Okřina, který uvedl, že se ztotožňuje se závěry stěžovatelky obsaženými ve stížnosti pro porušení zákona. Odvolací soud mohl toliko k odvolání poškozeného R. S. změnit výrok o náhradě škody v neprospěch obviněného, nemohl však přeskočit hranici danou právě popisem skutku ve výroku o vině. Na tom nemění nic ani skutečnost, že ve výroku o vině bod 34.) se hovoří, pokud jde o poškození vozidla, o škodě ve výši 1.702,- Kč. Výrok o vině tak sice připouští i škodu vyšší, tu však v adhézním řízení přiznat nelze, nemá-li ve výroku o vině jednoznačnou oporu. Pokud nedojde ke změně výroku o vině, je částka v něm uvedená určující pro výrok o náhradě škody. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyšší soudu sp. zn. 4 Tdo 876/2012. Protože odvolací soud k odvolání poškozeného nemohl měnit výrok o vině, nemohl nad rámec tohoto výroku měnit ani výrok o náhradě škody a za dané situace měl odvolání poškozeného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnout.
Právní zástupce obviněného proto navrhl, aby Nejvyšší soud stížnosti pro porušení zákona vyhověl a konstatoval, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, 2 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř., a v řízení, jež předcházelo, rovněž v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a §333 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku.
K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil i obviněný L. G., kdy z obsahu jeho vyjádření vyplývá, že se ztotožňuje s obsahem podané stížnosti. K té se vyjádřil i poškozený R. S., který uvedl, že částku přiznanou mu soudem shledává správnou, kdy tuto doložil fakturami za opravu, a vyjádřil pochybnosti stran vyčíslené částky 1.702,- Kč, neboť škoda na jeho vozidle byla zcela jistě vyšší.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Ze spisového materiálu, který měl Nejvyšší soud k dispozici, bylo zjištěno, že obžalobou státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. ZT 515/2012, bylo obviněnému L. G. kladeno za vinu spáchání převážně majetkové trestné činnosti, kdy jednáním popsaným pod bodem 53. měl poškozenému R. S. v noci ze dne 7. 8. 2012 na 8. 8. 2012 rozbitím skleněné výplně u sloupku před pravými předními dveřmi motorového vozidla tov. zn. Opel Corsa, a odcizením ve vozidle uložených věcí způsobit škodu na odcizených věcech ve výši nejméně 900,- Kč a poškozením vozidla dle odborného vyjádření škodu ve výši nejméně 1.702,- Kč. Státní zástupce přitom vycházel z odborného vyjádření společnosti Glazing s. r. o. (č.l. 1286 - 1287 spisu), která hodnotu poškození osobního motorového vozidla tov. zn. Opel Corsa 1.2 16V, rok výroby 2009, a to poškození skleněné výplně pravého předního trojúhelníkového okénka, vyjádřila finanční částkou 1.702,- Kč.
Okresní soud v Českých Budějovicích nařídil ve věci hlavní líčení na dny 20., 23. a 27. května a 3. června 2013. K jednání dne 3. 6. 2013 byl předvolán poškozený R. S. Ten po obdržení předvolání a poučení jako poškozený soudu zaslal dne 3. 5. 2013 doklad o opravě vozidla – fakturu znějící na částku 5.827,75 Kč. Okresní soud v hlavním líčení konaném dne 20. 5. 2013 přečetl připojení poškozeného R. S. z č. l. 1271 (správně č. l. 1280) s částkou 5.000,- Kč rozbitím skleněné výplně pravého předního okénka a částkou 3.350,- Kč na odcizených věcech. V hlavním líčení dne 3. 6. 2013 byl osobně slyšen poškozený R. S.
Dne 20. 6. 2013 rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem, sp. zn. 6 T 55/2013, jímž obviněného L. G. uznal vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod I./7.výroku o vině), pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku (bod II./16. – 49. výroku o vině), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (bod II./16. – 20., 23. – 24., 27., 28., 30. – 41., 43. – 48. výroku o vině) a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (bod II./19., 38. výroku o vině). Za uvedenou trestnou činnost mu byl uložen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 34 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.
Jednání popsaného pod bodem II./34. se dle zjištění soudu prvního stupně dopustil tak, že v noci ze dne 7. 8. 2012 na 8. 8. 2012 v Č. B., ul. Č.. L., před domem, po rozbití skleněné výplně u sloupku před pravými předními dveřmi, vnikl do motorového vozidla tov. zn. Opel Corsa, kde odcizil dobíjecí kabel k mobilnímu telefonu v hodnotě 50,- Kč, přívodní kabel k navigaci v hodnotě 50,- Kč, 4 ks CD různých interpretů v hodnotě 40,- Kč, výstražný trojúhelník v hodnotě 200,- Kč, nářadí - 1 ks klíče na kola v hodnotě 50,- Kč, pár gumových rukavic v hodnotě 10,- Kč, sadu žárovek v hodnotě 50,- Kč a z látkové peněženky finanční hotovost ve výši 250,- Kč v drobných mincích blíže neurčené nominální hodnoty, čímž poškozenému R. S., bytem Č. L., Č. B., způsobil odcizením věcí a peněz škodu v celkové výši nejméně 900,- Kč a poškozením vozidla škodu ve výši nejméně 1.702,- Kč.
Ve vztahu k tomuto poškozenému nalézací soud rozhodl, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen poškozenému R. S. zaplatit částku 2.602,- Kč, když se zbytkem nároku na náhradu škody poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění rozsudku soud pouze konstatoval, že poškozeným, kteří se včas a řádně připojili se svým nárokem na náhradu škody, byl jejich nárok přiznán v částkách odpovídajících výroku o vině s přihlédnutím k tomu, zda došlo buď k vrácení věci nebo k plnění ze strany pojišťovny.
Zde je třeba uvést, že poškozený R. S. neměl vozidlo pojištěné a obviněný mu nic nezaplatil ani žádnou z odcizených věcí nevrátil.
Proti rozsudku si podal odvolání pouze poškozený a výrok o vině i trestu tak nabyl právní moci. K odvolání poškozeného rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, a to rozsudkem ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 4 To 481/2013, kdy podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 6 T 55/2013, částečně zrušil ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému R. S. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný L. G. je povinen podle §228 odst. 1 tr. ř poškozenému R. S. zaplatit částku 6.728,- Kč (tzn. částku 900,- Kč za odcizené věci a částku 5.828,- za poškození vozidla). Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že: “okresní soud rozhodl tak, že poškozenému přiznal to, co bylo předmětem v rámci podané obžaloby, tedy na náhradě odcizených věcí částku 900,- Kč a dále na poškození vozidla, kdy vycházel z odborného vyjádření, částku ve výši nejméně 1.702,- Kč. Nicméně poškozený si nechal poškozené vozidlo opravit, a to v autorizovaném servisu, kdy následně doložil fakturu, která byla vystavena na částku 5.828,- Kč. Jak sám poškozený u veřejného zasedání doplnil, tak původně psal částku 6.119,76 Kč, nicméně si neuvědomil, že je zde uvedena dodatečná sleva a jednalo se o jistý díl, který nebyl předmětem opravy poškozeného vozidla. Z tohoto důvodu tedy upřesnil výši škody na částku 5.828,- Kč. Jak již vyplynulo z výroku tohoto rozsudku, krajský soud zasáhl pouze do výroku o náhradě škody týkajícího se právě tohoto poškozeného. Je nutno konstatovat, že pokud by krajský soud zasahoval i do výroku o vině, což by v daném případě bylo namístě, tak by to bylo dozajista v neprospěch obžalovaného, neboť by se mu ve výroku pod bodem 34. zvýšila částka na 900,- Kč za odcizené věci a dále pak na částku 5.828,- Kč za opravu, resp. poškození osobního vozu. Toto by bylo dozajista v neprospěch obžalovaného, a proto krajský soud již nemohl toto pochybení napravit a do tohoto výroku o vině zasahovat, neboť odvolání bylo podáno pouze ze strany poškozeného, a to výlučně do výroku o náhradě škody. Nicméně ohledně výroku o náhradě škody krajský soud zasáhl, a to z toho důvodu, že poškozený se řádně a včas v rámci přípravného řízení připojil s náhradou škody a tuto škodu ještě před zahájením dokazování v této věci, tedy před hlavním líčením, dokládal zmiňovanou fakturou (č.l. 1528) na částku 5.828,- Kč. Za tohoto stavu nelze upřít poškozenému snahu o pečlivé doložení vzniklé škody. Okresní soud však v tomto pochybil, když měl přiznat poškozenému jednak částku 900,- Kč na odcizených věcech, která nebyla nikterak rozporována, a dále částku 5.858,- na opravu poškozeného vozidla, a to na základě jím doložené faktury vystavené autorizovaným servisem“.
Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě.
Ustanovení §137 tr. zákoníku je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou:
a) cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává,
b) účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo
c) účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav.
Jestliže je poškozena věc, která není samostatná, ale tvoří součást určitého zařízení ve smyslu nějakého funkčního celku, jenž ztratí svou funkčnost právě v důsledku poškození takové věci, je třeba při stanovení výše škody ve smyslu §137 tr. zákoníku vycházet z účelně vynaložených nákladů na uvedení celého zařízení v předešlý stav. Je totiž zřejmé, že hledisko ceny, za kterou se věc prodává, ani hledisko nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nepokrývá v plném rozsahu škodu, jejímž vnějším projevem je nefunkčnost celého zařízení, jehož dílčí částí je poškozená věc.
Je nepochybné, že v projednávané trestní věci obviněný vniknutím do vozidla poškozeného, a to rozbitím skleněné výplně u sloupku před pravými předními dveřmi, způsobil škodu 5.828,- Kč zahrnující nejen hodnotu výplně, ale i náklady vynaložené na uvedení v předešlý stav. Skutečná škoda způsobená jednáním obviněného tak činila správně 6.728,- Kč. Nalézací soud, ač měl k dispozici poškozeným předloženou fakturu, vycházel ze škody stanovené již v přípravném řízení toliko odborným vyjádřením.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
O nároku na náhradu škody rozhoduje soud v hlavním líčení (a to kterýmkoli z obou způsobů podle §228 i §229 tr. ř.), jen za současného splnění těchto předpokladů:
a) nárok na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení byl v trestním řízení uplatněn včas a řádně. Nelze tedy rozhodovat bez návrhu z moci úřední a není ani možné navrátit lhůtu k uplatnění nároku, byla-li zmeškána,
b) soud po zahájení hlavního líčení nerozhodl podle §206 odst. 3, 4 tr. ř. o tom, že nepřipouští určitou osobu jako poškozeného k trestnímu řízení nebo že poškozený nemůže uplatňovat v trestním řízení svůj nárok na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení (např. z důvodů uvedených v §44 odst. 3 tr. ř.),
c) nebylo rozhodnuto o vrácení věci státnímu zástupci, o postoupení věci, o zastavení trestního stíhání, o jeho přerušení ani o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání,
d) poškozený nevzal zpět svůj návrh na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení v průběhu hlavního líčení (nebo ještě předtím),
e) poškozený se podle §43 odst. 5 tr. ř. nevzdal svých procesních práv, která mu trestní řád jako poškozenému přiznává.
Poškozený R. S. se řádně a včas připojil k trestnímu řízení a splnil podmínky uvedené v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř.
Jelikož nalézací soud jeho návrhu na náhradu škody v plném rozsahu nevyhověl , aniž v odůvodnění rozsudku uvedl, jaké konkrétní skutečnosti ho k tomu vedly, podal poškozený R. S. proti rozsudku včas odvolání, a to proti výroku o náhradě škody.
Podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také tehdy, je-li rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného v přezkoumávané části rozsudku nesprávné.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo
b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Odvolací soud přečetl poškozeným předložený originál faktury za opravu vozidla znějící na částku 5.827,75 Kč a ve věci rozhodl rozsudkem tak, že k odvolání poškozeného částečně zrušil rozsudek nalézacího soudu, a to ve výroku o náhradě škody týkající se poškozeného R. S. a v souladu s jeho návrhem upravil výrok o náhradě škody.
Podle §265 tr. ř. zruší-li odvolací soud napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
Odvolací soud rozhodne o nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení především tehdy, nerozhodl-li vůbec o tomto nároku již soud prvního stupně, ačkoli byl nárok uplatněn řádně a včas (§43 odst. 3, §206 odst. 2 tr. ř.), nebo odkázal-li poškozeného zcela nebo s částí uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních , popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem (§229 odst. 1, 2 tr. ř.), přestože soud prvního stupně měl sám dostatek podkladů pro rozhodnutí podle §228 odst. 1 tr. ř.
Soud prvního stupně měl k dispozici vyjádření poškozeného, jím předloženou fakturu za opravu vozidla a sám také poškozeného v hlavním líčení vyslechl. Přesto při stanovení výše způsobené škody převzal obžalobu vycházející ze situace v přípravném řízení, kdy bylo k dispozici pouze odborné vyjádření k hodnotě poškozené skleněné výplně pravého předního okénka.
Podle §259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného , který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení.
Zákon v §259 odst. 4 tr. ř. omezuje možnosti, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v neprospěch obžalovaného. Odvolací soud tak může učinit jen tehdy, jestliže rozhoduje na podkladě odvolání, které bylo podáno v neprospěch obžalovaného ; takové odvolání může podat jen státní zástupce a stran výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení i poškozený.
Jak již bylo uvedeno shora, odvolací soud po projednání odvolání poškozeného směřujícího do výroku o náhradě škody zjistil, že soud prvního stupně nesprávně stanovil u skutku pod bodem 34. výroku o vině výši způsobené škody, když vycházel pouze z odborného vyjádření a nevzal v úvahu doklady předložené poškozeným. Odvolací soud respektoval zásadu zákazu změny k horšímu, když pouze soudu prvního stupně vytknul nesprávně stanovenou výši škody způsobenou trestným jednáním obviněného.
Dle názoru Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud k odvolání poškozeného zrušil výrok o náhradě škody a sám rozhodl o přiznání náhrady škody ve vyšší částce, než byla vyčíslena nalézacím soudem, aniž měnil skutková zjištění soudu prvního stupně, postupoval v souladu se zákonem.
Zákaz reformationis in peius platí pro odvolací soud za předpokladu , že došlo ke zrušení rozsudku jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného. Neuplatní se v případě , když byl rozsudek zrušen pouze nebo i v důsledku odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obžalovaného , popřípadě jen ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení též v případě odvolání podaného poškozeným .
Poškozenému R. S. byla trestným činem spáchaným obviněným způsobena majetková škoda. Řádně škodu vyčíslil a řádně a včas se připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku rozhodl pouze o části uplatněného nároku na náhradu škody, když s částí nároku poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozený si proti rozsudku podal včas odvolání. Poškozený tak splnil zákonem předpokládané podmínky pro to, aby jeho odvolání bylo vyhověno. Pokud odvolací soud vyhověl odvolání poškozeného, nelze dospět k jinému závěru, než že postavení obviněného, pokud jde o vinu a trest, svým rozhodnutím nezhoršil.
Je pravdou, že ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. konstatuje, že soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. Povinnost soudu zavázat obviněného k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku neznamená, že by odvolací soud bez zásahu do skutkových zjištění nalézacího soudu nemohl rozhodnout o odvolání poškozeného, konstatovat pochybení nalézacího soudu při zjišťování výše způsobené škody a při nedotčeném výroku o vině a trestu, v souladu se skutečným stavem věci, rozhodnout o výši nároku poškozeného. Opačný postup by znamenal popření práva poškozeného domoci se svého oprávněného nároku na náhradu škody vyplývajícího z ustanovení §246 odst. 1 písm. d) tr. ř. a rovněž porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Pokud stěžovatelka odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 876/2012, je nutno uvést, že toto rozhodnutí se projednávanou problematikou nezabývalo, nýbrž k dovolání obviněného konstatovalo pouze to, že ve výroku o vině vyčíslená skutečně zjištěná škoda, která poškozeným v souvislosti s poškozením vozidel vznikla, z níž soudy prvního i druhého stupně vycházely (vyšší poškozenými uvedené částky se do výroku o vině a právní kvalifikace činu nepromítly), byla podkladem pro rozhodování o povinnosti obviněného zaplatit poškozeným škodu. V daném případě soudy obou stupňů o správnosti vyčíslení škody způsobené obviněným neměly pochybnosti.
V řízení o stížnosti pro porušení zákona bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že napadený výrok o náhradě škody byl vydán v souladu se zákonem a další výroky tohoto rozhodnutí přezkoumávány nebyly, neboť zmíněný mimořádný opravný prostředek proti nim nesměřoval (viz §267 odst. 3 tr. ř.).
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministryně spravedlnosti podala ve prospěch obviněného L. G. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 4 To 481/2013, zamítl jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz §274 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2014
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu