ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1034.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1034/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné V. M., zastoupené JUDr. Jiřím Duškem, advokátem se sídlem v Písku, Erbenova 1013, proti povinnému Ing. J. M., pro částku 278.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 1 Nc 1053/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 13. prosince 2013, č. j. 7 Co 2285/20013-979, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného změnil usnesení z 2. července 2013, č. j. 1 Nc 1053/2005-923, jímž okresní soud zamítl jeho návrh na zastavení exekuce, tak, že exekuci zastavil (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem (výrok II.) a každého z účastníků zavázal k zaplacení nákladů exekuce soudnímu exekutorovi v částce 8.192,85 Kč (výroky III. a IV.). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jež považuje za přípustné podle „§237 o. s. ř. v platném znění“ s odůvodněním, že „se odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného nebo procesního práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně tato právní otázka nebyla v ustálené praxi dovolacího soudu řešena nebo je rozhodována rozdílně nebo by měla být tato právní otázka dovolacím soudem vyřešena odlišně.“
Dovolací soud, jenž vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a části první, článku II, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna do 31. prosince 2013, se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto ohledu dospěl k závěru, že přípustné není.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle první věty ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 237a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
V usnesení z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
V odůvodnění uvedeného judikátu pak Nejvyšší soud dále vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Týž závěr není důvodu nevztáhnout na případy, kdy má dovolání být přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. I v takovém případě půjde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bude-li z dovolání zřejmé, k terá otázka hmotného či procesního práva je dovolacím soudem rozhodována podle mínění dovolatelky rozdílně.
Jelikož oprávněná své dovolání z 10. února 2014, v němž – v rozporu s tím, co jí předepisuje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. – nevysvětlila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (nýbrž se pouze omezila na citaci znění ustanovení §237 o. s. ř., čímž ovšem svou povinnost uloženou jí ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. nesplnila), o shora uvedené náležitosti v dovolací lhůtě nedoplnila, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu