ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1081.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1081/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně BSZ služby s. r. o. , se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 3, zastoupené Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 113/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2013, č. j. 57 Co 160/2013 – 34, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 2013, č. j. 57 Co 160/2013 – 34, změnil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2012, č. j. 59 C 113/2012 – 21, tak, že soud nepřipouští, aby do řízení na straně žalované vstoupila Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1.
V řízení se žalobkyně domáhá na České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 61,418.686,- Kč z titulu náhrady škody vzniklé nečinností soudce Krajského soudu v Ostravě v konkurzním řízení č. j. 13 K 110/1999 vedeném u Krajského soudu v Ostravě. Dne 10. 8. 2012 bylo soudu prvního stupně doručeno podání, v němž žalobkyně uvedla, že doplňuje žalobu tak, že „rozšiřuje žalobu o dalšího žalovaného, kterým je: Česká republika – Ministerstvo financí“. Dále v tomto podání žalobkyně uvedla, že jí ve výše uvedeném konkurzním řízení vznikla v důsledku nečinnosti Finančního úřadu v Jeseníku, České konsolidační agentury a Fondu národního majetku škoda ve výši 61,148.686,- Kč.
Soud prvního stupně návrhu žalobkyně vyhověl. Odvolací soud k odvolání České republiky – Ministerstva financí, usnesení soudu prvního stupně změnil, jak bylo uvedeno výše. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil skutečností, že z rozšíření žaloby není zřejmé, zda žalobkyně požaduje stejné plnění na základě stejných skutkových tvrzení také po České republice – Ministerstvu financí, nebo zda se jedná o samostatný nárok na zaplacení stejné částky na základě jiných skutkových tvrzení. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně by měl nejprve vyzvat žalobkyni, aby odstranila vady svého podání, aby bylo naprosto zřejmé, jakého plnění a na základě jakých skutkových tvrzení se domáhá náhrady škody po České republice – Ministerstvu financí, a poté podle konkrétní situace rozhodl buď o připuštění dalšího žalovaného do řízení a o změně žaloby, nebo případně o vyloučení věci k samostatnému projednání.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je zmatečné, neboť jeho odůvodnění je koncipováno jako zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, jež má být vráceno k dalšímu řízení, odvolací soud však ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. Dále dovolatelka namítá, že nepřipuštěním přistoupení dalšího účastníka do řízení bez jednání a bez možnosti dovolatelky odstranit odstranitelné vady podání, když neodstranitelné vady tento neobsahoval, odvolací soud de facto rozhodl vůči České republice – Ministerstvu financí ve věci samé. Dále namítá vadu řízení spočívající v tom, že o odvolání České republiky – Ministerstva financí nebyla informována. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil.
K dovolání se vyjádřila žalovaná Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti i Česká republika – Ministerstvo financí.
Žalovaná Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za chybné. Dle žalované je Česká republika způsobilá být účastníkem řízení, avšak způsobilá samostatně jednat před soudem je jen ve spojení se státním orgánem, jehož se věc týká. Řádné označení státu jako žalovaného účastníka je náležitostí řádného návrhu, bez níž nelze v řízení pokračovat. Z procesního hlediska by bylo správné, aby v daném řízení stát zastupovala, buď pouze jedna jeho organizační složka – Ministerstvo financí, nebo stát zastupovaly obě jeho organizační složky, z nichž každá by byla oprávněna za stát jednat v tom žalobkyní napadaném úředním postupu, který spadá do její působnosti. Další účastník v podobě České republiky – Ministerstva financí do řízení přistoupit nemůže, a to již jen z toho prostého důvodu, že Česká republika, která jako jediná má, na rozdíl od ministerstev, právní subjektivitu, již v daném řízení vystupuje. Žalovaná má za to, že pochybení odvolacího soudu v současné době nemůže napravit ani dovolací soud, avšak lze proti němu popř. brojit až v rámci rozhodnutí obecných soudů ve věci samé.
Ministerstvo financí se vyjádřilo tak, že dovolání dle jeho názoru není přípustné a napadené usnesení je ve výrokové části zcela správné. Ministerstvo financí nemůže být druhým subjektem na straně žalované, když Česká republika již účastníkem tohoto řízení na straně žalované je. Organizační složky státu nemají právní subjektivitu a nemohou tedy být samostatnými účastníky řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka v dovolaní namítá zmatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí a vady řízení, nijak ovšem nevymezuje, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř., ani nevymezuje důvod dovolání, kterým dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. může být pouze nesprávné právní posouzení věci.
Dovolací soud považuje za potřebné zopakovat již dříve vyslovený názor, že „novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době rozhodnout.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013, viz blíže též R 4/2014).
Dovolací soud z těchto důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nutno upozornit, že §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§243b o. s. ř.).
S ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení a s ohledem na závěr odvolacího soudu uvedený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, dle nějž by se soud prvního stupně měl dále zabývat otázkou přistoupení České republiky – Ministerstva financí do řízení, považuje dovolací soud za vhodné nad rámec tohoto rozhodnutí odkázat na svou předcházející judikaturu týkající se žalob směřujících proti České republice a organizačních složek v řízení jednajících jejím jménem.
V rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004, Nejvyšší soud uvedl: „Označil-li žalobce organizační složku státu, která podle zmíněného zákona nebyla příslušná za stát jednat, nešlo o vadu podání (§43 o. s. ř.) ani o nedostatek podmínky řízení (§104 o. s. ř.), neboť ustanovení §21a odst. 1 o. s. ř. kogentně stanoví, kdo vystupuje v řízení za stát, takže soud je povinen z úřední povinnosti správnou organizační složku zjistit a začít s ní (aniž by vydával usnesení o přibrání do řízení) jednat. Jestliže soud tento postup nedodržel a nadále jednal s nesprávnou organizační složkou státu, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §212a odst. 5, §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).“
V rozsudku ze dne 2. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, Nejvyšší soud uvedl: „Soud je povinen zjistit, která z organizačních složek je podle zákona č. 201/2002 Sb. nebo zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu nebo jiné právní věci, a tuto organizační složku přibere (pokud se ho již neúčastní) do řízení. Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace.“
V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012, Nejvyšší soud uvedl: „Je nutno mít na zřeteli požadavek, aby za stát při uplatňování jediného nároku vystupovala jen jedna organizační složka státu, ačkoli v praxi nebudou ojedinělé případy, kdy se na vzniku škody podílela činnost více organizačních složek státu. Navíc nelze přehlédnout, že definitivní závěr o tom, jak škoda vznikla, bude učiněn až v konečném rozsudku, zatímco otázka, která organizační složka státu má za stát jednat, by měla být (se zřetelem k zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení) zřejmá již od počátku řízení a v průběhu řízení by se zásadně neměla měnit, ať již v závislosti na vývoji dokazování, nebo na právních názorech soudů různých stupňů, jež se přirozeně mohou lišit. Z toho vyplývá, že určení příslušné organizační složky státu musí být založeno na typové charakteristice uplatněného nároku, která je zřejmá již ze žaloby, a nikoli na ex post dovozovaných závěrech činěných na základě skutkových okolností konkrétní věci vyplynuvších teprve z provedeného dokazování.“
Pokud dovolatelka navrhovala přistoupení dalšího účastníka do řízení – České republiky – Ministerstva financí, nebylo možné takovému návrhu vyhovět za situace, kdy Česká republika již účastníkem řízení je, ač ji v řízení zastupuje jiná organizační složka. Dosud uvedené by postrádalo relevanci, ledaže by žalobkyně změnou žaloby netvrdila jiný nárok založený na jiných odpovědnostních skutečnostech, i tak by však nemohlo dojít ke změně v účastenství zažalovaného státu, za nějž by ve vztahu k takovým skutečnostem v řízení jednala, též, jiná jeho organizační složka.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu