ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1241.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1241/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové ve věci žalobkyně Mgr. I. Ž. , zastoupené Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, proti žalované OBCHODNÍ FIRMA KUČERA spol. s r. o. , se sídlem v Sedlčanech, Šafaříkova 27, identifikační číslo osoby 61675521, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 104/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2013, č. j. 20 Co 174/2013-228, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 20 Co 174/2013-237, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 30 734,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 30. 10. 2012, č. j. 11 C 104/2011-190, kterým Okresní soud v Příbrami vyloučil z exekuce nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně Mgr. I. Ž. uvedené ve výroku rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 30. 7. 2013, č. j. 20 Co 174/2013-237, odvolací soud doplnil napadený rozsudek o výrok II., že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 926,- Kč k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně před uzavřením manželství s povinným J. Ž. půjčila společnosti BUSINESS CORPORATION a. s. své finanční prostředky v celkové výši 4 200 000,- Kč a poté, co jí byla půjčka vrácena – byť za trvání manželství – je vynaložila na zakoupení bytu, jehož vyloučení z exekuce se domáhá. Proto jsou splněny předpoklady stanovené v §267 odst. 1 o. s. ř. pro vyloučení nemovitostí z exekuce.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, v němž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 a 20 Cdo 370/2009). Uvedla, „že v dosavadním průběhu řízení nebylo prokázáno, jakým způsobem příbuzní žalobkyně měli nabýt takto vysoké množství peněžních prostředků“, „že nelze nikterak ověřit, zda došlo k předání peněžních prostředků, že byla předložena toliko prohlášení, navíc osob blízkých, která však samotné předání peněžních prostředků neprokazují“. Uvedla, že odvolací soud ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí uzavřel, že tvrzení žalobkyně nelze považovat za prokázané; na tomto závěru nic nezměnily ani výslechy osob navržených žalobkyní. „Údajné darování peněžních prostředků je tak nutno po zcela objektivním posouzení nadále hodnotit jako neprokázané“. V souvislosti s údajnými půjčkami poukázala na trestní řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 7/2009. Má za to, „že finanční prostředky poukázané společností BUSINESS CORPORATION a. s. jsou s největší pravděpodobností výnosem z trestné činnosti“. Nepovažuje naopak za vhodné vycházet z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2012, č. j. 4 T 7/2009-3240, kterým bylo zrušeno zajištění nemovitostí, jejichž vyloučení z exekuce se žalobkyně domáhá. Žalovaná je přesvědčena, „že v tomto případě je dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními prvoinstančního a odvolacího soudu na straně jedné a jejich závěry na straně druhé“; v tomto směru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2335/2005. Rovněž má za to, že s odkazem na §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. a na poznámku pod čarou k tomuto ustanovení, jež odkazuje na §143a obč. zák., nelze přihlížet ke smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a jejím manželem. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná se pouze soustředí na hodnocení důkazů soudy, polemizuje s jejich závěry, které jsou zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 považuje na irelevantní. Stejně tak nepovažuje za správný odkaz na další rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 370/2009, neboť se týká výkladu §262a odst. 1 o. s. ř., v projednávané věci však zúžení společného jmění žalobkyně a jejího manžela nebylo předmětem zkoumání soudu. V dalším podání žalobkyně zpochybnila včasnost podání dovolání a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Z §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Ve smyslu citovaných ustanovení žalovaná přípustnost dovolání nevymezila. Z jeho obsahu je zřejmé, že nesouhlasí s hodnocením důkazů týkajících se nabytí finančních prostředků žalobkyní odvolacím soudem, zpochybněním skutkového závěru namítá nesprávné právní posouzení věci. Nedostála tak požadavku, který na dovolání klade zákon; pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání proti výroku o nákladech odvolacího řízení napadeného rozhodnutí není přípustné (§238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud tak postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl. Z tohoto důvodu již nerozhodoval o odkladu právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o nákladech řízení nemusí být podle §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2014
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu