ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1307.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1307/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce T. H. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 155/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013, č. j. 13 Co 350/2013-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 12. března 2013, č. j. 11 C 155/2012-49, jímž byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, „aby bylo konstatováno, že nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 248/2007, bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i základní právo žalobce na účinný právní prostředek nápravy, zaručené č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“ , a ve výroku II. byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 65.000,- Kč „s úrokem z prodlení v zákonné výši podle předpisů práva občanského, jdoucím od 5. září 2012 do zaplacení . “ Ve výroku III. pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, kdy se nejprve zabýval námitkou promlčení nároku vznesenou žalovanou, stejně tak se ztotožnil s jeho právními závěry, týkajícími se počátku běhu promlčecí doby, její délky i doby, po kterou promlčecí doba neběžela, jakož i okamžiku jejího uplynutí. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dospěl k závěru, že §15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – (dále jen „OdpŠk“), nebrání poškozenému v tom, aby svůj nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatnil žalobou u soudu dříve, než uplyne šest měsíců ode dne, kdy jej v souladu s §14 odst. 1 a 3 OdpŠk uplatnil u příslušného úřadu. V případě negativního stanoviska příslušného úřadu je účel §14 odst. 3 OdpŠk vyčerpán a není důvod vyčkávat s uplatněním nároku u soudu. Žalobce tak podal žalobu opožděně nikoli v důsledku jednání v důvěře v ustanovení OdpŠk, ale v důsledku nesprávného výkladu jeho jednotlivých ustanovení. Co se týká otázky promlčitelnosti nároku na nepeněžité zadostiučinění z titulu nemajetkové újmy podle OdpŠk, odkázal odvolací soud na judikát Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, podle kterého se dle §32 odst. 3 OdpŠk promlčuje i nárok na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž uvedl, že jeho přípustnost dovozuje na základě §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které sice byly již dovolacím soudem vyřešeny, avšak mají být posouzeny jinak. Odkázal na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věci sp. zn. II. ÚS 2159/11, ve kterém Ústavní soud zdůraznil povinnost ústavně konformní interpretace OdpŠk. Dle dovolatele se totiž odvolací soud, stejně jako předtím Nejvyšší soud, chybně soustředil na výklad §15 odst. 2 OdpŠk, ačkoli problém spočívá ve výkladu §35 cit. zák. a ve vzájemné nekonzistenci těchto ustanovení (z nichž první stanoví fixní lhůtu, během které nárok nelze uplatnit u soudu, zatímco druhé, ohledně přerušení běhu promlčení, lhůtu pohyblivou). Nejvyšší soud běh lhůty šesti měsíců vykládá střídavě, tedy účelově, což je v rozporu s principem právního státu. Žalobce se tedy domnívá, že postup poškozeného podle §15 odst. 2 zák. OdpŠk nemůže vést k promlčení jeho nároku, sdělí-li příslušný ústřední orgán svoje negativní stanovisko poškozenému v rámci předběžného projednání nároku podle §14 tohoto zákona dříve (před uplynutím šesti měsíců). Ústavně konformní výklad §35 zák. OdpŠk je dle dovolatele ten, že promlčecí doba neběží po dobu, po kterou nemůže poškozený uplatnit nárok u soudu, tedy po celou dobu šesti měsíců, stanovenou v §15 odst. 2 tohoto zákona. A konečně ve vztahu k §32 odst. 3 OdpŠk se dovolatel domnívá, že se promlčuje pouze právo na náhradu nemajetkové újmy, tj. peněžitá náhrada, nikoliv jiné formy zadostiučinění (konstatování práva, omluva). Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř., když rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 2159/11, není přiléhavý, neboť nijak nepodporuje teorii dovolatele o ústavně nekonformní interpretaci OdpŠk odvolacím soudem. V otázce promlčitelnosti nároku žalobce na nepeněžité zadostiučinění z titulu nemajetkové újmy podle OdpŠk nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 343/2013; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat. Ústavní konformitu ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk posuzoval Ústavní soud v usnesení ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10, ve kterém návrh na zrušení tohoto ustanovení odmítl. V usnesení ze dne 9. července 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, se pak Ústavní soud vyjádřil následovně: „ (…) ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.“
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. června 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu