ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1410.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1410/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce P. R. , zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 14, proti žalovanému KLAS, opravárensko výrobnímu družstvu Kroměříž, se sídlem v Kroměříži, Kaplanova 1763, IČO 00532762, zastoupenému Mgr. Lindou Henzélyovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Kollárova 647/15 o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 C 8/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2013, č.j. 1 Co 113/2013-384 , takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. prosince 2012, č.j. 25 C 8/2012-323, zamítl návrh žalobce na opravu usnesení téhož soudu ze dne 12. prosince 2012, č.j. 25 C 8/2012-291 (výrok I.), zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce pro řízení a odňal mu osvobození od soudních poplatků, přiznané usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. února 2011, č.j. 6 Nc 563/2010-95 (výrok II.), dále odmítl žalobu (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. června 2013, č.j. 1 Co 113/2013-384, výrokem I. potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud mimo jiné připomněl, že z ustanovení §30 a §138 o.s.ř. vyplývá, že při rozhodování o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení soud přihlíží nejen k majetkovým a sociálním poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, ale i k povaze uplatněného nároku, tedy i ke skutečnosti, zda ve věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Odvolací soud konstatoval, že z dosavadních žalobních tvrzení žalobce je zcela zřejmé, že i v případě odstranění vad žaloby by se ze strany žalobce jednalo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání doplněné podáním jeho zástupce. Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. na nesprávném právním posouzení věci a dále, že se v řízení vyskytly vady, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní význam spatřuje v otázce, zda může soud odmítnout žalobu pro formální nedostatky ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř., když současně nevyhoví žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů podle §30 o.s.ř. právě proto, že žaloba nesplňuje formální náležitosti podle ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, stejně jako zdůraznil některé nálezy Ústavního soudu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a aby věc přikázal jinému soudci soudu prvního stupně.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v posuzované věci však ve své podstatě neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v daném případě fakticky nevyhovuje, a to přesto, že dovolatel poukazuje na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu.
V dané věci odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel především z úvahy, že pokud žalobce uvedl, že se cítí být poškozen na svém dobrém jménu tím, že mu žalovaný nezaplatil za jím provedenou práci, takže žalobce nemohl dostát svým nasmlouvaným závazkům, pak z těchto tvrzení je zřejmé, že i v případě odstranění vad žaloby by se ze strany žalobce jednalo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Zde je třeba poukázat na skutečnost, že podle ustanovení §11 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo jiné umožňuje požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní) . Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení §13 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 2455/2010).
Z vyloženého je zřejmé, že výše zmíněná stěžejní úvaha odvolacího soudu se jeví jako opodstatněná a přiměřená posuzovanému stavu. Odvolací soud se tak nedostal do případné diference ani s rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věcech sp.zn. 30 Cdo 2811/2007, 32 Cdo 1591/2011, 30 Cdo 1503/2009, 25 Cdo 218/2005, resp. 30 Cdo 294/2013, které vycházejí z relativně odlišných podmínek.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. června 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu