ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1496.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1496/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně V. C. , zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 239/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 36 Co 58/2013-156, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 884.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu s odkazem na ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“). Tuto nemajetkovou újmu měla utrpět v souvislosti s trestním stíháním a vazbou svého druha M. B., který byl nakonec zproštěn obžaloby. V důsledku toho měla žalobkyni vzniknout nemajetková újma spočívající zejména v poškození jejího dobrého jména a pověsti v pracovní oblasti bankovnictví, kde pracuje.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. února 2013, č. j. 15 C 239/2012-135, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalobkyně vzhledem k §7 odst. 1 OdpŠk není v tomto sporu aktivně legitimována, protože podle citovaného ustanovení mají nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Žalobkyně ale účastnicí řízení proti M. B. nebyla.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 36 Co 58/2013-156, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně shledal nedostatek aktivní legitimace žalobkyně v předmětném řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když dle jejího názoru má napadené rozhodnutí zásadní význam po stránce právní. Dovolací důvod pak spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2, písm. b) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu pokládá, zda nárok podle OdpŠk může uplatnit osoba blízká osobě nezákonně stíhané a držené ve vazbě, pokud nezákonným vzetím a držením ve vazbě obviněného byla zásadním způsobem snížena její důstojnost a vážnost ve společnosti, resp. pokud by to nebylo možné, zda tato osoba blízká může být zbavena svého práva domáhat se nároku na přiznání nemajetkové újmy podle ustanovení §13 a násl. občanského zákoníku tím, že věc je z hlediska věcné příslušnosti přikázána soudu příslušnému rozhodovat nárok dle OdpŠk. Možnost své aktivní legitimace dovolatelka dovozuje z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, např. z rozsudku ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání a dospěl k závěru, že není přípustné podle §237 o.s.ř.
Žalobkyně předně ve svém dovolání vychází z nesprávného očekávání, že věc bude posuzována podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, když uvádí, že své dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), a dovolací důvod spatřuje v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. , přičemž tato ustanovení, na která odkazuje, občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 již nezná. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. není od 1. ledna 2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně v posuzované věci však nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Ač – jak již bylo zmíněno – dovolatelka zbudovala svoje dovolání na již překonané právní úpravě, přes tuto skutečnost v tomto svém mimořádném opravném prostředku formuluje konkrétní právní otázku a odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu , od něhož se odvolací soud měl podle ní údajně odchýlit. Jak však bude popsáno, dále tato výtka není opodstatněná.
V souzeném případě odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném řízení není žalobkyně aktivně legitimována, protože nebyla účastnicí trestního řízení proti M. B. V rozsudku ze dne 22. října 2009, sp.zn. 25 Cdo 4768/2007, Nejvyšší soud konstatoval, že manželka obviněného, která využila práva podle §37 odst. 1 tr. ř. a zvolila svému manželovi obhájce, ač stranou podle §12 odst. 6, části věty za středníkem, tr. ř. není, má vzhledem k tomuto zákonnému oprávnění i k dalším potenciálním možnostem stát se stranou trestního řízení takovou pozici, že je nutno považovat ji za účastníka řízení ve smyslu §7 odst. 1 zákona, který je oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody spočívající v jím vynaložených nákladech nutné obhajoby . V rozsudku ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, uveřejněném pod číslem 71/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud judikoval, že osoby oprávněné zvolit obviněnému obhájce (§37 odst. 1 tr. ř.) nejsou účastníky trestního řízení samy o sobě, ale stávají se jimi až v okamžiku, kdy toto právo využijí. Vznikne-li jim v souvislosti s tím škoda nebo nemajetková újma, za niž odpovídá stát, je třeba je považovat za účastníky řízení ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. k náhradě takové škody nebo nemajetkové újmy aktivně legitimované . Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována ve sporu proti státu o náhradu za jí vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou obviněním jejího druha a výkonem vazby na něm, je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v projednávané věci.
Pokud dále ve svém odvolání žalobkyně zřejmě poukazuje na skutečnost, že Městský soud v Praze, u něhož byla žaloba podána, nesouhlasil se svou věcnou příslušností a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. října 2012, č. j. Ncp 1021/2012-96, rozhodl o tom, že věcně příslušné k projednání žaloby jsou okresní soudy a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2, konstatuje dovolací soud, že předmětné řízení je, jak se toho v žalobě dovolávala sama žalobkyně, řízením o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoli řízením o ochranu osobnosti. Z toho zároveň také vyplývá, že k projednání a rozhodnutí věci v prvém stupni nejsou příslušné krajské soudy, ale soudy okresní (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08). Věcná příslušnost okresního/obvodního soudu k projednání této věci vyplývá ze zákona.
Z uvedených důvodů tak dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 a 2 věta první o.s.ř.
Lze pak jen dodat, že daná skutečnost žalobkyni nevylučuje z případné možnosti podání žaloby na ochranu osobnosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu