ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1544.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1544/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce nezletilého D. Č. , zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty č. 8, proti žalovaným 1) Středomoravské nemocniční, a.s., se sídlem v Olomouci – Hodolany, Jeremenkova č. 1211/40B, IČO 27797660, zastoupené JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem se sídlem v Prostějově, Komenského č. 1586/23, a 2) Nemocnici Olomouckého kraje, a.s., se sídlem v Olomouci – Hodolany, Jeremenkova č. 1191/40a, IČO 26873346 , zastoupené JUDr. Petrem Ritterem , advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 99/2008, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2013, č.j. 1 Co 326/2013-245, takto:
Dovolání každé ze žalovaných se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě (v pořadí již druhým) rozsudkem ze dne 28. května 2013, č.j. 23 C 99/2008-51, opakovaně zamítl žalobu, aby první a druhá žalovaná uhradily žalobci částku 15.000.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) s tím, že druhá žalovaná se této povinnosti zprostí v případě, že povinnost bude splněna první žalovanou. Současně rozhodl, že náhrada nákladů řízení se žalovaným 1) a 2) nepřiznává. Soud prvního stupně vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ve zrušovacím rozsudku ze dne 23. února 2012, č.j. 30 Cdo 3789/2010-133, posuzoval, zda námitka promlčení vznesená oběma žalovanými je či není v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že žaloba byla v předmětné věci podána u soudu dne 21. května 2008, tedy skoro šest let po tvrzeném zásahu do osobnostních práv žalobce. V této době již v judikatuře existovala rozhodnutí soudu, která uznala promlčitelnost nároku na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 obč. zák. Bylo tedy na zvážení zástupců žalobce, zda a kdy podají žalobu. Stejně tak rodiče měli zodpovědně posoudit podání žaloby s ohledem na velice závažné postižení nezletilého žalobce. Soud pak konstatoval, že nelze akceptovat důvody tvrzené rodiči žalobce, že nebyli schopni se dohodnout na uplatnění nároku soudní cestou, přičemž tento nárok mohl být uplatněn jen jedním z rodičů. Tuto „nečinnost“ rodičů nelze podle soudu prvního stupně vyhodnotit v neprospěch žalovaných a shledat z toho důvodu námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Dále neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy vzhledem k tvrzení žalobce, že nemohl podat žalobu na náhradu škody, protože by neprokázal tehdy požadovanou stoprocentní příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a škodlivým následkem. Podle soudu měl žalobu podat a ponechat na posouzení soudu oprávněnost svého nároku. Pokud pak otec žalobce podal žalobu z titulu neoprávněného zásahu do svých osobnostních práv v důsledku tvrzeného poškození zdraví nezl. žalobce již v roce 2007, měl takto zodpovědně postupovat i za nezletilého žalobce a skutečnost, že takto nepostupoval, nelze vyhodnotit taktéž v neprospěch žalovaných.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce mohl své právo, včetně práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích, poprvé vykonat dne 2. srpna 2002. Pokud tedy žaloba byla podána až dne 21. května 2008 (po uplynutí promlčecí doby), neshledal z výše uvedených důvodů uplatnění námitky žalovaných jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. listopadu 2013, č.j. 1 Co 326/2013-245, výše uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně vzal při posuzování věci ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v úvahu důvody uváděné rodiči nezletilého žalobce, že po předmětném zásahu do osobnostních práv nezletilého, jehož následkem jsou nezvratná postižení, jak mentální, tak ztráta zraku, sluchu a pohybové postižení, které lze označit za pouhou vegetativní existenci bez sociálních a dalších atributů lidského života, se dostali do složité situace, která vedla nakonec k jejich neshodám, rozchodu a dále ke zdravotním potížím matky nezletilého. Přihlédl též k tomu, že sám nezletilý žalobce nikterak pozdější podání žaloby nezavinil. Dále uvedl, že žaloba byla podána dne 21. května 2008, tedy téměř půl roku předtím, než došlo k vydání rozhodnutí Velkého senátu NS ČR ze dne 12. listopadu 2008 (který dospěl k závěru o tom, že nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích za neoprávněný zásah do osobnostních práv se promlčuje). Do té doby mohl žalobce legitimně očekávat, že námitka promlčení bude posouzena jako nesprávná v důsledku do té doby zastávaného názoru Nejvyšším soudem ČR, přičemž míra tohoto očekávání byla poměrně vysoká vzhledem k dlouhé době nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva. Současně odkázal na nález Ústavního soudu II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010, podle kterého by bylo v rozporu s principem důvěry občana v právo, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku právě z výše uvedeného důvodu. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že se krajský soud nezabýval důvodností žaloby z jiných hledisek a případnou výší náhrady nemajetkové újmy v penězích a v tomto směru ani neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud zrušil jeho rozsudek a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo doručeno zástupcům žalovaných 1) a 2) dne 19. prosince 2013 a téhož dne nabylo právní moci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala každá ze žalovaných dne 12. února 2014 obsahově vzájemně shodná dovolání. Domnívají se, že odvolací soud nesprávně posoudil jejich námitku promlčení jako odporující dobrým mravům podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a že se tím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, v čemž spatřují důvod přípustnosti dovolání (§237 občanského soudního řádu dále jen „o.s.ř.“). Uvedly, že Ústavním soudem v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I ÚS 643/04 nastíněné podmínky, za který se v určitých situacích dá uvažovat o nemravnosti námitky promlčení, např. kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace byl zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva, v daném případě nenastaly. Podle jejich názoru při posuzování okolností a důvodů pozdního uplatnění nároku žalobce odvolací soud nedůvodně, nezákonně a nesprávně zvýhodnil žalobce na úkor žalovaných. Žalobce se měl primárně domáhat náhrady škody na zdraví a teprve poté nároků podle ustanovení o ochraně osobnosti. Dále připomněly, že ačkoliv se událost stala v roce 2002, první nárok byl uplatněn až v roce 2007, a to nikoliv žalobcem, ale jeho otcem v jeho prospěch z titulu ochrany osobnosti. Samotný žalobce podal žalobu až další rok. Přitom ze zdravotní dokumentace bylo zřejmé, že závažné následky, které na žalobci zanechalo onemocnění herpetickou encefalitidou, byly zřejmé již v době jeho hospitalizace v nemocnici. Jestliže má náhrada nemajetkové újmy funkci satisfakční a reparační, pak není zřejmé, z jakého důvodu žalobce podal žalobu až po šesti letech od tvrzeného zásahu. Domnívají se, že se tak stalo v reakci na vysoké náhrady škod přiznaných v mediálně známých kauzách. Důvody neuplatnění nároku včas jsou podle dovolatelek výlučně na straně žalobce, resp. jeho rodičů.
Z výše uvedených důvodů žalované 1) a 2) navrhují, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalující strana se k dovolání žalovaných nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z dovolání žalovaných ovšem – přes jejich tvrzení o tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu - fakticky neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaných dovolání ve své podstatě nevyhovuje, resp. neodpovídá, když neuvádí žádnou z vyložených alternativ, které by jedině mohly odůvodnit případnou přípustnost podaných dovolání. Naopak je třeba zdůraznit, že odvolací soud se v napadeném usnesení nikterak neodchýlil od právního názoru vysloveného v předchozím zrušovacím rozsudku dovolacího soudu (rozsudek ze dne 23. února 2012, č.j. 30 Cdo 3789/2010-133), přičemž od v něm uvedených zásad zohledňujících řadu judikátů Ústavního soudu, není důvodu se odchylovat.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti obou dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud tato dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustná odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu