ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1574.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1574/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné Správy služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 8, Kundratka 1951/19, identifikační číslo osoby 70 88 96 60, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti povinnému L. F. , zastoupenému JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1599/13, pro částku 140.050 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soud pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 36287/2011, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 15. února 2013, č. j. 58 Co 24/2013-86, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 5. února 2012, č. j. 35 EXE 36287/2011-17, jímž obvodní soud nařídil exekuci k vymožení pohledávky ve shora uvedené výši s příslušenstvím. S odvolací námitkou povinného, že mají-li oba účastníci sídlo, resp. bydliště v P., neměl být provedením exekuce pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu v Chebu, jelikož tím narůstají náklady exekuce, se městský soud vypořádal závěrem, že „soud nemůže exekutora určit dle své libovůle, a to ani v případě, že by byl o to oprávněným požádán, což znamená, že návrh povinného, aby v souzené věci byl ustanoven exekutor jiný, než jehož pověření navrhla oprávněná, je bez právního významu a odvolací námitka povinného je tak nepřípadná.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.“, tedy – nesprávně – z občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „tato“ /neuvádí však, která/ právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak), povinný namítá, že „dosavadní právní posouzení závažným způsobem poškozuje jeho zájem a právo.“ Odvolacímu soudu vytýká, že se zabýval pouze otázkou, zda původní rozhodnutí, na jehož základě je exekuce nařízena, je vykonatelné, a zda soud splnil svou povinnost ustanovit exekutora, a dále namítá, že se odvolací soud nezabýval jeho argumentem, že „exekutor je určen ze vzdáleného místa působnosti obou účastníků řízení, takže náklady takto vzniklé, v budoucnu nesporně určené k úhradě povinnému, značně vzrostou.“
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, případně jeho zamítnutí jako „zcela bezdůvodného.“
Dovolací soud, jenž vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a části první, článku II, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013, se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle první věty ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 237a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
V usnesení z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014 Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Z uvedeného plyne, že k založení přípustnosti dovolání nepostačí, aby – jak se mylně domnívá povinný – dovolací soud měl posoudit určitou právní otázku jinak než (v napadeném rozhodnutí) soud odvolací, nýbrž aby tutéž právní otázku posoudil jinak než v některém ze svých předchozích rozhodnutí (srov. dikci ustanovení §237 in fine „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“). Tento případ (jeden ze čtyř uvedených ve výčtu ustanovení §237 o. s. ř.) přípustnosti dovolání tedy přichází v úvahu jen tehdy, má-li být změněna dosavadní ustálená rozhodovací praxe (judikatura) Nejvyššího soudu.
Protože v souzené věci dovolatel zjevně vycházel z nesprávného názoru, že k založení přípustnosti dovolání postačí požadavek, aby dovolací soud měl určitou právní otázku posoudit jinak než soud odvolací (pročež ani nevysvětlil, od kterého svého řešení otázky /v souzené věci procesního/ práva se má podle jeho mínění dovolací soud odchýlit), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. května 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu