ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1584.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1584/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce P. P. , zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Sokolská 295, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 450.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 215/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014, č. j. 39 Co 360/2013-51, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.) :
Žalobce se domáhal proti žalované zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto usnesení jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Uvedená škoda měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, když vozidlo zakoupené v autobazaru, vydal na výzvu policejního orgánu dne 12. října 2009 policii a policejní orgán usnesením podle §80 odst. 1 věty první trestního řádu (dále jen „tr.ř.“) rozhodl o vydání vozidla údajně poškozené pojišťovně v SRN jako vlastníku vozidla, a to přes nesouhlas žalobce. Žalobce se domníval, že vozidlo mělo být vydáno buď jemu jako vlastníku nebo mělo být vloženo do úschovy s ohledem na konkurenci subjektů uplatňujících vlastnické právo. V tom, že tak policejní orgán neučinil, pak měl spočívat nesprávný úřední postup.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. června 2013, č.j. 23 C 215/2012-38 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že neexistuje odpovědnostní titul. O vydání předmětného vozidla bylo rozhodnuto pravomocným usnesením policejního orgánu, protože usnesením státního zástupce byla zamítnuta stížnost žalobce proti usnesení policejního orgánu jako nedůvodná. Rozhodnutí tak nemůže být považováno za nezákonné dle OdpŠk, neboť poté, co nabylo právní moci, nebylo pro nezákonnost změněno či zrušeno. Úvahy žalobce o tom, jaký měl být správný postup orgánů činných v trestním řízení, jsou pro toto řízení irelevantní. Úvahy orgánů činných v trestním řízení doznaly svého zhmotnění v obsahu pravomocných rozhodnutí a nelze je hodnotit jako samostatně uvažovatelný nesprávný úřední postup.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2014, č. j. 39 Co 360/2013-51, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že nejsou dány podmínky pro odpovědnost státu z titulu nezákonného rozhodnutí ani nesprávného úředního postupu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 27. února 2014 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., když dle jejího názoru má napadené rozhodnutí zásadní význam po stránce právní. Za otázku zásadního právního významu považuje to, kdy je dána odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup a zda je soud povinen zkoumat, jestli je povinností orgánů činných v trestním řízení vložit věc do úschovy soudu při konkurenci tvrzených vlastníků a dále, zda v případě, že se na kupní smlouvu aplikují ustanovení dříve platného obchodního zákoníku, je kupující povinen prokázat dobrou víru a jakým způsobem se má skutečně přesvědčit, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci. Žalobce je přesvědčen, že odvolací soud tyto otázky vyřešil v rozporu s hmotným právem, když nesprávně aplikoval předpisy obchodního práva, ačkoliv se tyto vztahy řídí předpisy práva občanského.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce však ve svém dovolání, které navíc vychází z nesprávného faktického předpokladu, že věc bude posuzována podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebylo shledáno naplnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání, neboť podaný mimořádný opravný prostředek neobsahuje vymezení některého z kritérií obsažených v ustanovení §237 o.s.ř., Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu