ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1606.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1606/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) Ing. Z. B., MBA , b) V. B. a c) H. B. , zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. Října 1001/3, proti žalovanému O. B. , zastoupenému JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, Soudní 1, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, pod sp. zn. 50 C 93/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2013, č.j. 1 Co 186/2013-202, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Rudolfa Skoupého, advokáta se sídlem ve Svitavách, Soudní 1.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. června 2012, č.j. 50 C 93/2011-118, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 120.000,- Kč, žalobkyni b) částku 87.500,- Kč a žalobkyni c) 120.000,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobce a) domáhal zaplacení dalších 380.000,- Kč, žalobkyně b) 412.5000,- Kč a žalobkyně c) 380.000,- Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z toho, že žalovaný zavinil dopravní nehodu, při níž zemřel syn žalobců a) a c) a bratr žalobkyně b). Dospěl pak k závěru, že jednáním žalovaného došlo k zásahu do osobnostních práv žalobců, kteří měli všichni blízký vzájemný vztah se zemřelým. Vina žalovaného byla konstatována v trestním řízení a žalovanému bylo v tomto řízení uloženo zaplatit žalobcům a) a c) po 240.000,- Kč a žalobkyni b) 175.000,- Kč. Soud prvního stupně pak shledal, že jsou dány předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy žalobcům podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nad rámec již poskytnuté náhrady podle §444 odst. 3 obč. zák., když vzal v úvahu, že úmrtí blízké osoby na jedné straně představuje pro žalobce závažnou osobnostní újmu, na druhé straně pak k tomu, že nešlo o úmyslný, ale nedbalostní trestný čin, že žalovaný zraněnému po nehodě poskytoval první pomoc, že se zajímal o jeho zdravotní stav a žalobcům se prostřednictvím své matky omluvil a že nedisponuje žádným majetkem. Jako vodítko při stanovení výše finanční satisfakce vzal částky uvedené v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. a přiznal pak žalobcům satisfakci ve výši poloviny těchto částek.
Vrchní soud v Praze k odvolání všech účastníků řízení rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013, č.j. 1 Co 186/2013-202, výrokem I. uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ohledně odvoláním žalovaného napadených částek 90.000,- Kč ve vztahu k žalobci a), 57.500,- Kč ve vztahu k žalobkyni b) a ohledně 90.000,- Kč ve vztahu k žalobkyni c), jakož i ve výroku II. potvrdil a ve výroku III. o nákladech řízení změnil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, konstatoval, že krajský soud plně respektoval, že výše náhrady nemajetkové újmy musí odpovídat konkrétním okolnostem dané věci a musí být současně i přiměřená. Dále odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně a nad jeho rámec poukázal i na to, že žalobcům se ve věci již dostalo morálního zadostiučinění rovněž i trestním odsouzením žalovaného.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, v části potvrzující výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a proti výrokům o náhradě nákladů řízení podali žalobci dne 10. února 2014 včasné dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o.s.ř. Jeho přípustnost pak dovozují z toho, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při stanovení výše peněžité náhrady nemajetkové újmy, a to tím, že při stanovení výše náhrady kladl prvořadý důraz na to, aby přiznaná částka nebyla likvidační pro žalovaného namísto toho, aby v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vzal v úvahu primárnost její satisfakční funkce a dále, že přijal argumentaci soudu prvního stupně, který za stěžejní vodítko pro přiznání peněžní satisfakce vzal částky přiznávané podle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu změnil tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalobcům přizná náhradu nákladů řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, který považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za správné. Navrhl proto, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé zpochybňují výši přiznané finanční satisfakce. Výši peněžitého zadostiučinění podle §13 odst. 3 obč. zák. jako právní otázku určuje soud v rámci své volné úvahy, a to s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. I volná úvaha soudu však podléhá hodnocení. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 20, ročník 2007). Dovolací soud konstatoval, že z uvedeného vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby (obdobně srovnej Karel Knap a Jiří Švestka, Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost č. 6/1991, str. 330 násl.). Smyslem peněžitého zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby. Nejde však o reparaci celé nemajetkové újmy. Tvrzení dovolatelů, že soudy obou stupňů kladly prvořadý důraz na to, aby přiznaná částka nebyla likvidační pro žalovaného, však postrádá v odůvodnění předmětných rozsudků oporu. Rovněž přiměřené použití §444 odst. 3 obč.zák. je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, uvedl, že ve sporech na ochranu osobnosti, lze paušálních limitů stanovených v ustanovení §444 odst. 3 použít jako vodítka při stanovení náhrady nemajetkové újmy v penězích .
Pokud dovolání žalobců směřuje proti výrokům napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, je třeba mimo jiné pominout, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. To však dovolání v zásadě nečiní. Nadto je dovolání v tomto případě vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř., objektivně nepřípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu