ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1628.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1628/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému J. B. , zastoupenému JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Příkopy 25, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 90/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. prosince 2013, č. j. 7 Co 2451/2013-59, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. března 2013, č. j. 9 C 90/2012-40, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně proti žalovanému domáhala určení, že je vlastnicí pozemku p. č. v katastrální území N. V. Po provedeném řízení (stručně shrnuto z odůvodnění jeho rozsudku) uzavřel, že hospodářská smlouva č. fin 179 – správ. 9673, která byla uzavřena mezi (bývalými subjekty) odevzdávajícím finančním odborem ONV v Jindřichově Hradci a Jednotným zemědělským družstvem Nová Včelnice dne 13. listopadu 1990, je dle §37 obč. zák. (absolutně) neplatná, neboť součástí této smlouvy (její přílohou) nebyl předmětný geometrický plán. Podle soudu prvního stupně projev vůle vyjádřený v předmětné hospodářské smlouvě odporuje §21 hospodářského zákoníku, přičemž nebylo možné, aby jedna určitá věc, pozemek p. č. vzniklý sloučením s dílem „z“ byl současně zčásti ve vlastnictví a zčásti v užívání jednoho subjektu. Žalobkyně se proto ve smyslu v žalobě tvrzených okolností nestala vlastnicí tohoto pozemku.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2013, č. j. 7 Co 2451/2013-59, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, a navazujícími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek. Pro rozhodnutí v dané věci byl podstatný závěr o existenci práva trvalého užívání předmětných nemovitostí podle uvedené hospodářské smlouvy, neboť existence tohoto práva ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, vylučovala přechod vlastnického práva k předmětnému pozemku z vlastnictví České republiky na obec N. V. (§4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.). Odvolací soud se přitom neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo trvalého užívání předmětného pozemku nevzniklo, neboť hospodářská smlouva ze dne 13. listopadu 1990 je neplatná pro neurčitost a pro rozpor se zákonem. Jestliže byl ve smlouvě uveden odkaz na předmětný geometrický plán, byl předmět smlouvy dostatečně určitý. Odvolací soud dále uvedl, že pokud k předmětnému dílu „z“ (nyní pozemku p. č.) vzniklo k 1. prosinci 1990 právo trvalého užívání JZD Nová Včelnice, pak nedošlo k přechodu vlastnického práva k tomuto pozemku (jako části pozemku p. č.) na obec N. V., která tak nebyla oprávněna k prodeji této nemovitosti žalovanému. Kupní smlouva uzavřená mezi předmětnou obcí a žalovaným je proto dle §39 obč. zák. absolutně neplatná. V tomto případě není na místě poskytnutí soudní ochrany žalovanému, neboť při uzavření této kupní smlouvy vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí, kde jako vlastník byla zapsána obec N. V. Je tomu tak proto, že zde existuje pochybnost o dobré víře žalovaného ve správnost tohoto údaje, o čemž svědčí skutečnost, že žalovaný žádal o prodej pozemku zhruba dva měsíce před uzavřením předmětné kupní smlouvy s městem, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále již „Úřad“). O tom svědčí žádost žalovaného ze dne 9. srpna 2010, z níž vyplývá, že žalovaný věděl o jednání mezi cit. Úřadem a obcí N. V. směřujícím ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí ve prospěch státu, přičemž Úřadem mu bylo sděleno, že ve věci probíhá šetření. Konečně odvolací soud se zabýval i námitkou žalovaného o jeho vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku, avšak neshledal ji (pro neuplynutí vydržecí doby) důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž pouze polemizuje s právním názorem odvolacího soudu při posouzení obsahu předmětné hospodářské smlouvy, příp. činí výhrady proti skutkovému stavu věci. Podle žalovaného „vůle účastníků hospodářské smlouvy směřovala ke sloučení stávajícího pozemku p. č. s cílem »z«, který byl geometrickým plánem oddělen z pozemku p. č., neboť to vyplývá z obsahu hospodářské smlouvy, z listin tehdejšího MNV Nová Včelnice, ale i z následného chování ZD Nová Včelnice, která v souladu s vyznačením nové vlastnické hranice pozemku p. č. 77 podle uvedeného geometrického plánu takto provedla oplocení a pozemek v něm označený jako díl »z« užívala jako součást zahrady, tedy pozemku p. č.…Závěr odvolacího soudu, že ke sloučení uvedených pozemků nedošlo, neboť geometrický plán nebyl proveden v evidenci nemovitostí a že sloučení uvedených pozemků bránila okolnost, že byly ve vlastnictví rozdílných subjektů…není rozhodná pro posouzení předmětné hospodářské smlouvy co do projevené vůle…“ Kromě toho se odvolací soud nijak nevypořádal se skutečností, že obec Nová Včelnice dne 26. července 1994 požádala o zápis vlastnictví předmětného pozemku jako součásti pozemkové parcely č. 223/83 v cit. k. ú., když předmětný geometrický plán (oddělující z tohoto pozemku díl „z“) nebyl v evidenci nemovitostí proveden. Stejně jako se nevypořádal s okolností, že bývalý Okresní úřad v Jindřichově Hradci (jednající tehdy za stát) výslovně souhlasil s tímto převodem. Žalobkyně se až do roku 2009 jako vlastník předmětného pozemku v žádném případě nechovala. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně (jako nedůvodné) zamítá a rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
Žalobkyně se v písemném vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. prosince 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Dovolání dovolatele proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř. již z toho důvodu, že dovolatel v dovolání nevymezil jím uplatněný dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. Ve smyslu §237 o. s. ř. tak dovolatel v dovolání neformuloval (žádnou) právní otázku (hmotného či procesního práva) a nevymezil, při řešení jaké právní otázky se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodnutí odvolacího soudu řešená právní otázka dosud v judikatuře dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je snad dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která právní otázka (na jejímž řešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Z uvedeného je zřejmé, že obsah podaného dovolání představuje skutkovou či právní polemiku dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu; taková okolnost ovšem sama o sobě přípustnost dovolání – jak již shora bylo vyloženo – nezakládá. Nelze přitom dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na právním závěru, jenž by byl v extrémním rozporu s obsahem spisu, byl projevem libovůle či důsledkem (jiné) vady řízení, která by mohla vést k vydání nesprávného rozhodnutí v této věci.
Nejvyšší soudu proto dovolání dovolatele podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. června 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu