ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1673.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1673/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně I. K. , zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 1, Křemencova 1/185, proti žalovanému Ing. M. K. , o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 252/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze z 27. září 2013, č.j. 68 Co 411/2013-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem z 30. dubna 2013, č.j. 10 C 252/2009-201, obvodní soud rozhodl o vyloučení tam specifikovaných nemovitostí z exekuce (výrok I.) a žalovaného zavázal k zaplacení náhrady nákladů řízení žalobkyni v částce 38. 332,- Kč (výrok II.).
Usnesením z 21. srpna 2013, č.j. 10 C 252/2009-227, obvodní soud návrh žalobkyně na vydání doplňujícího usnesení, jímž by byl shora uvedený rozsudek doplněn o výrok III. o nákladech řízení, o kterých soud dosud nerozhodl, odmítl (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Napadením usnesením městský soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí návrhu na vydání doplňujícího usnesení změnil tak, že návrh žalobkyně na vydání doplňujícího usnesení zamítl a ve výroku o náhradě nákladů řízení je potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila (viz druhý odstavec bodu III. dovolání na č.l. 242) tím, že „dovolání je přípustné a jeho podání není vyloučeno“.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013, a dospěl k závěru, že je třeba je odmítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle první věty ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 237a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
V usnesení z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje .
V odůvodnění uvedeného judikátu pak Nejvyšší soud dále vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Jelikož žalobkyně v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti – za takové vymezení nelze považovat jedinou větu, že „dovolání je přípustné a jeho podání není vyloučeno,“ Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, žalovanému, jenž by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2014
JUDr. Vladimír Mikušek předseda senátu