ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1732.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1732/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lenky Dopitové, v exekuční věci oprávněné společnosti SOLVING, spol. s. r. o., se sídlem v Praze 6, Vlastina 850/36, identifikační číslo 43003877, proti povinné společnosti MOOPEX a. s. se sídlem v Praze 10, U plynárny 95/455, identifikační číslo 63079704, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, pro částku 1.290.541,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE 5943/2012-70, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 5. prosince 2013, č. j.58 Co 506/2013- 98, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 2. září 2013, č. j. 54 EXE 5943/2012-70, jímž obvodní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, odůvodněný tvrzením, že k exekuci navržený rozhodčí nález je nezákonný a nevykonatelný, a že je vedeno řízení o jeho zrušení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že žaloba povinné o zrušení rozhodčího nálezu byla – pravomocně dnem 10. června 2013, tedy před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně – zamítnuta. Dále odvolací soud (pro účely posouzení, zda ve věci mohl rozhodovat asistent soudce) vysvětlil, že obvodní soud – protože vycházel pouze z obsahu spisů exekučního a nalézacího soudu – mohl ve věci rozhodnout bez nařízení jednání.
V dovolání, jež má za přípustné s odůvodněním, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu,“ povinná namítá nesprávné právní posouzení věci, jež spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž provedl jakékoli dokazování k její námitce absence řádného exekučního titulu.
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného.
Nejvyšší soud, jenž dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V předmětné věci však povinná soudu (navíc teprve odvolacímu, tedy jako nepřípustné novum v dovolání ve smyslu §241a odst. 6 o. s. ř.) nevytýká nesprávný výklad či použití procesněprávní normy, nýbrž to, že „rozhodl bez nařízení jednání, aniž provedl jakékoli dokazování k její námitce absence řádného exekučního titulu.“ Takovou výtkou ovšem neuplatnila (nyní jediný, v ustanovení §241a odst. 1 odst. 1 o. s. ř. zakotvený) dovolací důvod, jejž sama ohlásila, totiž nesprávné právní posouzení věci, nýbrž namítla zmatečnost řízení spočívající v odnětí možnosti jednat v důsledku nesprávného postupu soudu v průběhu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř. (k tomu též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1816); o zmatečnost podle tohoto ustanovení totiž jde například tehdy, jestliže odvolací soud o odvolání rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o žádný z případů, kdy je podle občanského soudního řádu nebylo třeba nařizovat (viz též usnesení Nejvyššího soudu z 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 5209/2008).
V usnesení uveřejněném pod číslem 3/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno.
Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i kdyby v dovolání uplatněny nebyly), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Uvedený předpoklad v projednávané věci naplněn není. Má-li povinná za to, že jí nesprávným postupem odvolacího soudu byla odňata možnost jednání před soudem, případně, že soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, mohla svou námitku uplatnit (ovšem při zachování zákonné lhůty) prostřednictvím žaloby pro zmatečnost.
Protože tedy jediný zákonem připuštěný dovolací důvod (podle §241a odst. 1 o. s. ř.) ve skutečnosti uplatněn nebyl, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu