ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1870.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1870/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v exekuční věci oprávněné České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782 proti povinné N. P. , zastoupené JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Sokolovnou 692/11, pro částku 1.516.123,29 s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 639/2012, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 11. prosince 2013, č.j. 62 Co 509/2013-89, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení z 5.8.2013, č.j. 64 EXE 639/2012-61, jímž obvodní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 s odůvodněním, že „se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, má být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak, neboť odvolací soud neřešil námitky povinné, které nemohla uplatnit v průběhu nalézacího řízení.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013, a dospěl k závěru, že je třeba je odmítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle první věty ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 237a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
V usnesení z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
V odůvodnění uvedeného judikátu pak Nejvyšší soud dále vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Z uvedeného plyne, že k založení přípustnosti dovolání nepostačí, aby – jak se nesprávně domnívá oprávněná – dovolací soud měl posoudit určitou právní otázku jinak než (v napadeném rozhodnutí) soud odvolací, nýbrž aby tutéž právní otázku posoudil jinak než v některém ze svých předchozích rozhodnutí (srov. dikci ustanovení §237 in fine „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“). Tento případ (jeden ze čtyř uvedených ve výčtu ustanovení §237) přípustnosti dovolání tedy přichází v úvahu jen tehdy, má-li být změněna dosavadní ustálená rozhodovací praxe (judikatura) Nejvyššího soudu.
Protože v souzené věci dovolatelka zjevně vycházela z nesprávného názoru, že k založení přípustnosti dovolání postačí požadavek, aby dovolací soud určitou právní otázku (v souzené věci navíc, posuzováno podle obsahu dovolání, oprávněná napadá – podle jejího názoru – nesprávná skutková zjištění, pročež také žádnou právní otázku, jež by měla být řešena jinak, nevymezuje) posoudil jinak než soud odvolací, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení Hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu