ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2061.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2061/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Pelhřimově se sídlem Tř. Legií 876, Pelhřimov, o vyloučení nemovitostí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 365/210, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 20. března 2013, č.j. 20 Co 121/2011-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 12.11.2010, č.j. 5 C 365/2010-109, jímž okresní soud zamítl žalobu o vyloučení tam specifikovaných nemovitostí z výkonu rozhodnutí vedeného proti žalobcově manželce L. K. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že vyloučení nemovitostí se lze úspěšně domáhat jen v případě existujícího, tedy probíhajícího výkonu rozhodnutí; v souzené věci však byl výkon rozhodnutí usnesením Okresního soud v Pelhřimově ze 16. dubna 2009, č.j. 5 E 2597/2002-422, pravomocně dnem 12. května téhož roku podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastaven.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. „zejména s odůvodněním, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla předmětná právní otázka vyřešena, či z důvodu, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ V dovolání ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, a namítá zejména, že se žalobou nedomáhal vyloučení nemovitostí z již zastaveného výkonu rozhodnutí (jelikož si byl vědom „nepřípustnosti“ takového žalobního požadavku), nýbrž vydání rozhodnutí, jímž by bylo deklarováno, že „oprávněný, tj. Finanční úřad v Pelhřimově i následně Okresní soud v Pelhřimově v předmětném výkonu rozhodnutí sp. zn. 5 E 2597/2002 a v souvisejícím řízení sp. zn. 3 C 1/2008, postupovali nesprávně, když si ani jeden z těchto subjektů nezjistil, že žalobce není spoluvlastníkem rozestavné stavby rekreační chaty a přesto oprávněný navrhl její prodej, čemuž okresní soud vyhověl.“ Předmětný výkon rozhodnutí byl následně zastaven, jelikož jeho děti vymáhanou pohledávku zaplatily, aby odvrátily nepřípustnou dražbu rozestavěné stavby chaty, jelikož jejím předmětem byla věc, která ve vlastnictví povinného nebyla. Od samotného počátku tedy nepožadoval, aby bylo rozhodnuto o vyloučení nemovitostí z výkonu rozhodnutí, nýbrž se domáhal vydání rozhodnutí o nesprávnosti a nepřípustnosti takového postupu, jenž do budoucna naznačí všem eventuálním oprávněným, soudům i exekutorům, že v případě exekuce vedené proti němu a jeho manželce jejím předmětem tato rozestavěná stavba rekreační chaty být nemůže ; tím se zabrání tomu, aby se museli domáhat vyloučení nemovitostí při každé případné další v budoucnu vedené exekuci. Žalobce tedy navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci se závazným pokynem, že musí být rozhodnuto o tom, že rozestavěná stavba rekreační chaty nepatří do majetku ve společném jmění žalobce a jeho manželky a že tedy nemůže být předmětem jakékoli exekuce vedené proti žalobci nebo jeho manželce či oběma.
Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bodů 1. a 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 20. března 2013, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání, a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i - a o takový případ jde v souzené věci, jejímž předmětem je excindační žaloba - práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V souzené věci sice žalobce dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, ohlašuje, ve skutečnosti jej však neuplatňuje. Nenamítá totiž nesprávný výklad (interpretaci) ani použití (aplikaci) ustanovení §267 či kteréhokoli jiného ustanovení občanského soudního řádu nebo jiného právního předpisu, nýbrž to, že soud, rozhodl-li o „standardní“ vylučovací žalobě (kterou zamítl s odůvodněním, že výkon rozhodnutí již byl pravomocně zastaven, tedy z důvodu, jejž akceptuje i samotný žalobce), rozhodl o něčem jiném, než čeho se žalobce domáhal. Takovouto námitku však pod dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. podřadit nelze.
Navíc, má-li se Nejvyšší soud vypořádat s dalšími dovolacími argumenty, nutno zdůraznit, že se nelze v samostatném nalézacím řízení úspěšně domáhat vydání rozhodnutí, jímž by bylo deklarováno, že v jiných řízeních (podle žalobce v řízeních sp. zn. 5 E 2597/2002 a 3 C 1/2008) „oprávněný tj. finanční úřad a následně i okresní soud postupovali nesprávně“, jelikož odstranění nesprávných pravomocných rozhodnutí lze dosáhnout jedině prostřednictvím procesních institutů k tomu zákonem určených, tedy mimořádných opravných prostředků. Nadto je mylná také žalobcova představa, že by dosažením vydání rozhodnutí deklarujícího „nesprávnost postupu oprávněného a okresního soudu“, docílil toho, že „by bylo naznačeno všem eventuálním oprávněným, soudům i exekutorům, že v případě exekuce vedené proti němu a jeho manželce nemůže být jejím předmětem rozestavěná stavba rekreační chaty,“ (k tomu viz ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř., podle něhož nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení).
Kromě toho, měl-li by být akceptován dovolací argument, že nemovitost není a nebyla ve spoluvlastnictví či společném jmění žalobce a jeho manželky (ve vykonávacím řízení povinné), byla by žaloba - ostatně výslovně samotným žalobcem odůvodněná poukazem na ustanovení §267 o.s.ř. - vnitřně rozporná a tudíž neprojednatelná, jelikož pojmovým znakem vylučovací žaloby je právě tvrzení, že žalobce má k věci právo výkon rozhodnutí nepřipouštějící, případně (za určitých, ustanovením §267 odst. 2 o. s. ř. vymezených podmínek) že výkonem rozhodnutí byl postižen majetek patřící do společného jmění manželů. Soudy obou stupňů - s ohledem na obsah žaloby (v jejímž bodě II. žalobce výslovně uvádí, že „návrhem na vyloučení nemovitostí uplatňuje k majetku právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí a v bodě III. pak odkazuje na ustanovení §267 o. s. ř.) správně - žalobu kvalifikovaly jako (projednatelnou) vylučovací a jako takovou ji pak posoudily i z hlediska věcného. Z uvedeného pak plyne, že předmětem dovolacího přezkumu mohla být jedině (ne)správnost právního posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Takové právní posouzení - zamítnutí excindační žaloby s odůvodněním, že výkon rozhodnutí byl zastaven - však zůstalo dovoláním nenapadeno.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že žalované, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 věty první o.s.ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Vladimír Mikušek předseda senátu