ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2078.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2078/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně B. U., zastoupené JUDr. Ivou Pavlíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, Pod Bateriemi 1096/23, proti žalované V. U., zastoupené JUDr. Jindrou Pavlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, o 178 350,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 289/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, č. j. 68 Co 291/2013-182, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10 358,- Kč k rukám JUDr. Ivy Pavlíkové, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 178 350,60 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku I svého rozsudku, současně zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení 83,06 Kč (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 46 584,- Kč k rukám JUDr. Ivy Pavlíkové Ph.D. do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a též povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8 na nákladech řízení soudní poplatek 7 140,- Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).
Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že výše nákladů činí 39 978,40 Kč, jinak rozsudek potvrdil (výrok I), současně uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 20 715,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Ivy Pavlíkové Ph.D. (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním. Aniž vymezuje, v čem spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, namítá, že soudy rozhodly na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, z něhož vyvodily nesprávné právní závěry. Pochybení vidí ve zjištěné výši dlužného výživného, data nabytí právní moci exekučního příkazu z 11. 10. 2008, č. j. 34 Ex 443/08-18 (ten je podle dovolatelky v rozporu se zákonem, neboť obsahuje rozhodnutí o přikázání pohledávky povinné v nesprávné výši). Zjištěná výše běžného výživného nemá oporu v exekučním příkazu. Podle ustálené soudní praxe a judikátu Nejvyššího soudu České republiky z 26. 9. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1917/2006, pak platí, že „výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného nelze nařídit pro výživné, které se stane splatným teprve v budoucnu“. Z toho dovolatelka dovozuje, že exekuční příkaz mohl být vydán pouze pro běžné výživné, jehož splatnost nastala ke dni vydání exekučního příkazu (11. 10. 2008). Pokud se týká skutečné výše výživného, exekutor ani soud nezohlednili skutečnost, že ke dni vydání exekučního příkazu bylo pravomocně rozhodnuto o snížení běžného výživného rozhodnutím Městského soudu v Praze z 25. 3. 2008, č. j. 30 Co 563/2007-356. Dále namítá, že žalobkyni vůbec nevznikl nárok na náklady exekuce 69 900,60 Kč. Soud konstatoval, že výši nákladů má za prokázanou ze shodných tvrzení účastníků, avšak žalovaná taková tvrzení neuváděla ani uvádět nemohla. Náklady exekuce nejsou pohledávkou povinné vůči žalované, ale jsou nárokem exekutora a ten je povinen sám jej vymáhat z majetku povinné. Exekutor pochybil, že nepostihl přikázáním pohledávky částku 295 000,- Kč, která náležela povinné a kterou banka vyplatila z úvěru syna žalované na účet dcery povinné. Tím zavinil, že náklady exekuce nebyly vymoženy, v čemž žalovaná spatřuje důvod pro aplikaci §3 obč. zák. Žalobkyně tedy není povinna náklady exekuce hradit a není ani aktivně legitimována domáhat se jejich zaplacení po žalované. Exekuční příkaz s vyčíslením nákladů exekučního řízení smí exekutor vystavit až po vymožení pohledávky. V daném případě byl však příkaz vydán předčasně a není jasné, z jaké částky byly náklady vypočteny, když plnění dosud není vymoženo. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není důvodné a není přípustné. Popisuje skutečnosti, na základě nichž soudy učinily dovoláním vytýkaná skutková zjištění. Odvolací soud pečlivě posoudil všechny důkazy a dospěl ke správnému závěru, že skutková zjištění jednoznačně vedou k rozhodnutí, že nárok uplatněný žalobou je po právu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje ust. §237 a §241a odst. 2 o. s. ř. (konstatuje pouze, že „…odvolací soud povolil podat proti rozsudku dovolání…“), ani nevymezila důvod dovolání v souladu s §241a odst. 2,3 o. s. ř. Za vymezení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud nepovažoval odkaz dovolatelky na jeho rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1917/2006, učiněný v souvislosti se zpochybněním zjištěné výše běžného výživného a s tvrzením, že exekuční příkaz mohl být vydán pouze pro běžné výživné, jehož splatnost nastala ke dni vydání exekučního příkazu, neboť tuto námitku žalovaná (v rozporu s ust. §241a odst. 6 o. s. ř.) vznesla až v dovolacím řízení (k tomu srov. odvolání žalované na čl. 163 a protokol o jednání odvolacího soudu na čl. 180).
Dovolání má tak vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. (§243f odst. 3 o. s. ř.) odmítl.
Výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 druhá věta o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu