ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2081.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2081/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce B. V. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 7 C 60/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, č. j. 39 Co 364/2012-558, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 100.000,- Kč a doživotní rentu ve výši 16.916,- Kč měsíčně s navýšením o 10 % v kalendářním měsíci následujícím po kalendářním měsíci, kdy se index spotřebitelských cen zveřejněný Českým statistickým úřadem zvýší o 10 % ode dne posledního navýšení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody z důvodu, že byl v roce 1982 nezákonně omezen na osobní svobodě pobytem v Psychiatrické léčebně Kosmonosy, a to v průběhu trestního stíhání z důvodu přezkoumání duševního stavu žalobce. Žalobce požadoval náhradu škody ve výši 100.000,- Kč skládající se z částky 2.000,- Kč jako ušlé mzdy za dobu umístění v léčebně, neboť po dobu hospitalizace nemohl vykonávat pracovní poměr ozbrojeného hlídače, 12.000,- Kč jako ušlé mzdy za to, že na základě stanovené diagnózy mu bylo dále znemožněno vykonávat práci ozbrojeného hlídače, 19.000,- Kč jako náhrady za znemožnění rozšíření řidičského oprávnění o skupiny C a T (v roce 1983, kdy se o rozšíření řidičského oprávnění pokusil, stálo takové rozšíření 2.155,- Kč), 62.000,- Kč představující škodu za odebrání řidičského průkazu, čímž mu bylo znemožněno obdělávat sad a zahradu strojově za použití motorových prostředků, a 5.000,- Kč za poštovné a cestovné. Žalobce dále požadoval odškodnění za ztížení společenského uplatnění, které spatřoval v tom, že mu na základě neoprávněné hospitalizace a následné diagnózy bylo znemožněno studium na Vysoké škole zemědělské v Brně, a z tohoto titulu požadoval měsíční rentu ve výši 16.916,- Kč, kterou navrhoval navýšit podle růstu indexu spotřebitelských cen. Odpovědnost žalované spatřoval v její nečinnosti při řešení okolností vzniklých v souvislosti s jeho držením v Psychiatrické léčebně Kosmonosy.
Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu. Proti žalobci bylo usnesením prokuratury ze dne 16. 6. 1981 zahájeno trestní stíhání pro trestné činy křivého obvinění a útoku na státní orgán, které bylo vedeno u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 233/82. Trestné činy byly spatřovány ve skutku, že žalobce měl ve svých písemných podáních obviňovat soudkyni Okresního soudu v Nymburce JUDr. Sedlatou z vykonávání soudcovské funkce v rozporu se zákonem a snižovat vážnost Okresního soudu v Nymburce, který hrubě pomlouval a urážel. Opatřením ze dne 24. 6. 1981 přibral vyšetřovatel okresní prokuratury v Mladé Boleslavi k přezkoumání duševního stavu žalobce a podání znaleckého posudku znalce z oboru psychiatrie MUDr. Hlavatého a MUDr. Denkra, neboť z dosavadních výsledků vyplynulo, že žalobce byl v minulosti zbaven způsobilosti k právním úkonům a byl hospitalizován v Psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě, a měl tak pochybnosti o duševním stavu žalobce. Znalci zpracovali na základě zdravotnické dokumentace znalecký posudek. Žalobce se ke znalcům na prvé pozvání dostavil, další návštěvu odmítl. Z dopisů žalobce neplyne, že by se ke znalci odmítal dostavit proto, že MUDr. Denkr nebyl zapsán v seznamu znalců. Usnesením ze dne 23. 9. 1981 nařídil vyšetřovatel pozorování žalobce jako obviněného v Psychiatrické léčebně Kosmonosy za účelem vyšetření jeho zdravotního stavu s odůvodněním, že i nadále trvají pochybnosti o duševním stavu žalobce, který se na předvolání znalců odmítl k nim dostavit, předvedení žalobce nebylo zajištěno, a proto znalci mohli vypracovat znalecký posudek jen na základě zdravotnické dokumentace. Do ústavu byl žalobce dodán a byl zde hospitalizován od 18. 12. 1981 do 8. 1. 1982, kdy byl propuštěn. Na základě pozorování znalci zpracovali pokračování znaleckého posudku. Proti usnesení o nařízení pozorování podal žalobce i osoby jemu blízké stížnost, která byla usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 11. 1981, sp. zn. Nt 217/81, zamítnuta. Následně byla na žalobce podána obžaloba, rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 9. 1982, č. j. 1 T 233/86-116, byl žalobce odsouzen, a jeho odvolání bylo zamítnuto. Odsuzující pravomocný rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, byl zrušen usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 3. 1996, č. j. 2 Rt 16/90, podle §14 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále též zákon č. 119/1990 Sb.). Důvodem bylo, že v průběhu přípravného řízení došlo k závažnému pochybení ohledně znaleckého posudku, neboť jeden ze znalců MUDr. Denkr nebyl zapsán v seznamu znalců a navíc si posudek protiřečí. Rozsudek byl rovněž shledán nepřezkoumatelným pro absenci doslovného znění výroků, které měl žalobce vůči soudu použít.
Soud prvního stupně uzavřel, že usnesení o nařízení pozorování žalobce ve zdravotnickém zařízení bylo zrušeno rehabilitačním rozhodnutím jako rozhodnutí obsahově navazující na stejným rozhodnutím zrušený pravomocný odsuzující rozsudek. Neshledal však, že by mezi nezákonným rozhodnutím (o nařízení pozorování žalobce ve zdravotnickém zařízení) a tvrzenou škodou byla dána příčinná souvislost, neboť žalobce si přivodil umístění v ústavu vlastním přičiněním, což je skutečnost, která přetrhla příčinnou souvislost. Rozsahem a výší škody se soud dále nezabýval.
Odvolací soud věc po právní stránce zhodnotil tak, že nelze dospět k závěru, že by tzv. rehabilitačním rozhodnutím, usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 3. 1996, č. j. 2 Rt 16/90, bylo zrušeno také usnesení vyšetřovatele o nařízení pozorování žalobce ve zdravotnickém zařízení. Usnesení o nařízení pozorování žalobce bylo vydáno dne 23. 9. 1981, tudíž předcházelo odsuzujícímu rozsudku, který byl vydán dne 30. 9. 1982, a proto nemohlo z časového hlediska navazovat na zrušený rozsudek, a nemohlo s ním souviset ani obsahově. Z uvedeného plyne, že usnesení o nařízení pozorování žalobce ze dne 23. 9. 1981 nebylo pro nezákonnost zrušeno, a proto chybí základní předpoklad pro přiznání náhrady škody žalobci za jeho hospitalizaci v Psychiatrické léčebně Kosmonosy. Jestliže byl vyšetřovatelem ke zpracování znaleckého posudku přibrán lékař, který nebyl zapsán v seznamu znalců, ač takový znalec přibrán být mohl, došlo ze strany vyšetřovatele k nesprávnému úřednímu postupu, v důsledku tohoto postupu však žalobci škoda nevznikla. Nebylo rovněž zjištěno, že by posudek zpracovávaný dvěma lékaři byl nesprávný, nebo že by diagnóza nebyla pravdivá. Toto pochybení však nebylo důvodem hospitalizace žalobce. Nebylo prokázáno ani to, že by žalobce v důsledku stanovené diagnózy nebyl přijat na vysokou školu či že by došlo k dalším požadovaným škodám.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve věci samé dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dle dovolatele spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, které spatřuje v následujícím:
1. Odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu názoru, když nepřipustil změnu žaloby navrženou žalobcem z důvodu, že výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.
2. Odvolací soud pochybil, když nepovažoval za potřebné provést důkazy navržené žalobcem.
3. Odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že usnesením ze dne 26. 3. 1996 nebylo zrušeno také usnesení o nařízení pozorování žalobce ve zdravotnickém zařízení, a že usnesení ze dne 23. 9. 1981 nebylo pro nezákonnost zrušeno. Dovolatel tvrdí, že zrušení rozhodnutí není nutným předpokladem pro přiznání náhrady škody.
4. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil otázku nesprávného úředního postupu, který spočíval v tom, že ke zpracování znaleckého posudku byl přiznán lékař, který nebyl zapsán v seznamu znalců.
Dovolatel zopakoval skutková tvrzení, k jejichž prokázání odkázal na svá předchozí podání a navrhl provést důkazy v nich obsažené. Dovolatel zastává názor, že zrušujícím rozhodnutím Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 2 Rt 16/90 pozbylo platnosti i usnesení vyšetřovatele o nařízení pozorování obviněného v Psychiatrické léčebně. Uvěznění v Psychiatrické léčebně považuje za svévoli prokurátora, který za to byl dle dovolatele právně postižen, a stanovenou diagnózu za účelovou a za zneužití psychiatrie vůči žalobci. Bylo prokázáno, že v průběhu přípravného řízení došlo k závažnému procesnímu pochybení, neboť MUDr. Denkr nebyl zapsán v seznamu znalců. Nebyl tedy žádný důvod pro držení žalobce v léčebně a byl zde držen neoprávněně. Dovolatel dále vymezil, jaká škoda mu v důsledku porušení ze strany žalované vznikla, s tím, že dle jeho názoru je rovněž jednoznačně dána příčinná souvislost mezi pochybením žalované a vzniklou škodou. Dovolatel navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení, k těmto podáním proto dovolací soud nepřihlížel a ani neprováděl dokazování důkazů v nich obsažených, ani jiných důkazů navrhovaných dovolatelem. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, nemůže být prováděno dokazování (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Dovolatel jako první napadá rozhodnutí odvolacího soudu, kterým nebyla připuštěna změna žaloby. O nepřipuštění změny žaloby rozhodl odvolací soud samostatným usnesením při jednání dne 9. 1. 2013, u kterého byl žalobce i jeho právní zástupce přítomen. Proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby však není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (§237 o. s. ř.). Rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby nemůže představovat ani vadu řízení, neboť se jedná o vlastní rozhodovací akt soudu obsahující hodnotící závěr, který našel svůj konkrétní projev ve výrokové části rozhodnutí, a nejedná se tudíž o procesní vadu způsobenou postupem soudu v průběhu řízení.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolatelem uplatňovaný nárok na náhradu škody ve výši 100.000,- Kč sestává z pěti samostatných nároků, odvozovaných od různých jednání žalované, a to z částky 2.000,- Kč jako ušlé mzdy za dobu umístění v léčebně, 12.000,- Kč jako ušlé mzdy za to, že na základě stanovené diagnózy mu bylo dále znemožněno vykonávat práci ozbrojeného hlídače, 19.000,- Kč jako náhrady za znemožnění rozšíření řidičského oprávnění, 62.000,- Kč představující škodu za odebrání řidičského průkazu a 5.000,- Kč za poštovné a cestovné.
Jelikož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je třeba posoudit u každého nároku, o němž bylo rozhodnuto, zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3431, svazek CD-3), mohlo by být dovolání přípustné toliko ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 62.000,- Kč za odebrání řidičského průkazu, pakliže by byly splněny podmínky §237 o. s. ř. U ostatních nároků bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, což činí dovolání v tomto rozsahu nepřípustným podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Nárok žalobce na zaplacení renty ve výši 16.916,- Kč měsíčně s navýšením o 10 % v kalendářním měsíci následujícím po kalendářním měsíci, kdy se index spotřebitelských cen zveřejněný Českým statistickým úřadem zvýší o 10 % ode dne posledního navýšení, je třeba z hlediska požadované výše plnění posoudit podle §238 odst. 2 o. s. ř., neboť se jedná o opětující se peněžité plnění na dobu života, a v takovém případě je pro posouzení podmínky uvedené v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodný pětinásobek výše ročního plnění, který činí v případě dovolatele 1,014.960,- Kč (5 x 202.992,- Kč), což je částka převyšující 50.000,- Kč. V tomto rozsahu by tedy dovolání mohlo být přípustné, pakliže by byly splněny podmínky §237 o. s. ř.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel uvedl 4 otázky, které pokládá za nesprávně právně posouzené, důvod dovolání ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. však vymezil pouze ve vztahu k otázce třetí, tj. zda rehabilitační rozhodnutí zrušilo i usnesení o nařízení pozorování žalobce ve zdravotnickém zařízení. Ohledně dovolacích důvodů pod body 1 a 2 zůstalo u pouhé deklarace „nesprávného právního posouzení“ (byť otázka první se týká samostatného usnesení, proti němuž není dovolání přípustné, a otázka druhá tvrzené vady řízení, a nikoliv právního posouzení věci), aniž by dovolatel dále uvedl, v čem nesprávnost takového postupu spočívá. Takto neodůvodněné námitky nelze považovat za řádné vymezení důvodu dovolání, a proto by samy o sobě ani přípustnost dovolání založit nemohly.
Čtvrtá dovolatelem vymezená otázka se odvíjí od nepochopení závěru odvolacího soudu. Dovolatel namítá, že byl prokázán nesprávný úřední postup spočívající v tom, že ke zpracování znaleckého posudku byl přizván lékař, který v té době nebyl zapsán v seznamu znalců. Uvedená námitka však zcela odpovídá závěru odvolacího soudu, který na str. 5 svého odůvodnění uvedl: „Jestliže byl přibrán za znalce lékař, který nebyl zapsán v seznamu znalců, ač takový znalec přibrán být mohl, došlo ze strany vyšetřovatele k nesprávnému úřednímu postupu.“ Závěr odvolacího soudu však spočívá v tom, že mezi tímto nesprávným úředním postupem vyšetřovatele a tvrzenou škodou není příčinná souvislost, neboť toto pochybení nebylo důvodem hospitalizace žalobce, a nebylo ani prokázáno, že by v důsledku stanovené diagnózy nebyl žalobce přijat na vysokou školu či že by došlo k dalším požadovaným škodám, tj. ke škodě spočívající v tom, že mu bylo dále znemožněno vykonávat práci ozbrojeného hlídače, že mu bylo znemožněno rozšíření řidičského oprávnění a odebrán řidičský průkaz.
Závěr odvolacího soudu o nenaplnění předpokladu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou je přitom závěrem skutkovým, který nelze v dovolacím řízení napadnout, nepředstavuje zákonný dovolací důvod, a proto ani nemůže založit přípustnost dovolání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001).
Dovolání rovněž není přípustné pro posouzení otázky třetí, zda rehabilitační rozhodnutí zrušilo i usnesení o nařízení pozorování žalobce ve zdravotnickém zařízení, vydané v průběhu trestního řízení, a zda tím byl naplněn předpoklad odpovědnosti státu spočívající ve vydání nezákonného rozhodnutí. Jak vyplývá z žalobních tvrzení, s držením žalobce ve zdravotnickém zařízení je spojován toliko nárok na náhradu ušlé mzdy ve výši 2.000,- Kč, což je částka bagatelní, vylučující přezkum dovolacího soudu. Ani kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že usnesení o nařízení pozorování žalobce ve zdravotnickém zařízení by bylo možné označit za nezákonné rozhodnutí v důsledku jeho zrušení rehabilitačním rozhodnutím, nemohl by se tento závěr projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu, neboť ostatní žalobcem vymezené nároky na náhradu škody nemohou být spojovány s držením žalobce ve zdravotnickém zařízení, jinými slovy řečeno, zjevně s omezením osobní svobody nesouvisí, a nemohla by tudíž být dána ani příčinná souvislost mezi tímto „nezákonným rozhodnutím“ a vzniklou újmou spočívající v tom, že žalobci bylo znemožněno vykonávat práci ozbrojeného hlídače, že mu bylo znemožněno rozšíření řidičského oprávnění a odebrán řidičský průkaz. Tyto ostatní žalobcem tvrzené újmy by mohly být důsledkem toliko stanovené diagnózy ohledně duševního stavu žalobce, ani zde však odvolací soud neshledal příčinnou souvislost.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. dubna 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu