ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2185.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2185/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně J. A. , proti žalované České republice – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 2.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 320/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, č. j. 39 Co 453/2012 – 114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (podle ust. §243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013 č. j. 39 Co 453/2012 -114 podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, v němž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč /§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013/, přičemž se nejedná o výjimky ve zmíněném ustanovení uvedené.
Z dovolání žalobkyně (dovolatelky) je totiž patrno, že se po dovolacím soudu domáhá změny napadeného rozsudku tak, aby jí bylo přiznáno dalších 8.000,- Kč. Jak z formulace dovolání, tak z vytknuté nesprávnosti, která má spočívat v údajném neaplikování ust. §142 odst. 3 o. s. ř. odvolacím soudem, a dále z odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 170/99 a bod 71 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Keegan proti Irsku, zřetelně plyne, že dovolatelka rozhodnutí napadá v rozsahu výroku o nákladech řízení.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, R 5/2014, platí: „Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely.“
S ohledem na skutečnost, že odvolací soud ve výroku č. II. napadeného rozsudku žalobkyni přiznal částku 29.520,- Kč a že se žalobkyně domáhá přiznání dalších 8.000,- Kč, lze jednoduchou početní operací dospět k závěru, že dovolání není přípustným podle ust. §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Součet přiznaných nákladů řízení, tj. částky 29.520,- Kč, a dále požadovaných (odepřených) 8.000,- Kč nedosahuje výše 50.000,- Kč, a to ani při zohlednění daně z přidané hodnoty.
V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné upozornit též na své rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz ), ve kterém Nejvyšší soud posuzoval otázku výše náhrady nákladů řízení v případech, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci. Dovolací soud dospěl k závěru, že odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy tarifní hodnoty 50.000,- Kč. V souzené věci odvolací soud vycházel při určení náhrady nákladů řízení z tarifní hodnoty 301.800,- Kč, a je tedy zjevné, že takto dovolatelce přiznal vyšší náhradu, než by jí náležela v souladu s výše zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013.
Jelikož by tedy odklizení dovoláním napadeného výroku nemohlo přivodit pro dovolatelku příznivější následek než ten, jenž z něj plyne, je zde dána též subjektivní nepřípustnost dovolání.
Jestliže dovolatelka ve svém dovolání poukazuje na okolnosti, že od žalované obdržela méně, než jí bylo přiznáno v dovoláním napadeném rozsudku, nelze tímto způsobem jakkoliv opřít dovolání proti samému rozsudku v nalézacím řízení. V souladu s dispoziční zásadou záleží pouze na iniciativě procesních stran, jakým způsobem naloží s vykonatelnými rozsudky. Právní řád poskytuje dostatečné instrumenty k tomu, aby byl uspokojen věřitel v jeho soudem (či jiným orgánem) přiznaném nároku, a to i pro případ, že mu dlužník uloženou povinnost neplní dobrovolně.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu