ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2191.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2191/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné AB – CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658/121, identifikační číslo osoby 40522610, zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, proti povinnému Z. H. , zastoupenému Mgr. et Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, pro 112 213,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 23 EXE 5422/2010, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2013 , č. j. 19Co 100/2013-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7163,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Václava Krále.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 17. 12. 2012, č. j. 23 EXE 5422/2010-93, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I), exekuci na majetek povinného podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil (výrok II), oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D. na nákladech exekuce 1 000,- Kč (výrok III) a dále zaplatit povinnému k rukám jeho advokáta na nákladech řízení 13 080,- Kč (výrok IV). Návrh povinného na zastavení exekuce zamítl s odůvodněním, že byl podán po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené v §55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen „ex. řád“). Zároveň však dospěl k závěru, že je třeba exekuci zastavit z úřední povinnosti, neboť důvod, pro který povinný navrhl zastavení exekuce – neplatná rozhodčí doložka – je dán. Uvedl, že je povinností exekučního soudu zkoumat, zda rozhodčí nález vydal rozhodce nadaný k tomu příslušnou pravomocí. Na základě rozhodčího nálezu ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 211/2009 rA , dospěl soud prvního stupně k závěru, že rozhodce JUDr. Radim Kuchta nebyl jmenován podle transparentních pravidel (k tomu soud citoval nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10) tak, jak vyžaduje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále též jen „zák č. 216/1994 Sb.“), neboť byl určen třetí osobou, která není stálým rozhodčím soudem podle §13 zák. č. 216/1994 Sb. Proto je ujednání o rozhodčí doložce absolutně neplatné a rozhodce neměl pravomoc rozhodčí nález vydat. Rozhodčí nález tak nesplňuje požadavky způsobilého exekučního titulu, exekuce je nadále nepřípustná a je dán důvod k jejímu zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že se exekuce na majetek povinného nařízená usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 3. 2010, č. j. 23 EXE 5422/2010-12, pro pohledávku 112 213,91 Kč s příslušenstvím, zastavuje (výrok I). Oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D. na nákladech exekuce 1 000,- Kč (výrok II), dále zaplatit povinnému na nákladech řízení 13 080,- Kč k a na nákladech odvolacího řízení 6 776,- Kč k rukám jeho advokáta (výrok III a IV). Krajský soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o opožděnosti návrhu povinného na zastavení exekuce. Uzavřel, že s ohledem na použitý důvod pro zastavení exekuce nelze vázat počátek běhu patnáctidenní lhůty stanovené v §55 odst. 1 ex. řádu na vědomost o nařízení exekuce, jak učinil soud prvního stupně, ale na vědomost o nedostatku pravomoci rozhodce, tedy na vyřešení (či alespoň posouzení) odborné otázky, k níž povinný sám jako laik nebyl schopen zaujmout stanovisko. Proto je třeba lhůtu k podání návrhu na zastavení exekuce v daném případě vázat k okamžiku, kdy došlo v řízení k zastoupení povinného advokátem. Protože podle plné moci povinný udělil advokátovi plnou moc dne 19. 6. 2012 a již následující den byl podán návrh na zastavení exekuce, je třeba uzavřít, že byl návrh podán včas. Odvolací soud doplnil dále dokazování a z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené 23. 1. 2007 mezi právním předchůdcem oprávněné - eBanka – společnost Raiffeisenbank, a. s. na straně jedné a Z. H. na straně druhé, zjistil, že se smluvní strany dohodly, že majetkové spory vzniklé ze smlouvy budou rozhodovány jediným rozhodcem, který bude určen JUDr. Radimem Kuchtou, advokátem, a to ze Seznamu rozhodců vedeného JUDr. Kuchtou. Ten je také veden v Seznamu a je tedy oprávněn určit sám sebe. Pro řízení budou závazná Rozhodčí pravidla a Poplatková pravidla. Tato pravidla a Seznam rozhodců jsou publikována na internetové stránce www.judicium.cz a současně jsou uložena k nahlédnutí u JUDr. Kuchty. Rozhodčí řízení je neveřejné. Pro případ, že by JUDr. Kuchta nemohl z vážných důvodů určit jediného rozhodce, určí ho ze Seznamu rozhodců žalobce (čl. XV. – Závěrečná ustanovení, bod 7).
Krajský soud připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3353/2008 týkající se možnosti nařízení exekuce pouze tehdy, jsou-li splněny věcné předpoklady, přičemž jedním z nich je, aby exekuční titul vydal orgán, jenž má k tomu pravomoc. Současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1828/2011 a sp. zn. 20 Cdo 1923/2011, v nichž Nejvyšší soud odůvodnil závěr, že nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) musí být zastaven vždy, existuje-li taková relevantní okolnost, pro niž je provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) nepřípustné. Odvolací soud rovněž zmínil závěr Nejvyššího soudu, že je-li exekučním titulem rozhodčí nález, lze vedle zvláštních důvodů zastavení exekuce (§35 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb.) zastavit exekuci i z důvodů uvedených v §268 o. s. ř., a dále závěr, že není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal. Stejný závěr o nezpůsobilosti exekučního titulu a tedy povinnosti soudu i bez návrhu zastavit již nařízenou exekuci je třeba podle odvolacího soudu třeba vztáhnout i na ty případy, kdy byla sice rozhodčí doložka sjednána, ale je podle zákona neplatná. Přitom podle názoru odvolacího soudu s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 871/11 a nález sp. zn. IV. ÚS 2735/11 je třeba otázku pravomoci zkoumat i v exekučním řízení. Krajský soud rovněž zmínil sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, v němž Nejvyšší soud dovodil závěr, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodnutí; takto sjednaná rozhodčí doložka je podle §39 obč. zák. neplatná. Pokud má ve věci rozhodovat subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§13 zák. č. 216/1994 Sb.), měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením způsobu volby. Krajský soud poté, co dovodil, že se v souzené věci jedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy a že je potřeba přezkoumat rozhodčí doložku ve smlouvě o úvěru z pohledu práva na ochranu spotřebitele, uzavřel, že způsob určení rozhodce nebyl transparentní, proto je rozhodčí doložka neplatná ve smyslu §39 obč. zák. ve spojení s §7 zák. č. 216/1994 Sb.; je tak dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Oprávněná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013, dále též jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání dovozuje z §237 o. s. ř. a odůvodňuje ji tím, že odvolací soud se odchýlil od konstantní soudní judikatury, pokud posuzoval platnost rozhodčí doložky. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a závěr tam přijatý, že „jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně. V takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“. Rovněž poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1964/2008, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěr, že soudy v exekučním řízení již nejsou oprávněny přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a že tento závěr platí i pro případ, že exekučním titulem je rozhodčí nález. Uvedla, že Nejvyšší soud v žádném zmíněném rozhodnutí nevyslovil závěr, že exekuční soudy jsou oprávněny posuzovat platnost rozhodčích doložek. Pouze v případě, že nebyla uzavřena žádná rozhodčí doložka, není podle Nejvyššího soudu rozhodčí nález exekučním titulem.
Oprávněná dále uvedla, že v judikatuře soudů zazněl názor, že neplatné jsou takové rozhodčí doložky, kdy způsob výběru rozhodce je v rozhodčí doložce učiněn pouhým odkazem na řád či statut, který je vydán právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010). „Dle rozhodčí doložky rozhodoval o určení rozhodce JUDr. Radim Kuchta, advokát, rozhodce, třetí na stranách nezávislý subjekt, který byl oprávněn určit jednoho rozhodce ze Seznamu rozhodců, který sám vedl. Oproti posléze uvedené judikatuře tedy nebyl v Rozhodčí doložce rozhodce určen pouhým odkazem na řád či statut“.
Oprávněná rovněž připomněla, že k obdobné doložce se vyjádřil v jiné věci i Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 21. 2. 2013, č. j. VSPH 356/2012-46, který shledal rozhodčí doložku platnou s tím, že rozhodce byl určen určitým a transparentním způsobem. V rozhodnutí mimo jiné uvedl, že ujednání je dostatečně obsahově určité a nejde o ujednání nepřiměřené a nevyvážené v neprospěch spotřebitelů. Takovým ujednáním by mohla být dohoda o rozhodčí doložce jen v případě, že by rozhodčí nález ohledně sporné pohledávky vydala osoba, která ve smlouvě není blíže definována, což se v dané věci nestalo. Podle názoru dovolatelky není v České republice aplikovatelné ani rozhodnutí ze dne 6. 10. 2009, ve věci C-40/08, v níž se Soudní dvůr Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr) zabýval výkladem Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, neboť podle procesních předpisů nemůže exekuční soud nepřiměřenost podmínek zkoumat. Rovněž možnost přezkumu pravomoci rozhodce nevyplývá ani z nálezů Ústavního soudu. Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že návrh povinného na zastavení exekuce byl podán včas. Má za to, že počátek běhu patnáctidenní lhůty k podání návrhu je třeba vázat na okamžik doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému, nikoliv na okamžik, kdy došlo v exekučním řízení k zastoupení povinného advokátem. Dovolatelka zastává názor, že je nerozhodné, zda je povinný laikem či osobou práva znalou, včasnost podání návrhu je třeba posuzovat objektivním způsobem. Tato otázka nebyla podle dovolatelky v praxi Nejvyššího soudu dosud řešena. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud buď usnesení Krajského soudu změnil a rozhodl, že se exekuce nezastavuje, nebo je zrušil včetně usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že mu nikdy žádný seznam rozhodců nebyl předložen, pokud vůbec nějaký takový existuje. Povinný tak nemohl žádným možným způsobem zjistit, jaké osoby přicházejí v úvahu jako rozhodci ve sporech ze smlouvy. Dále zmínil, že v rozhodčí doložce bylo pro účely pravidel rozhodčího řízení odkázáno na rozhodčí a poplatková pravidla, a že soud by se měl důsledně zabývat legálností vydávání řádů a pravidel ze strany rozhodce JUDr. Radima Kuchty, tím, zda jednotlivé řády a pravidla byly součástí rozhodčí smlouvy, když v ní bylo pouze konstatováno, že strany s nimi byly seznámeny, a že ve smlouvě není uvedeno, jakého data byly řády vydány. Povinný v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007. Rovněž odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008, v němž vrchní soud zaujal názor k platnosti rozhodčí smlouvy v případě, že rozhodce ad hoc není přímo určen. V dané věci nebyla podle jeho názoru dohodnuta osoba konkrétního rozhodce, nýbrž bylo umožněno třetí osobě, aby vybrala jediného rozhodce ze seznamu vedeného JUDr. Radimem Kuchtou, který mohl vybrat i sebe. Tento rozhodce navíc není oprávněn vydávat statuty a řády; tuto možnost zákon dává jen stálým rozhodčím soudům. Souhlasí proto se závěrem, že rozhodčí doložka je pro netransparentnost výběru rozhodce neplatná podle §39 obč. zák. Souhlasí i s dalším závěrem odvolacího soudu, že exekuční soud je oprávněn přezkoumávat platnost rozhodčí doložky. Uvedl, že tuto možnost posvětil nepřímo i Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3653/2010. Povinný odkázal i na rozhodnutí SDEU ze dne 26. 10. 2006 ve věci C-168/05, a ze dne 6. 10. 2009 ve věci C-40/08. Povinný rovněž souhlasí se závěrem odvolacího soudu o včasnosti podání návrhu na zastavení exekuce, neboť důvod k zastavení exekuce byl formován teprve judikaturou vyšších soudů. I kdyby však podal svůj návrh až dne 27. 4. 2010, pak by byl jeho návrh nepochybně zamítnut s tím, že exekuční soud není oprávněn platnost rozhodčí doložky přezkoumávat. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Oprávněná spojuje přípustnost dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že lze v exekučním řízení přezkoumávat platnost rozhodčích doložek. Přitom poukazuje na závěry rozhodnutí, jež dovolací soud ve své rozhodovací činnosti již překonal resp. konkretizoval právě v souvislosti s nutností posoudit pravomoc rozhodce, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel (rozhodce určeného na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky).
Nejvyšší soud (velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia) v usnesení ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (rozhodnutí je dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), přijal závěr, že nevydal-li rozhodčí nález (v dané věci byl také rozhodčí nález vydán podle zák. č. 216/1994 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2012) rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) ex. řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu - srov. jeho usnesení ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 - takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal). Nejvyšší soud dále dovodil, že neměl-li rozhodce pravomoc vydat rozhodčí nález proto, že jeho výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel , resp. rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nelze akceptovat závěr Nejvyššího soudu dříve vyslovený v rozhodnutích ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 , v usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněném pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a řadě dalších, vyslovený toliko v obecné rovině - bez vztahu k problematice neexistence rozhodčí doložky - že „jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že v takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“.
V projednávané věci byla rozhodčí doložka sjednána ve Smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 1. 2007. V jejím čl. XV., bodu 7. se smluvní strany dohody, „…že budou majetkové spory, vzniklé z této Smlouvy o úvěru nebo v souvislosti s ní, rozhodovány jediným rozhodcem. Jediný rozhodce bude určen JUDr. Radimem Kuchtou, IČ 66203813, advokátem se sídlem Brno, Příkop 6, a to ze Seznamu rozhodců, vedeného JUDr. Radimem Kuchtou. JUDr. Radim Kuchta je v Seznamu rozhodců též uveden a je tedy oprávněn rozhodcem určit sám sebe. Pro rozhodčí řízení vedené jediným rozhodcem budou závazná Rozhodčí pravidla a Poplatková pravidla, obě platná ke dni zahájení rozhodčího řízení. Rozhodčí pravidla, Poplatková pravidla a Seznam rozhodců jsou publikovány na internetové stránce www.judicium.cz a současně jsou uloženy k nahlédnutí v sídle advokáta JUDr. Radima Kuchty... pro případ, že by JUDr. Radim Kuchta z vážných důvodů nemohl jediného rozhodce určit, určí jediného rozhodce ze Seznamu rozhodců žalobce… takto sjednaná rozhodčí doložka se v rozsahu rozhodování konkrétního majetkového sporu, ve věci kterého nebylo zahájeno rozhodčí řízení u jediného rozhodce, ruší zahájením soudního řízení ve věci tohoto konkrétního majetkového sporu. Pro rozhodování majetkového sporu, který vznikl z této Smlouvy o úvěru nebo v souvislosti s ní, je místně příslušným soudem soud pro Brno-město.“
Na způsob volby rozhodce lze tak vztáhnout právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 14. září 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, odkaz na Seznam rozhodců vedený u JUDr. Kuchty, který byl publikován na internetové stránce, nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce akceptovat; tento seznam mohl být jiný v době uzavírání rozhodčí smlouvy a jiný v době vzniku majetkového sporu.
Dovolatelka rovněž namítá, že v praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka včasnosti podání návrhu na zastavení exekuce (§55 odst. 1 ex. řádu ve znění od 1. 11. 2009) a prosazuje, že počátek běhu patnáctidenní lhůty je třeba posuzovat objektivním způsobem. Exekuční soud však může o návrhu na zastavení exekuce rozhodnout i bez návrhu, jak vyplývá ustanovení §55 odst. 4, resp. od 1. 1. 2013 odst. 5 ex. řádu. Na vyřešení této otázky tudíž napadené rozhodnutí nezávisí (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Úspěšnému povinnému přiznal podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. náklady, které mu v tomto řízení vznikly za zastoupení advokátem. Náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon (sepis vyjádření k dovolání z 3. 7. 2013) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v aktuálním znění, ve výši 5620,- Kč (§2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 vyhlášky), paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky, a z částky 1243,- Kč představující 21 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 7163,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2014
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu