ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2512.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2512/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti žalovanému Ing. arch. J. K. , zastoupenému JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 25, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 125/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2013, č.j. 1 Co 88/2006-226, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. března 2004, č.j. 32 C 125/2002-41, zamítl žalobu na ochranu osobnosti, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se tvrzení o tom, že žalobce zadlužil Palác Akropolis v Praze 3, aby mu bylo uloženo zajistit v deníku Mladá fronta DNES uveřejnění omluvy, omluvit se mu v České televizi ve vysílání ČT 1 a zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy 400.000,- Kč. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. října 2004, č.j. 1 Co 176/2004-73, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k provedení dalšího dokazování. Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2005, č.j. 32 C 125/2002-129, výrokem I. opětovně žalobu zamítl. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §11násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by původcem zásahu označeného v článku Mladé fronty Dnes s názvem „Co vadí ODS na K.?“ (dále jen „článek“) byl žalovaný a že by žalobci vznikla jakákoli újma.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2006, č. j. 1 Co 88/2006-147, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé, aby se žalovaný zdržel tvrzení, že žalobce zadlužil Palác Akropolis v Praze 3 a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovanému požadovanou povinnost k omluvám žalobci uložil ; jinak rozsudek ve věci samé potvrdil. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud konstatoval, že vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Uvedl, že pravdivost uvedených skutkových tvrzení musí prokázat žalovaný, avšak ten své důkazní břemeno neunesl. Tvrzení žalovaného, že žalobce způsobil pohledávku 113 milionů Kč, soud označil za nepravdivé a jako takové způsobilé zasáhnout do cti žalobce chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovením §11 obč. zák. Jako přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu soud dovodil formu omluvy uvedené ve výroku rozhodnutí. Naopak neshledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu §13 odst. 2 obč. zák., poněvadž žalobce neprokázal, že by v důsledku předmětných tvrzení došlo ve značné míře ke snížení jeho vážnosti a důstojnosti.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil svým rozsudkem ze dne 28. května 2009, č.j. 30 Cdo 235/2007-165, ve výroku II, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a dále ve výrocích III. a IV. a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné poukázal na to, že soud prvního stupně za základ svého rozhodnutí vzal skutečnost, že žalobce neprokázal jeden z předpokladů vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu, tj. že by původcem zásahu označeného v článku byl žalovaný, a že by žalobci vznikla jakákoli újma. Z tohoto hlediska bylo odůvodnění rozsudku odvolacího soudu posouzeno jako zjevně nekonzistentní, když byla dovozena odpovědnost žalovaného za zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce, aniž se soud vypořádal s tím, že fakticky převzal již zmíněný skutkový závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by původcem tohoto neoprávněného zásahu byl právě žalovaný. Takto odvolací soud pominul, že v daném případě schází jeden z předpokladů odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti, pokud žaloba směřuje proti žalovanému, který by nebyl za předmětný zásah odpovědný.
V dalším řízení ve věci Vrchní soud v Praze o odvolání žalobce rozhodl opětovně rozsudkem ze dne 15. září 2009, č.j. 1 Co 88/2006-177 tak, že výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen na vlastní náklady do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistit uveřejnění omluvy v deníku Mladá fronta DNES a dále potvrdil výrok III. ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba v části požadující omluvu vysílanou v České televizi. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že v článku uveřejněném v deníku Mladá Fronta Dnes dne 24. 11. 2002 bylo uvedeno, že žalovaný /v právním postavení primátora/ „opakovaně veřejně kritizoval kolegy z ODS na jiných radnicích: např. P. H., který získal od Prahy 3 Palác Akropolis za necelých třináct milionů, ačkoliv tento podnikatel palác v minulosti velmi výrazně zadlužil, ale sám dospěl k závěru, že tvrzení žalovaného jsou nepravdivá a jsou objektivně způsobilá zasáhnout do právem chráněných osobnostních práv žalobce.
Rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č.j. 30 Cdo 1016/2010-204, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. ve věci samé, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, opět zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze.
Dovolací soud poukázal na důvody, pro které zrušil předchozí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v této věci a konstatoval, že odvolací soud setrvává na původním, a dovolacím soudem již kriticky posouzeném, zdůvodnění věci se závěrem, že popsaným způsobem došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobce, z čehož se pak odvíjí satisfakční povinnost žalovaného. Flagrantně tak odvolací soud popřel zásadu vázanosti rozhodnutím dovolacího soudu. Nadto bez odpovědného posouzení věci podle vyložených hledisek, není možno dovodit, že závěr o odpovědnosti žalovaného za v žalobě označený zásah, je důvodný. Proto dovolací soud toto rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil zmiňovanému soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 12. února 2013, č.j. 1 Co 88/2006-226, pak Vrchní soud v Praze, vázán právním názorem dovolacího soudu, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů dosavadního řízení a náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že v předmětném článku by žalovaný přímo pronesl jakýkoli výrok na adresu žalobce, že článek celkově vyzníval spíše kriticky k žalovanému, takže nebylo prokázáno, že žalovaný by byl původcem tvrzeného zásahu. Důkazní břemeno, že žalovaný skutečně výrok na adresu žalobce pronesl, spočívalo na žalobci, ale ten je neunesl. Proto nemohl odvolací soud dovodit ani odpovědnost žalovaného ve smyslu §13 odst. 2 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 11. dubna 2013.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 11. června 2013 včasné dovolání.
Žalobce v dovolání, kterým výslovně napadá výroky I. a II. rozsudku odvolacího soudu, uvádí, že je podává z důvodů podle ustanovení §241a o.s.ř., neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, na nerespektování judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu a na nesprávném vyhodnocení právních premis v závislosti na skutkových okolnostech jeho případu. Má za to, že dovolacím soudem má být právní otázka spojená s ústavním nárokem žalobce na ochranu osobnosti, která byla dotčena útokem žalovaného, posouzena jinak, zejména, že soud nevzal v úvahu, že o jeho osobě byly v článku uvedeny nepravdivé údaje, tyto údaje jsou difamující a neoprávněný zásah dosahoval takové intenzity, že mu náleží i finanční zadostiučinění podle §13 odst. 2 obč. zák. Současně namítá protizákonnost a protiústavnost výměny senátu Vrchního soudu v Praze, kdy senát v novém složení neměl žádný prostor pro volné uvážení a musel rozhodnout v neprospěch žalobce, čímž bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Žalobce pak zejména nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že původcem výroku nebyl žalovaný, ale autor článku a domnívá se, že odvolací soud ve výroku II. nesprávně vypočetl DPH. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu posoudil jako přípustné a rozsudek odvolacího soudu v dotčených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, resp. k čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2013 a nejprve se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí , jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel, ač ve svém dovolání uvádí, že je podává z důvodu podle ustanovení §241a o.s.ř., tj. že má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, podstatnou část tohoto dovolání nepřípustně směřuje pouze do oblasti konkrétních skutkových zjištění.
Pokud dovolatel polemizuje v podaném dovolání s právním posouzením věci, pak zcela pomíjí výlučný právní důvod, pro který odvolací soud (ve shodě se závazným právním názorem soudu dovolacího) žalobu zamítl, tj. že nebylo prokázáno, že by žalovaný byl původcem tvrzeného protiprávního zásahu. Ve skutečnosti tak neuvádí žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se byl odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.). Za tohoto stavu nemohl dovolací soud shledat podané dovolání přípustným, a proto s přihlédnutím k ustanovení §243c odst. 1 a 2 o.s.ř. dovolání žalobce odmítl.
Dovolací soud současně odkazuje na skutečnost, že při svém rozhodování přihlížel mimo jiné též k ustanovením §2, §3, §3028 odst. 1 a 2 a §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu