ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.254.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 254/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. P. R. , zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o konstataci nesprávného úředního postupu, uložení povinnosti a o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 28/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013, č. j. 22 Co 119/2013 – 75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, č. j. 25 C 28/2012-55, zamítl žalobu na konstatování, že žalovaná svým jednáním spočívajícím v nesprávném úředním postupu Ministerstva spravedlnosti včetně nečinnosti porušila právo žalobce na právní ochranu garantovanou Listinou základních práv a svobod (výrok I.), zamítl žalobu na uložení povinnosti, aby žalovaná zahájila kontrolu rozvrhu způsobu pověřování notářů jako soudních komisařů úkony v řízení o dědictví v obvodu Krajského soudu v Praze na rok 2010 a o tomto úkonu informovala žalobce doporučeným dopisem (výrok II.), zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši 60.000,- Kč s příslušenstvím (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že žalobce se dne 1. 6. 2011 obrátil na žalovanou se svojí stížností na postup Okresního soudu v Nymburce ve věci přidělení dědického spisu notářce JUDr. Marcele Svobodové a chtěl, aby řízení vedené pod sp. zn. 24 D 534/2010 bylo vráceno notářce JUDr. Haně Vančurové. Stížnost byla žalovanou vyřízena dne 6. 6. 2011. JUDr. Hana Vančurová byla ustanovena jako soudní komisařka podle posledního bydliště zůstavitele J. R., zemřelého dne 9. 5. 2010. V průběhu dědického řízení bylo zjištěno, že zůstavitel je, resp. byl, účastníkem dědického řízení po paní A. R. Dědické řízení po paní A. R. nebylo skončeno, přičemž toto dědické řízení vedla JUDr. Marcela Svobodová. Z toho důvodu byla podle rozvrhu práce věc postoupena JUDr. Marcele Svobodové. Žalobci bylo v rámci vyřízení stížnosti sděleno, že žalovaná se s věcí seznámila, podle platného znění zákona č. 6/2002 Sb. nemá pravomoc prověřovat správnost rozvrhu práce jednotlivých soudů a jejich soulad se zákonem, může pouze odkázat na rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce, který shledal soulad rozvrhu práce se zákonem ve svém usnesení č. j. 24 D 534/2010-247. Žalovaná nemůže přezkoumávat nebo měnit rozhodnutí soudu.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že v daném případě nebyly shledány základní předpoklady pro závěr o odpovědnosti žalované za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem orgánu státu, a to samotná existence nesprávného úředního postupu, vznik majetkové či nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi nimi. Ministerstvo spravedlnosti se stížností zabývalo promptně v souladu s ustanovením §172 zákona o soudech a soudcích, vyřídilo ji v intencích tohoto ustanovení na základě potřebných listin a dokumentů, které mělo k dispozici. Žádný právní předpis tomuto ministerstvu neukládá, aby na základě stížnosti účastníka řízení zahájilo kontrolu platného a schváleného rozvrhu práce Krajského soudu v Praze či Okresního soudu v Nymburce. Takovou povinnost nemůže tomuto státnímu orgánu uložit ani soud v rámci řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. I kdyby snad takovou kompetenci měl a ministerstvo spravedlnosti by v rámci této kontroly zjistilo nedostatky v předmětném rozvrhu práce, na samotný postup soudu v dotčeném dědickém řízení by tato skutečnost nemohla mít žádný vliv, neboť ministerstvo spravedlnosti jako orgán výkonné moci nemůže přezkoumávat, rušit nebo měnit rozhodnutí vydaná v příslušném soudním (dědickém) řízení. Pokud by došlo v takovém řízení k případnému ustanovení notáře jako soudního komisaře v rozporu s platným rozvrhem práce příslušného soudu, mohla by být tato skutečnost přezkoumána pouze na základě opravného prostředku proti rozhodnutí ve věci samé.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně otázky, na kterých stojí napadené rozhodnutí, nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatel formuluje následující otázky:
1. Je odvolací soud povinen přihlédnout ke skutkovým tvrzením a důkazním návrhům žalobce, kterými žalobce namítal neprovedení dokazování spisem 24 D 534/2010 Okresního soudu v Nymburce soudem prvního stupně v řízení 25 C 28/2012 Obvodního soudu pro Prahu 2?
2. Je Ministerstvo spravedlnosti povinno dodržovat vlastní interní předpis rozhodnutí č. 19/2010 ministra spravedlnosti ze dne 26. 11. 2010, kterým se vydává Organizační řád Ministerstva spravedlnosti č. j. 42/2010-OP-ORG a určuje Obsahová náplň činnosti organizačních útvarů Ministerstva spravedlnosti včetně Přílohy I Organizačního řádu Ministerstva spravedlnosti č. j. 42/2010-OP-ORG?
3. Je nesprávným úředním postupem organizační složky žalované jednání Ministerstva spravedlnosti, které při vyřizování podnětu žalobce ke kontrole rozvrhu práce Krajského soudu v Praze nepostupovalo v souladu s vlastním interním předpisem uvedeným předcházející otázce?
4. Je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, jestliže soud nezdůvodnil, proč důkazní návrhy žalobce neprovedl, a nepřihlédl ke skutkovým tvrzením a právní argumentaci žalobce?
5. Je odvolací soud povinen pečlivě přihlížet ke všemu, co žalobce uvedl k věci samé ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a je odvolací soud povinen v odůvodnění svého rozhodnutí ve věci samé uvést, proč neprovedl důkazy navržené žalobcem.
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel následně v obsáhlém dovolání rozvíjí výše uvedené otázky a uvádí procesní pochybení soudů obou stupňů, přičemž navrhuje dovolacímu soudu k provedení řadu důkazů. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně změnil tak, že žalobnímu návrhu žalobce se zcela vyhovuje.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolatelem položená otázka výše uvedená pod č. 2 přípustnost dovolání nezakládá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud dospěl k závěru, že Ministerstvo spravedlnosti není vázáno citovanou interní normativní instrukcí. Naopak odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že Ministerstvo spravedlnosti nepostupovalo v rozporu s touto instrukcí, když daná instrukce stanoví povinnost kontroly rozvrhu práce krajských a vrchních soudů z hlediska jejich úplnosti, nikoliv jejich souladu se zákonem. Nejedná se tak o otázku, na níž by bylo postaveno napadené rozhodnutí.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka výše uvedená pod č. 3. Odvolací soud postavil své rozhodnutí jednak na závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť žádný právní předpis ministerstvu neukládá povinnost, aby na základě stížnosti účastníka řízení zahájilo kontrolu platného a schváleného rozvrhu práce krajských či okresních soudů, jednak na závěru, že i v případě existence této povinnosti by nebyla dána příčinná souvislost, neboť Ministerstvo spravedlnosti nemůže přezkoumávat, rušit nebo měnit rozhodnutí vydaná v soudním řízení. K tomu dovolací soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu vyvěrá z principů demokratického právního státu, mezi něž se rovněž řadí ústavní princip dělby moci mezi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. V demokratickém a právním státě náleží výkon soudní moci nezávislému a nestrannému soudu, tudíž rovněž rozhodnutí soudu mohou být přezkoumána pouze v rámci řádných, případně mimořádných, opravných prostředků. Umožnění přezkumu soudních rozhodnutí mocí výkonnou by znamenal protiústavní zásah do principu dělby moci. Jelikož odvolací soud postupoval zcela v souladu s tímto ústavním principem, tudíž i s judikaturou Nejvyššího soudu, nemůže daná otázka založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Výše uvedenými otázkami č. 1, 4 a 5 dovolatel namítá jednak vady řízení, jednak nepřezkoumatelnost rozsudků obou stupňů. Tyto námitky však přípustnost dovolání rovněž nezakládají. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není.
Nejvyšší soud rovněž nevyhověl návrhu žalobce na provedení navržených důkazů, což v případě jediného zákonného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci nepřichází pojmově do úvahy. Proto ani občanský soudní řád ve znění od 1. 1. 2013 neobsahuje ustanovení obdobné ustanovení §243a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012.
Jelikož ani jedna z dovolatelem formulovaných otázek nezakládá přípustnost dovolání Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu