ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2618.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2618/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyň a) M. Š. , b) D. Š. , c) M. H. , zastoupených JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 210.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 122/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014, 28 Co 481/2013 - 131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 6. 2013, č. j. 41 C 122/11 – 107, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody v částce 210.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Škoda měla žalobkyním vzniknout tím, že orgány činné v trestním řízení zmařily žalobkyním možnost uplatnit nárok na náhradu jejich škody u konkrétních fyzických osob, jež žalobkyním škodu úmyslně způsobily.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobkyň odmítl jako nepřípustné.
Podle napadeného rozsudku odvolacího soudu nebylo prokázáno, že poškozené neměly možnost domoci se náhrady škody proti přímým škůdcům. Jejich žaloba byla shledána odvolacím soudem za předčasnou.
Tento závěr odvolacího soudu žalobkyně zpochybňují, podle jejich názoru došlo v důsledku chybného postupu policejního orgánu k promlčení jejich práva na náhradu škody vůči primárním škůdcům, neboť promlčecí doba se po dobu trvání „nulitního“ trestního řízení nestavěla, jak jinak předvídá §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“).
Tato námitka žalobkyň byla Nejvyšším soudem již vyřešena v rozsudku ze dne
4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, podle kterého dochází připojením se k trestnímu stíhání
s nárokem na náhradu škody ke stavění promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák. i v situaci, kdy toto trestní stíhání skončilo odložením z toho důvodu, že nebylo řádně zahájeno ve smyslu §160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Uvedené ustanovení občanského zákoníku je totiž nutno interpretovat bez ohledu na to, jaké účinky měly uvedené vadné úkony policejního orgánu (orgánu činného v trestním řízení) na průběh samotného trestního stíhání, resp. zda kvalifikovaně vyvolaly účinky zahájení trestního stíhání či nikoliv. Naopak je vždy třeba brát v ochranu důvěru dotčených osob v úkony státních orgánů (orgánů veřejné moci),
s níž nepochybně souvisí i ochrana legitimního očekávání, že koná-li takový orgán určité kroky, koná je v souladu s právem a v jeho mezích.
V daném případě proto platí, že později učiněné zjištění státního orgánu, že zahájení trestního stíhání vůči (ve vztahu k žalobkyním) škůdcům nebylo provedeno v souladu s platnými právními předpisy, a proto se nemohlo jednat o účinně zahájené trestní stíhání, nemůže mít (zpětně) vliv na stavění běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému v adhezním řízení.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním náhledem aprobovaným Ústavním soudem, že odložení trestní věci ve vztahu k poškozenému nemohlo působit retroaktivně v tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavení promlčecí doby. Ustanovení §112 obč. zák. zde i podle Ústavního soudu působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/2013, v němž se Ústavní soud zabýval ústavní stížností ve skutkově zcela identické věci a v němž odkázal na svá předchozí rozhodnutí v těchto případech; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud neměl důvod odchýlit se při řešení námitky žalobkyně od své judikatury a odmítl dovolání žalobkyně jako nepřípustné (§237 o. s. ř. ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně se dovolávají i do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze
v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu