ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2724.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2724/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení Louny, se sídlem v Lounech, Pod Nemocnicí 2378, identifikační číslo osoby 00006963, proti povinné TIN, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256, identifikační číslo osoby 46713549, zastoupené JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové nám. 48, pro 371.929,- Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 E 73/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 11. dubna 2013, č. j. 9 Co 1/2013-19, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 25. října 23012, č.j. 11 E 73/2012-12, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na tam specifikovaných nemovitostech. S odvolací námitkou povinné, že – poněvadž usnesením z 28. prosince 2005, čj. 2 E 371/2005-24, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem jejího podniku – nelze další nařízený výkon rozhodnutí provést, tj. „nelze na základě odvoláním napadeného usnesení k předmětným nemovitostem zřídit soudcovské zástavní právo“, se krajský soud vypořádal závěrem, že „soudcovské zástavní právo je zvláštním způsobem exekuce, protože jeho zřízením nedochází k postižení majetku povinného. Takto zřízené právo plní jen funkci zajišťovací, nevede tedy k uspokojení oprávněného a v podstatě jde o jeden ze způsobů zřízení zástavního práva. Jeho zřízením na nemovitostech povinné, které jsou součástí jejího podniku, nedochází ke střetu exekucí, čemuž odpovídá i právní úprava obsažená v zákoně č. 119/2001 Sb., která právě proto, že zřízení soudcovského práva není aktem vymáhání, střet exekucí pro případ zřízení soudcovského zástavního práva neřeší.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. (za dovolacím soudem dosud neřešenou považuje otázku, zda „výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je úkonem, jímž dochází k výkonu rozhodnutí podle §258 odst. 1 o. s. ř. a zda tento úkon lze v souladu s ustanovením §16 odst. 2 zákona č. 119/2001 Sb. provést v době, kdy majetek povinného byl již dříve postižen výkonem rozhodnutí prodejem podniku a tento výkon rozhodnutí stále probíhá), povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje v tom, že „napadené usnesení ve znění, v jakém bylo vydáno, je nesprávné, protože neobsahuje odložení vykonatelnosti usnesení o zřízení soudcovského zástavního práva na dobu po pravomocném ukončení výkonu rozhodnutí prodejem podniku povinné.“ Z ustanovení §257 a §258 o.s.ř. a §16 odst. 2 a §2 písm. a) zákona 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, podle dovolatelky plyne, že výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva lze nařídit, že jej však nelze provést, tj. nelze na základě napadeného usnesení zřídit zástavní právo k nemovitostem . Protože však katastrální úřad v případě, že mu bude doručeno napadené usnesení, provede již bez dalšího záznam soudcovského zástavního práva k nemovitostem, může na základě napadeného rozhodnutí podle jejího názoru dojít k výkonu rozhodnutí v rozporu s ustanovením §16 odst. 2 zák. č. 119/2001 Sb., tj. k protizákonnému zřízení soudcovského zástavního práva .
Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bodů 1. a 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 11. dubna 2013, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání, a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na závěru, že i když je soudcovské zástavní právo samostatným a svébytným způsobem exekuce, má povahu institutu pouze zajišťovacího, se shodla judikatura i literatura. Tak např. v odůvodnění usnesení publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 51/2004 Nejvyšší soud uzavřel, že soudcovské exekuční zástavní právo na nemovitosti je zvláštním způsobem exekuce, jehož zvláštnost spočívá v tom, že zřízením tohoto práva nedochází k postižení majetku povinného a že takto zřízené zástavní právo má tedy jen funkci zajišťovací. Věřiteli jednak umožňuje získat v rozvrhu výtěžku prodeje nemovitosti postavení zástavního věřitele (tj. výhodnější pořadí), a jednak působí vůči každému pozdějšímu nabyvateli nemovitosti. Týž závěr Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 984/2011, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších. Stejného názoru je i literatura (srov. např. publikace Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 2571, 2572, nebo Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, s. 656, či Tripes, A: Exekuce v soudní praxi. 2. vydání. Praha: C H. Beck, 2001, s 486).
Že zřízení soudcovského zástavního práva není provedením, nýbrž – pouze – nařízením exekuce, plyne ostatně ze samotného textu ustanovení §338c odst. 1 o. s. ř., podle nějž nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva se vztahuje na nemovitost se všemi jejími součástmi a příslušenstvím (zatímco k provedení exekuce v tom smyslu, že majetek povinné bude skutečně postižen, může dojít teprve po jejím nařízení prodejem nemovitostí, kdy půjde o – z hlediska ustanovení §258 odst. 1 o. s. ř. – jiný typ exekuce, tentokrát již s funkcí uhrazovací).
Jak tedy plyne z výše uvedeného, v souzené věci nejde o případ, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na řešení procesněprávní otázky dosud nevyřešené , Nejvyšší soud tudíž dovolání jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu