ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2743.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2743/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. S. , zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem v Hustopečích u Brna, Bratislavská 25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1.260.000,- Kč s příslušenstvím a 1.650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 121/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 28 Co 95/2013 - 178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 2012, č. j. 14 C 121/2010-146, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2.910.000,- Kč
s příslušenstvím. Uvedeného nároku se žalobce domáhal jako přiměřeného zadostiučinění ve výši 1.260.000,- Kč a náhrady škody ve výši 1.650.000,- Kč, které mu měly vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 119/96.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné.
Žalobce namítá, že pokud by nároky žalobce z předmětného řízení sp. zn. 3 C 119/1996 nebyly posuzovány samostatně, ale společně s ostatními řízeními sp. zn. 4 C 16/99, 3 C 8/2000, 3 C 9/2000, 3 C 118/2003, nemohlo by dojít k promlčení nároku podle §32 odst. 1, odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“) a došlo by k předběžnému uplatnění nároku podle §14 OdpŠk.
Žalobce tak ve svých úvahách vychází z jiného skutkového stavu než odvolací soud
a staví tak svůj nárok na hypotetických předpokladech, což diskvalifikuje jím uplatněný dovolací důvod z možnosti založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Na vysvětlenou žalobci Nejvyšší soud dodává, že soud prvního stupně rozhoduje
o vyloučení k samostatnému projednání řízení či spojení věci v zájmu vhodnosti či hospodárnosti řízení, což z povahy věci nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1982/2008, které je dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.). Nadto k vadě řízení by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné, což není tento případ.
Žalobce se dovolává i do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ani vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 2
o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu