ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2904.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2904/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Lenky Dopitové ve věci žalobkyně N. J. , zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, náměstí J. Žižky 39/2, proti žalované MIDESTA, s. r. o. , se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, identifikační číslo osoby 27685098, zastoupené Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 16, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 167/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2013, č. j. 71 Co 593/2012-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jiřího Šebesty.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 8. 10. 2012, č. j. 17 C 167/2011-153, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení ve výroku označených nemovitostí z exekuce, vedené u téhož soudu pod sp. zn. 60 EXE 265/2010 (výrok I), žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 47 380,80 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok II) a rozhodl, že Česká republika – Okresní soud v Bruntále nemá právo na náhradu nákladů řízení – soudního poplatku vůči žalobkyni (výrok III).
Okresní soud vyšel ze zjištění, že trestním příkazem Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 2. 2003, č. j. 1 T 20/2003-170, byl shledán I. J. - manžel žalobkyně – vinným, že se společností CORFINA TRADE s. r. o. zastoupenou M. B. a B. H., vůči nimž je trestní stíhání vedeno samostatně, v úmyslu získat peníze ve výši 100.000,- Kč uzavřel fiktivní leasingové smlouvy, a to dne 17. 6. 1999 smlouvu č. 99/7/0804/257 týkající se sedací soupravy Concorde - Lux v ceně 99.720,- Kč a uhradil zálohu 29.916,- Kč a následně dvě měsíční splátky po 2.883,- Kč, dne 2. 7. 1999 smlouvu č. 99/7/0804/314 týkající se integrovaného zesilovače Conrad Johnson v ceně 99.990,- Kč a uhradil zálohu 29.998,- Kč a následně dvě měsíční splátky po 2.841,- Kč, a dne 19. 7. 1999 smlouvu č. 99/7/0804/397 týkající se sektorové kuchyně Andrea v ceně 78.900,- Kč a uhradil zálohu 23.670,- Kč a následně dvě měsíční splátky po 2.242,- Kč, přestože zboží nehodlal převzít, nepřevzal a ani neměl v úmyslu zboží zaplatit, nýbrž po uzavření smlouvy převzal od přesně nezjištěné osoby částku 100.000,- Kč, kterou si ponechal, a poté již další splátky neuhradil, i když se v každé smlouvě zavázal uhradit 36 měsíčních splátek a i když byl uvedenou společností opakovaně upomínán, aby splátky uhradil, takže společnosti CORFINA TRADE s. r. o. způsobil škodu ve výši 179.094,- Kč, tedy ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tímto činem škodu nikoli malou, čímž spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2, trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, trest mu byl podmíněně odložen a byla mu podle §228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost uhradit společnosti CORFINA TRADE s. r. o škodu ve výši 146.619,- Kč. Okresní soud přijal závěr, že smlouvy uzavřené v souladu s §489 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“) před uzavřením manželství se žalobkyní N. J. nelze považovat za neplatné, neboť i s ohledem na ustanovení §49a zákona č. 40/1963 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), by omyl mohl vyvolat svým jednáním jen povinný I. J., avšak relativní neplatnosti z důvodu omylu by se v takovém případě mohl dovolat pouze věřitel – právní předchůdce žalované. Na základě uvedených smluv měl povinný uhradit leasingové splátky, v případě pozdních splátek byl právní předchůdce žalované oprávněn smlouvu vypovědět, požadovat dlužné leasingové splátky, vícenáklady a navrácení předmětu leasingu. Právní předchůdce žalované tak učinil třemi právními úkony – výpověďmi, jejichž účinky nastaly ke dni 25. 12. 1999 a 28. 2. 2000 . Soud prvního stupně dovodil, že k těmto datům je třeba určit vznik pohledávky žalované, jež byla následně uplatněna v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 60 EXE 265/2010. Protože pohledávka vznikla za trvání manželství žalobkyně a povinného (uzavřeného 23. 10. 1999 ), lze ve výroku uvedené nemovitosti postihnout exekucí, neboť společné jmění žalobkyně a jejího manžela zaniklo až ke dni 9. 3. 2011 rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 1. 2011, č. j. 14 C 335/2010-12, v souladu s §148 obč. zák. Sporné nemovitosti patřící do společného jmění žalobkyně a povinného nebyly do rozhodnutí soudu vypořádány a nahlíží se na ně v režimu §150 obč. zák. jako na majetek ve společném jmění manželů (tříletá lhůta skončí 9. 3. 2014 a poté vznikne k předmětným nemovitostem podílové spoluvlastnictví žalobkyně a povinného I. J.). Okresní soud tedy posoudil jednání povinného vymezené trestním příkazem jako nesplnění závazku z obchodněprávního vztahu, nikoliv jako škodu ve smyslu §420 a násl. obč. zák., jež měla být podle žalobkyně způsobena už datem uzavření leasingových smluv.
Krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 16 146,- Kč. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že leasingovými smlouvami byl založen obchodní závazkový vztah podle §351 obch. zák. Ačkoliv byly smlouvy vypovězeny, nelze tento jednostranný právní úkon právního předchůdce žalované posuzovat jako výpověď, ale jako odstoupení od leasingové smlouvy, kterým smluvní strana vyjadřuje vůli ukončit smlouvu doručením tohoto právního úkonu straně druhé (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2155/2007). K ukončení smluvních vztahů tedy došlo již za trvání manželství. Soud dále uvedl, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem relativní neplatnosti smlouvy podle §49a obč. zák., jíž se může dovolat úspěšně jen druhý účastník smlouvy (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 826/2005). Ze strany druhého účastníka smlouvy (společnosti CORFINA TRADE s. r. o.) byla naopak zřejmá vůle na základě smluv plnit a cítil se být obsahem smluv vázán. O nároku žalované bylo rozhodnuto trestním příkazem a v tomto směru je exekuční soud tímto rozhodnutím vázán. V dané věci je pro posouzení významné pouze to, kdy vymáhaná pohledávka vznikla, a tato skutečnost byla posouzena okresním soudem správně.
Žalobkyně v dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, „že napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení celé řady otázek hmotného procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, současně namítá nesprávný právní závěr odvolacího soudu. Domnívá se, že soudy porušily právní předpisy i běžnou judikaturu zejména v následujících otázkách:
a) Vymáhanou povinnost dle rozsudku trestního soudu považovaly za povinnost z obchodního závazku,
b) závazek vzniklý před uzavřením sňatku považovaly za závazek vzniklý v době uzavření manželství,
c) leasingové smlouvy uzavřené mezi tehdy svobodným I. J. a právním předchůdcem žalobce CORFINA TRADE s. r. o. považovaly za relativně neplatné s tím, že relativní neplatnosti se může dovolat pouze strana, která své povinnosti neporušila,
d) vůbec nevyhodnotily, že v případě synallagmatického závazku má nárok na plnění pouze ten, kdo sám splnil svůj závazek ze smlouvy.
K bodu a) uvedla, že v exekuci je vymáhán závazek I. J. na náhradu škody způsobené trestným činem, nikoliv závazek z obchodního vztahu. K bodu b) uvedla, že přestože trestná činnost byla spáchána před sňatkem manželů J. uzavřením tří leasingových smluv, soudy nesprávně dovodily, že závazek vznikl za trvání manželství. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 42/72. K bodu c) dodala, „že v podvodném úmyslu jednal zástupce společnosti uzavírající smlouvu a „dodavatel leasingu“ (pan B.) a rovněž zástupce společnosti, který smlouvu schválil a kontrasignoval (Ing. B.), neboť jejich úmyslem bylo zaslání peněžních prostředků na vlastní účty a jejich výlučné použití pro svou potřebu. Na uvedeném nic nemůže změnit ani skutečnost, že určitou část peněžních prostředků v ojedinělých případech následně přenechali „leasingovým nájemcům“, a to těm, kteří okamžitě důrazně vyhrožovali podáním trestního oznámení. Oba zástupci společnosti písemnou smlouvu uzavírali s vědomím, že zboží - předmět leasingu - dodáno nebude“. V podvodném úmyslu jednal také manžel žalobkyně a pan B. H., který uzavření fiktivních smluv zprostředkoval. Všechny zmíněné osoby byly pravomocně odsouzeny a zavázány k náhradám škod způsobených trestnou činností. Z trestních rozsudků je zřejmé, že celou trestnou činnost vymysleli a zorganizovali zástupci CORFINA TRADE, s. r. o., kteří si peníze poukazované společnosti popř. jejich podstatnou část ponechali. K bodu d) žalobkyně uvedla, že její manžel byl uznán vinným, že uzavřel se s. r. o. Corfina Trade Praha fiktivní leasingové smlouvy ve skutkové větě blíže konkretizované: „přestože zboží nehodlal převzít ani nepřevzal a ani neměl v úmyslu zboží zaplatit, nýbrž po uzavření smlouvy převzal od přesně nezjištěné osoby částku 100 000,- Kč, kterou si ponechal. Omyl tedy nebyl vyvolán jejím manželem, ale právě zástupci společnosti CORFINA TRADE, s. r. o. Peníze nebyly vyplaceny na účet určený leasingovým nájemcem, jak dovodil okresní soud. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s argumentací uvedenou v rozhodnutích obou soudů. Připomněla, že je třeba posuzovat odlišně jednání osoby pověřené za právnickou osobu od jednání právnické osoby. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně přípustnost dovolání spojovala s otázkou povahy vymáhaného závazku. Není pochyb o tom, že exekuční řízení proti manželu žalobkyně je vedeno k vymožení plnění uloženého trestním příkazem Okresního soudu v Bruntále z 19. 2. 2003, č. j. 1 T 20/2003-170, pravomocným dne 12. 3. 2003, jímž byla manželu žalobkyně (vedle trestu) uložena podle §228 odst. 1 trestního řádu povinnost uhradit poškozené společnosti CORFINA TRADE s. r. o. škodu ve výši 146.619,- Kč. Jde o škodu vzniklou v důsledku trestné činnosti povinného (kvalifikované jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona), spočívající v uzavření leasingových smluv a jejich následném neplnění. Zabývaly-li se soudy v projednávané věci původním obchodněprávním závazkem, je tomu tak proto, že bylo třeba - s ohledem na povahu projednávané věci - zjistit okamžik vzniku vymáhané škody, a tedy i to, co konkrétně trestním soudem uložená náhrada zahrnuje (ušlý zisk či skutečnou škodu).
Závěr odvolacího soudu o tom, že škoda vznikla k okamžiku účinnosti odstoupení od leasingových smluv (a tedy, že vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství), je v souladu s dosavadní judikatorní praxí (důsledky odstoupení od leasingové smlouvy včetně nároku na náhradu škody z porušení smlouvy se komplexně zabývá stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu České republiky ze dne 8. září 2010 k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu, Cpjn 204/2007, uveřejněné pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Majetková újmu poškozené nevznikla již uzavřením leasingových smluv, jak se snaží prosadit dovolatelka, ale zcela zjevně až jejich předčasným ukončením formou odstoupení od smluv poškozenou společností CORFINA TRADE s. r. o. (nelze přehlédnout zjištění, že povinný vždy zaplatil zálohy a dvě měsíční splátky na každou smlouvu).
Pokud se týká závěru o relativní neplatnosti leasingových smluv (včetně aplikace závěrů přijatých rozhodnutím Nejvyššího soudu, uveřejněným pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je třeba uvést, že soudy na základě provedeného dokazování učinily zjištění, že vůle druhé smluvní strany - poškozené společnosti - směřovala k realizaci leasingových smluv (mimo jiné i proto, že finanční prostředky byly skutečně vyplaceny na účet určený leasingovým nájemcem). Takto zjištěný skutkový stav nepodléhá dovolacímu přezkumu (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Nicméně nelze přehlédnout, že závěr o (absolutní či relativní) neplatnosti leasingových smluv není v projednávané věci relevantní, neboť vymáhána není povinnost vyplývající ze sporných smluv, ale povinnost uložená pravomocným rozhodnutím trestního soudu (újma, kterou utrpěl poškozený z důvodu odpovědnosti podvodně jednajícího za škodu), jejíž platnost žalobkyně účinně zpochybnit nemůže, resp. jíž se námitka neplatnosti leasingových smluv nijak nedotkne.
Přípustnost dovolání nezaloží ani námitka, že u synallagmatického závazku má nárok na plnění pouze ten, kdo sám splnil svůj závazek ze smlouvy. Dovolatelka tak ve skutečnosti zpochybňuje existenci závazku resp. věcnou správnost exekučního titulu, jímž však je soud v projednávané věci vázán (§135 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Protože závěry odvolacího soudu vytýkané dovolatelkou jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 poslední věta o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. června 2014
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu