ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2948.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2948/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné CASPER CONSULTING a. s., se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti povinnému M. M., zastoupenému JUDr. Slavomírem Vlachem, advokátem se sídlem v Sušici, Nuželická 60/III, pro 57.303,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 28 EXE 1018/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2013, č. j. 13Co 397/2013-176, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 21. 5. 2013, č. j. 28 EXE 1018/2012-149, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 28. 3. 2012, č. j. 28 EXE 1018/2012-36, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2013, č. j. 18Co 63/2013-111 (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu na zastavení exekuce (výrok II.). Uzavřel, že povinný nedoložil a ani netvrdil, že by oprávněné dluh zcela nebo z části uhradil. Nepřípustnost výkonu dovozoval z toho, že po vydání rozsudku oprávněné sdělil, že je ochoten dluh zaplatit a žádal o sdělení čísla účtu. Vyjádření ochoty dluh uhradit nemůže být důvodem, pro který nelze exekuci vykonat.
Krajský soud k odvolání oprávněné i povinného usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. usnesení změnil tak, že se tento výrok zrušuje. Po přezkoumání odvolacích námitek povinného (oprávněná napadla odvoláním pouze výroku II. usnesení okresního soudu) krajský soud dospěl k závěru, že žádný z důvodů pro zastavení exekuce není dán. Jde-li o výtku povinného, že rozhodnutí bylo vydáno vyšší soudní úřednicí, odvolací soud odkázal na zákon č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, kde v §10 odst. 1 písm. g) je uvedeno, že vyšší soudní úředník smí provádět stanovené úkony soudu prvního stupně v občanském soudním řízení tam, kde nemusí být nařízeno jednání. Usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) může soud vydat bez nařízení jednání. Jednání nařídí, jestliže je to nutné. Má-li být výkon rozhodnutí zastaven podle §268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř., stanoví zákon, že vydání rozhodnutí má zpravidla předcházet jednání. Jednání nařídí vždy, provádí-li dokazování ke zjištění, zda nastal některý z důvodů zastavení výkonu rozhodnutí. Takový důvod se nenaznačoval, a proto soud prvého stupně nepochybil, pokud ve věci rozhodl, aniž jednání nařídil neb nařízení jednání nemusí předcházet bezpodmínečně v každém případě, zejména tehdy, neprovádí-li se dokazování. V dalším se odvolací soud ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně.
Povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která v rozhodnutí soudu dosud nebyla vyřešena. Povinný vytýká, že k jeho návrhu na zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebylo nařízeno jednání. Podle ustanovení §269 odst. 2 o. s. ř. se v případě postupu podle §268 odst. 1 písm. h) rozhoduje zpravidla po předchozím jednání. Jde tedy o pravidlo a jakákoli výjimka z něj musí být řádně odůvodněna. Skutečnost, zda byl soud správně obsazen vyšším soudním úředníkem či nikoli, plně závisí na tom, zda ve věci mělo být nařízeno jednání. Touto otázkou se zabýval též Krajský soud v Hradci Králové pod sp. zn. 23 Co 629/2011 a dospěl k závěru, že je-li třeba provést dokazování, je nutno jednání nařídit. Celá problematika věci tedy směřuje k tomu, zda mělo dojít k dokazování, jehož důsledkem by muselo být nařízení jednání. K tomu uvedl Nejvyšší soud ČR pod sp. zn. 2 Cdon 1624/96, že „…o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. soud může rozhodnout i bez jednání, jestliže tvrzení účastníků o těch skutečnostech, v nichž soud spatřuje důvod zastavení výkonu rozhodnutí, jsou shodná.“ Povinný je však toho názoru, že taková situace v projednávané věci nenastala. Soud svým postupem odňal povinnému možnost jednat před soudem. Proto povinný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve výroku I. zrušil včetně usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dle ní není dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Povinný vytýká pouze vadu řízení spočívající v nenařízení jednání o jeho návrhu na zastavení exekuce. Sama však považuje postup soudu prvního stupně i odvolacího soudu za správný, ztotožňuje se s odůvodněními rozhodnutí soudů obou stupňů. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako vadné či nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolatel soudům vytýká, že rozhodovaly bez nařízení jednání, aniž provedly dokazování ohledně informování povinného o platebním místě.
Ohledně výkladu a aplikace příslušných procesních ustanovení je judikatura Nejvyššího soudu již ustálena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2004, sp. zn. 20 Cdo 1329/2003, publikované pod číslem 3/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 1639/2009). To, zda soud nařídí jednání či rozhodne bez nařízení jednání, posoudí soud podle obsahu návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) v závislosti na tom, zda jsou či nejsou navrhovány důkazy.
Dovolatel však svou výtkou neuplatnil jediný možný dovolací důvod, totiž nesprávné právní posouzení věci, nýbrž fakticky namítl zmatečnost řízení, spočívající v odnětí možnosti jednat v důsledku nesprávného postupu soudu v průběhu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř. (k tomu též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1816); o zmatečnost podle tohoto ustanovení totiž jde například tehdy, jestliže odvolací soud o odvolání rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o žádný z případů, kdy je podle občanského soudního řádu nebylo třeba nařizovat (viz též usnesení Nejvyššího soudu z 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 5209/2008).
Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i kdyby v dovolání uplatněny nebyly), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Uvedený předpoklad v projednávané věci naplněn není. Má-li dovolatel za to, že mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednání před soudem, případně, že soud byl nesprávně obsazen, mohl svou námitku uplatnit (při zachování zákonné lhůty) prostřednictvím žaloby pro zmatečnost.
Protože tedy jediný zákonem připuštěný dovolací důvod (podle §241a odst. 1 o. s. ř.) ve skutečnosti uplatněn nebyl, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. (§243f odst. 3 o. s. ř.) odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. prosince 2014
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , Ph.D.
předsedkyně senátu