ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2957.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2957/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců a) J. F. , a b) R. J. , obou zastoupených Mgr. Dagmar Vítů Peckovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, proti žalované obchodní společnosti Centrum Holdings s.r.o., IČO 25273663, se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, zastoupené Mgr. Liborem Štajerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hellichova 458/1, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 128/2011, o ochranu osobnosti, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2013, č.j. 1 Co 335/2012-155, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Každý ze žalobců je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 3.388,- Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Libora Štajera, advokáta se sídlem v Praze 1 – Malá Strana, Hellichova 458/1.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2012, č.j. 32 C 128/2011-119, výrokem I. zamítl žalobu, podle které je žalovaná povinna od okamžiku doručení rozsudku stáhnout ze svého webového serveru Aktuálně.cz a zdržet se nadále zveřejňování článků označených ve výroku, výrokem II. zamítl žalobu, podle které je žalovaná povinna uveřejnit na svém serveru omluvu paní R. J. ve znění uvedeném ve výroku, výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila na svém serveru omluvu panu J. F. ve znění intimovaném ve výroku a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně posoudil předmětnou věc podle ustanovení §11násl. zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník - dále jen „obč. zák.“). Vyšel ze zjištění, že žalovaná uveřejnila na svém serveru www.aktuálne.cz ve dnech 5. – 10. října 2010 řadu článků o lyžařském mistrovství světa v Liberci v roce 2009 a dospěl k závěru, že napadená tvrzení uvedená v předmětných článcích se zakládají na skutečnosti a rozhodně nejsou „nepravdivá, zavádějící ani zkreslující“ . Především informace o společnosti Media Flow a jejím majetkovém propojení s oběma žalobci, o majetkové situaci žalobců a naopak špatné majetkové situaci společnosti Media Flow, uveřejnění fotografií zaznamenávajících vztahy s politickými špičkami, se zakládají na pravdě a obsahují pouze oprávněnou kritiku podnikatelské činnosti žalobců, v jejímž rámci čerpali v souvislosti s libereckým mistrovstvím světa finance z veřejného rozpočtu. Podle soudu žalobci navíc neuvedli ani konkrétní újmu, která by jim měla uveřejněním článků vzniknout. Nadto texty omluv požadovaných žalobci jsou nejasné a nekonkrétní. Uveřejněné fotografie, které žalobkyně sama prezentovala na webových stránkách občanského sdružení, v němž se angažovala, nemohly podle mínění soudu z tohoto důvodu zasáhnout do osobnostních práv žalobců, stejně tak jako fotografie domu, pořízená zvenčí a nezachycující nic, co by umožnilo identifikaci vlastníka nebo jeho uživatele.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. března 2013, č.j. 1 Co 335/2012-155, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ze kterých vyplynulo propojení žalobců se společností Media Flow, s.r.o. prostřednictvím lucemburské společnosti. Konstatoval, že proto z tohoto důvodu nelze dovozovat neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců v tvrzení, „že vydělali na L.“ , nebo porovnáváním majetkové situace žalobců s následným konkursem na společnost Media Flow, s.r.o. Další tvrzení se vztahují ke společnosti Media Flow s.r.o., nikoli k osobám žalobců, takže v případě zásahu do práv společnosti by žalobci nebyli věcně aktivně legitimováni. Prvního žalobce se týká pouze tvrzení obsažené v článku ze dne 6. října 2010, „Miliony z L. přihrála přímluva tajemné dámy ODS“ , kde je uvedena citace člena organizačního týmu T. P., že žalobce „patří mezi ty, kteří mu dluží peníze“ . Žalovaná však v tomto případě doložila, že již dne 4. listopadu 2010 byl tento výrok upraven. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zveřejněné fotografie nemohly zasáhnout do osobnostních práv žalobců.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobců dne 7. května 2013 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 28. června 2013 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozují od ustanovení §237 o.s.ř. a podávají je z důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o.s.ř., neboť se domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především namítají, že odvolací soud (i soud prvního stupně) se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když na základě skutkových zjištění nesprávně dovodil, že nepravdivými tvrzeními žalované nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců. Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 2099/2002, podle kterého „ se rozumí neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje do práv fyzické osoby chráněných ustanovení §11 a násl. obč. zák.“ Dále poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007, z něhož vyplývá, že „difamující tvrzení zasahující do práva na ochranu osobnosti je nutno posoudit nikoli jen podle použitých výrazů a formulací, nýbrž podle celkového dojmu, který působí, s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo. Významné je, zda celkové vyznění informace odpovídá pravdě“. Dovolatelé mají za to, že se v jejich případě jedná o nepřípustnou kritiku, když byly použity výrazy s vysokou mírou expresivity, a vzbudily dojem, že na vysoce ztrátovém mistrovství světa v L. dovolatelé vydělali řádově několik miliónů korun nečestným způsobem. Dále namítají, že z předložených důkazů v žádném případě nevyplývá majetkové propojení dovolatelů se společností Media Flow v době trvání mistrovství světa v L.
Z uvedených důvodu žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé mění tak, že se žalobě vyhovuje a že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla jeho odmítnutí s tím, že dovolání žalobců je založeno pouze na polemizování se skutkovými závěry.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoliv je dovolání žalobců relativně obsáhlé a dovolávající se fakticky ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jeho obsah neoznačuje a ani fakticky nenastoluje žádnou z uvedených alternativ charakterizujících napadené rozhodnutí, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Pokud dovolání poukazuje na konkrétní dva judikáty Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se dovolací soud nemíní odchylovat, pak je třeba připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na konkrétní skutková zjištění ve vztahu k nim, i k další četné judikatuře dovolacího soudu (rozsudky NS ČR ze dne 10. ledna 2013, sp.zn. 30 Cdo 2591/2011, ze dne 29. listopadu 2012, 30 Cdo 524/2011, aj.; zmínit lze např. též nálezy Ústavního soudu - ze dne 8. února 2000, sp.zn. I ÚS 156/99, ze dne 10. července 1997, sp.zn. III.ÚS 359/96, aj.) obstojí. Lze pak dodat, že případné výtky dovolatelů upínající se k otázce skutkových zjištění neodpovídají předpokladu obsaženému v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Nelze proto dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 2.500,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 3 písm. d), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.800,- Kč. Žalované rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 588,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 3.388,- Kč ve vztahu ke každému z žalobců (§12 odst. 3 citované vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. února 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu