ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2987.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2987/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. J. R. , právně zastoupenému Mgr. Alicí Huspekovou, advokátkou, se sídlem Plzeň, Plachého 880/26, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy , ve věci vedené u Obvodního soudu pro Praze 2 pod sp. zn. 17 C 142/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2013, č.j. 39 Co 358/2011 – 342, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2013, č.j. 39 Co 358/2011 – 350, a ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května č.j. 39 Co 358/2011 – 353, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. března 2011, sp. zn. 17 C 142/2002 – 263, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 81.900,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku a dále zamítl žalobu v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 282,918.100,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z částky 283,000.000,- Kč od 3. ledna 2001 do zaplacení a rozhodnul, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. února 2013, č.j. 39 Co 358/2011 – 342, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 122.850,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 11. července 2002 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozhodnutí v tomto výroku potvrdil. Dále odvolací soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 66.220,90,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce (dále jen „dovolatel“) včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). V úvodu svého dovolání dovolatel sice tvrdí, že meritem tohoto dovolání je právní otázka, zdali vydání vědomě nepravdivého rozsudku či usnesení je či není nesprávným úředním postupem podle ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Nicméně dále ve svém dovolání pouze poukazuje na údajně nepravdivá tvrzení soudu v odůvodnění soudu prvního stupně a odvolacího soudu. K otázce úmyslně svévolného věznění uvádí pouze, že rozhodnutí obou soudů trpí přímým rozporem ve svých tvrzeních s objektivní skutečností a zjevnou nesprávnost dovolatel konkretizuje v jednotlivých podáních. Dále dovolatel uvádí, že soudy si nemají samy stanovovat taxativní výši odškodnění za pochybení jiných soudů a má za to, že by se při stanovování výše přiměřeného zadostiučinění měl brát v potaz jeho sociální a společenský status a poukázal na přiznané částky odškodnění, které bylo poskytnuto třetím osobám v rámci ochrany osobnosti a náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup. Dovolatel navrhnul, aby dovolací soud uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího zrušil a věc přikázal jinému soudu první instance.
K podanému dovolání se žalovaná nijak nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř., dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobce však zákonem vyžadované náležitosti nesplňuje, když neuvádí důvod dovolání, tj. dovolatel neuvedl právní posouzení věci, která pokládá za nesprávné. Neuvádí, které právní úvahy provedené odvolacím soudem v napadeném rozsudku jsou podle jeho názoru nesprávné, a logicky tak ani neuvádí, z jakého důvodu tomu tak je, tak jak vyžaduje ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Z dovolání je zřejmé, že dovolatel brojí proti výši přiznaného zadostiučinění, které odvolací soud stanovil na 1.000,- Kč za den nezákonné vazby, což je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, č.j. 30 Cdo 914/2011). I námitkou, že by měl být soudy zohledňován společenský status žalobce, se již dovolací soud zabýval, když potřebu posouzení individuálních okolností případu zdůraznil ve svém rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a tyto vady nebyly dovolatelem odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu