ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3040.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3040/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně V. V. , zastoupené Mgr. Vlastou Svobodovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 15/9, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 305/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 13 Co 456/2012-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, č. j. 13 Co 456/2012-44, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 116.000,- Kč s přísl., které se žalobkyně domáhala z titulu nezákonného rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, jenž potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice, sociálního odboru, ze dne 29. 9. 2005, jímž tento úřad odňal žalobkyni s účinností od 1. 9. 2005 opakovanou dávku sociální péče ve výši 5.800,- Kč měsíčně. Škodu ve výši 116.000,- Kč představují odňaté dávky sociální péče za 20 měsíců, tj. v období od září 2005 do dubna 2007.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 9. 12. 2005 podala žalobkyně správní žalobu, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 8. 2006 zamítl, Nejvyšší správní soud však k žalobkyní podané kasační stížnosti zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně s odůvodněním, že soud pochybil, když klasifikoval výhru v loterii, která byla od února 1998 vyplácena manželu žalobkyně, jako „další opakující se nebo pravidelný příjem“. O věci znovu rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č. j. 41 Cad 118/2007-73, rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 9. 12. 2005 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně splnila všechny podmínky pro vyplácení dávky, proto Krajský úřad kraje Vysočina vydá nové rozhodnutí, kterým zruší rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice ze dne 29. 9. 2005, a vydá rozhodnutí, kde bude vycházet z toho, že žalobkyně splnila všechny podmínky pro vyplácení dávky. Krajský úřad kraje Vysočina však rozhodnutím ze dne 29. 5. 2008 odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice ze dne 29. 9. 2005 znovu zamítl. Podle odůvodnění krajský úřad posoudil zjištěné skutečnosti podle §3 odst. 2 zákona 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a dovodil, že celkové sociální a majetkové poměry společně posuzovaných osob jsou takové, že mohou oběma zajistit dostatečnou výživu a ostatní základní životní potřeby a nezbytné náklady na provoz domácnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, když jsou v něm řešeny zásadní otázky spojené s vázaností správního orgánu rozhodnutím soudu dle ustanovení §78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Jako důvod dovolání žalobkyně uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že právní názor odvolacího soudu je nesprávný, neboť vychází z rozhodnutí správního orgánu, které však bylo vydáno v rozporu se závazným právním názorem soudu. Rozhodnutí Městského úřadu v Moravských Budějovicích ze dne 29. 9. 2005 sice bylo zrušeno, nicméně Krajský úřad kraje Vysočina vydal jiné rozhodnutí, které bylo pro žalobkyni zamítavé, protože dle své vlastní vůle užil jiných ustanovení zákona pro posouzení oprávněnosti vyplacení dávek, z čehož by vyplývalo, že je na pouhém uvážení správního orgánu dle čeho v daném případě přiznání dávek posoudí, což odporuje právní jistotě a předvídatelnosti rozhodnutí. Skutečnost, že správní orgán neovlivňuje závazný právní názor soudu, je v rozporu se zákonem. Nemůže být k tíži žalobkyně, že měla proti nezákonnému zamítavému rozhodnutí podat další opravné prostředky. Žalobkyně měla za to, že v daném řízení již všechny kroky učinila, neboť soud vyslovil názor, že má být rozhodnuto o vyplacení dávek, neboť byly odňaty na základě nezákonného rozhodnutí. Nelze požadovat po žalobkyni, aby všechny právní souvislosti dokázala vyhodnotit, a není také na místě, aby se musela opakovaně bránit proti nezákonným rozhodnutím. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání i důvody dovolání dovolatelka vymezuje dle právní úpravy účinné před výše uvedenou novelou. Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.: „Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“
Jádrem podaného dovolání je námitka, že odvolací soud pochybil, když nepřiznal dovolatelce náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím z důvodu, že dané rozhodnutí nebylo zrušeno nebo změněno a že nemůže být k její tíži, že proti danému rozhodnutí nevyužila všech opravných prostředků, když měla za to, že zrušení rozhodnutí se není třeba domáhat, neboť o dané věci již jednou bylo ve správním soudnictví rozhodováno.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že zrušení či změna nezákonného rozhodnutí je nezbytnou podmínkou pro případný nárok na náhradu škody tímto rozhodnutím způsobené. Jedná se o podmínku, která vyplývá z ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) a že dovolatelka věděla, že se ochrany svého práva může domáhat prostřednictvím správní žaloby, pokud se domnívala, že rozhodnutí správního orgánu je nezákonné, neboť této možnosti již v minulosti využila. Navíc vědomost dovolatelky o nezbytnosti využít všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, pro posouzení nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím není relevantní, neboť se jedná o znalost práva, přičemž ve smyslu zásady ignorantia iuris non excusat nemůže být neznalost práva důvodem pro přiznání nároku na náhradu škody.
Přihlédnuto ke kritériím obsaženým v §241a odst. 3 o. s. ř., je třeba uzavřít, že takto není vymezen ani obsahově jediný zákonem stanovený dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proto dovolání nesplňuje zákonem vyžadované náležitosti spočívající ve vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.); viz též R 4/2014. Dovolatelka neuvádí, v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani otázku, která by nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo jak by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Dovolací soud považuje za potřebné zopakovat již dříve vyslovený názor, že „novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době rozhodnout“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013).
Dovolací soud z těchto důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nutno upozornit, že §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu