ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3069.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3069/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce P. V. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 91/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2013, č. j. 70 Co 158/2013 - 54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 147.000,- Kč s přísl., kterou žalobce požadoval z titulu nepřiměřené délky trestního řízení, vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 90/2003 od 17. 12. 2002 do 14. 6. 2011 (8 let a 7 měsíců).
Odvolací soud dospěl k závěru, že trestní řízení probíhající pouze v úrovni soudu prvního stupně trvající osm let a sedm měsíců je řízením nepřiměřeně dlouhým. Na délce soudního řízení se podílel soud prvního stupně v období od června 2003 do dubna 2006 a od prosince 2006 do února 2008, a nezanedbatelnou měrou i žalobce, který od rozhodnutí soudu o vypracování písmoznalecného posudku průběh řízení bojkotoval. Odvolací soud považoval za odpovídající formu zadostiučinění konstatování porušení práva, neboť s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu hodnotil nemajetkovou újmu žalobce jako nepatrnou. Je sice pravdou, že pasivita obžalovaného je legitimní součástí obhajoby, zároveň však takové chování zpochybňuje žalobcovo tvrzení, že jej délka trestního řízení poškodila. Bez významu pro posouzení intenzity tvrzené újmy není ani trestní minulost žalobce, nelze totiž předpokládat, že by psychická zátěž probíhajícího trestního řízení dopadala stejně na osobu, která je stíhána poprvé, jako na toho, kdo byl stíhán a trestně odsouzen vícekrát. Konstatování porušení práva žalobce je tudíž přiměřeným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu. Této satisfakce se žalobci dostalo již v rámci mimosoudního jednání s žalovanou, proto odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, z jehož obsahu se podává, že napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Předpoklad přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel v tom, že odvolacím soudem vyřešené otázky mají být posouzeny jinak, a to s odkazem na judikát Ústavního soudu a důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006 Sb. Dle dovolatele posoudil odvolací soud nesprávně otázku vlivu žalobce na celkovou délku řízení, nesouhlasí se závěrem, že pro osobu již dříve trestně stíhanou je újma z nepřiměřené délky řízení menší, a dle dovolatele odvolací soud rovněž převzal závěr soudu prvního stupně, že pro posouzení nemajetkové újmy lze zohlednit i pozdější odsouzení za jiné skutky.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Z vylíčení dovolacích důvodů lze obsahově dovodit, že dovolatel spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání (oproti jím uvedenému výslovnému označení takového předpokladu) v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel namítá, že odvolací soud převzal od soudu prvního stupně pro účely posouzení nemajetkové újmy i pozdější odsouzení za jiné skutky, takový závěr však z odůvodnění odvolacího soudu nevyplývá, a proto ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolací soud poukázal toliko na trestní minulost žalobce, bez bližší konkretizace, kdy byl žalobce odsouzen.
Zohlednění skutečnosti, že žalobce je osobou již dříve trestně stíhanou, jinými slovy řečeno, že má zkušenosti s postavením obviněného či obžalovaného v trestním řízení, stejně jako otázka vlivu chování žalobce na celkovou délku řízení, byly odvolacím soudem zhodnoceny v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledává Nejvyšší soud důvod se odchýlit. Nejvyšší soud opakovaně i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, stížnost č. 33079/96 nebo rozsudek ze dne 15. 11. 2005, ve věci Lammi proti Finsku, stížnost č. 53835/00) ve svých rozhodnutích uvedl, že při úvaze o tom, zda je pro poškozeného dostatečnou formou odškodnění konstatování porušení práva za nepřiměřenou délku řízení, lze v trestních řízeních zohlednit např. to, zda se žalobce opakovaně a bez omluvy nedostavoval k výslechům, čímž mařil postupy orgánů činných v trestním řízení, zda si přebíral soudní listiny či zda se naopak vyhýbal jednání soudu, zda byl žalobce již osobou opakovaně trestně stíhanou nebo se dokonce nacházel v průběhu trestního řízení ve výkonu trestu pro jiný trestný čin, popřípadě zda byl žalobce pravomocně shledán vinným a odsouzen za závažné trestné činy, a podobně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Vyhýbal-li se poškozený součinnosti při zpracování znaleckého posudku a snažil-li se svým jednáním i jinak oddálit rozhodnutí ve věci, je třeba tuto aktivitu zohlednit při úvaze o závažnosti vzniklé újmy, jež měla být dovolateli způsobena (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. ledna 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu