ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3104.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3104/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně DENIKA, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, K Zahrádkám 1055/36, identifikační číslo osoby 25754661, zastoupené JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, proti žalovanému CDV-2, LTD. , registrační číslo 4434554, se sídlem 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 5, Revoluční 763/15, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 35/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, č. j. 64Co 187/2010-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2178, - Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Petra Balcara.
Odůvodnění:
Odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 8. 9. 2008, č. j. 23 C 35/2007-46, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na vyloučení movitých věcí, sepsaných zaměstnancem soudního exekutora v protokolu o soupisu movitých věcí povinného MUDr. J. P. a uvedených ve výroku I rozsudku, z exekuce (s odůvodněním, že žalobkyně neprokázala vlastnické právo k uvedeným věcem, zabaveným v prostorách zdravotnického zařízení) a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud současně uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám jeho zástupce 11 520,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně měl podmínky pro postup podle §101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť omluva zástupce žalobkyně s návrhem na odročení jednání (č. l. 45) byla doručena do podatelny soudu v den nařízeného jednání (8. 9. 2008) a dle záznamu došla soudci den následující. Přes důvodnost omluvy doložené opětovně potvrzením o pracovní neschopnosti zástupce ji nelze považovat za včasnou, neboť pracovní neschopnost trvala již od 31. 7. 2008 s datem poslední kontroly 29. 8. 2008. Bylo proto na zástupci žalobkyně, aby o odročení jednání požádal s dostatečným časovým předstihem. Tím se žalobkyně zbavila možnosti být řádně poučena o důsledcích neunesení důkazního břemene ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř., když toto poučení soud I. stupně opomenul při prvním jednání ve věci. Podle odvolacího soudu neobstojí ani další výtky, u nichž se odvolatelka nepřípadně spokojila pouhým odkazem na zákonné vymezení dalších důvodů uvedených v §205 odst. 2 o. s. ř., aniž by cokoliv tvrdila, příp. předložila další avizované doklady k prokázání svého vlastnického práva. Soud prvního stupně přitom provedl všechny navržené důkazy, jež hodnotil podle §132 o. s. ř., a přesvědčivě zdůvodnil, proč nepovažoval vlastnické právo žalobkyně k movitým věcem za prokázané.
Žalobkyně v dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítá, že MUDr. J. P. (povinný v exekučním řízení) nebyl a není vlastníkem věcí, jejichž vyloučení z exekuce se žalobkyně domáhá, a jejichž vlastnictví doložila v řízení listinami, které má k dispozici, a na základě nichž má tyto věci ve své účetní evidenci. Tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, současně potvrdil hrubý zásah soudního exekutora do výlučného vlastnického práva žalobkyně. Žalobkyně spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že odvolacím soudem „vyřešená právní otázka ochrany jejího vlastnického práva k předmětným věcem a s tím spojená právní otázka jejich vyloučení z exekuce, má být posouzena dovolacím soudem jinak, a to v souladu s právem žalobkyně na ochranu jejího vlastnického práva proti neoprávněným zásahům ze strany třetích osob“. Podle dovolatelky spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání vlastnictví předmětných věcí, byl přijat přesto, že své vlastnické právo doložila listinami, které na rozdíl od názoru soudů obou stupňů nepovažuje za neprůkazné. Rozhodnutí nemá oporu v provedených důkazech, neboť ve všech listinných důkazech předložených žalobkyní je výslovně uvedeno, ke které z předmětných věcí se vztahují. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyně zpochybňuje hodnocení důkazů a jejich výklad, tedy skutkové a nikoliv právní závěry odvolacího soudu. Současně však souhlasí se závěrem, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno (kdy předložené listinné důkazy buď jsou velmi nepřesvědčivé či se k předmětným věcem žádným způsobem nevztahují). Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Ačkoliv dovolatelka přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, posouzením dovolacích námitek k tomuto závěru dospět nelze.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl o vylučovací žalobě, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dřívějších dovolání i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Úspěšnost žaloby o vyloučení věci je založena na tom, že osoba, která se vyloučení věci domáhá, prokáže, že k ní má takové právo, jež výkon rozhodnutí či exekuci nepřipouští (§267 odst. 1 o. s. ř.).
Námitka dovolatelky, brojící proti závěru soudu, že neunesla důkazní břemeno ohledně nabytí věcí, příp. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedených důkazech, vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Jak již bylo uvedeno výše, taková výhrada je v řízení o dovolání přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamná (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nesouhlasí-li dovolatelka se způsobem, jakým soud vyhodnotil provedené důkazy, je třeba uvést, že na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolatelka tak nečiní), pak není ani možné polemizovat se skutkovými závěry, jež soud z provedených důkazů učinil, případně namítat, že soud měl či neměl uvěřit určité svědecké výpovědi nebo listině, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud nemůže vyjadřovat k tomu, zda a jakou důkazní sílu mají dovolatelkou předložené listinné důkazy o nabytí předmětných věcí.
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jeho advokáta. Tyto náklady činí 2178,- Kč a sestávají z odměny advokáta v částce 1500,-Kč, náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §7, §9 odst. 1, §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu