ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3185.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3185/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 304/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. 14 Co 105/2013-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2013, č. j. 14 Co 105/2013-50, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se konstatuje, že v exekučním řízení vedeném soudní exekutorkou JUDr. Markétou Havlíkovou, Exkutorský úřad Praha 3 pod sp. zn. 028 EX 38/06 bylo porušeno právo žalobce na účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva, v zamítavém výroku o zaplacení částky 105.000,- Kč s přísl. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dokazování dále doplnil. Exekučním titulem byl výpis ze seznamu přihlášených pohledávek, jednalo se o pohledávku žalobce vůči úpadci ve výši 27.711,- Kč, která nebyla v konkursním řízení uspokojena. Konkurs byl ukončen dne 3. 2. 2006, dne 26. 1. 2006 podal žalobce návrh na nařízení exekuce, která byla nařízena usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 2. 2006. Pověřená soudní exekutorka v březnu 2006 vyhledávala nemovitosti povinného, požádala o součinnost banky, provozovatele telekomunikačních služeb a spořitelny, vše s negativními výsledky. Dne 25. 8. 2006 vydala exekutorka exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy u zaměstnavatele povinného, který dne 12. 1. 2009 sdělil, že srážky nelze provádět, neboť mzda povinného nedosahuje základní částky. Exekutorka dále činila dotazy na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR ohledně zaměstnavatele povinného dne 8. 10. 2010, 6. 9. 2011 a 11. 1. 2012, přičemž jako zaměstnavatel byla zjištěna vždy stejná společnost.
Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy v samém počátku exekučního řízení nebyl zjištěn žádný postižitelný majetek povinného a srážky ze mzdy nemohly být prováděny po dobu delší než 12 měsíců, bylo již ke dni 12. 1. 2009 zřejmé, že exekuce bude s největší pravděpodobností i v budoucnu bezúspěšná, a nebude představovat prostředek k uspokojení oprávněného. Nadále tedy další průběh exekučního řízení ztratil svůj význam, a bylo na místě, aby soudní exekutorka z pohledu právní jistoty účastníků promítla stav nedobytnosti pohledávky žalobce do svého oprávnění exekuci zastavit nebo podat podnět k zastavení exekuce soudu. Odvolací soud proto s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011 uzavřel, že od počátku roku 2009 je exekuce vedena neúčelně a exekuční řízení je z tohoto pohledu nepřiměřeně dlouhé.
Při úvaze o tom, zda má žalobce nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích nebo zda postačí konstatování porušení práva, přihlédl odvolací soud k tomu, že exekuční řízení bylo zahájeno v době trvání konkursu, v jehož rámci nebyla pohledávka žalobce ani z části uspokojena, a proto žalobci muselo být zřejmé, že jeho pohledávka nebude s největší pravděpodobností uspokojena ani v budoucnu. Z toho důvodu zhodnotil odvolací soud význam předmětu řízení pro žalobce jako minimální, když žalobce sám netvrdil žádné skutečnosti, pro které by exekuční řízení pro něj mělo mít zvýšený význam. Exekutorka nebyla v průběhu řízení nečinná, vymoci pohledávku povinného se nepodařilo z důvodu nemajetnosti povinného. Odvolací soud dále uzavřel, že vedení exekučního řízení poté, co již nebylo vedeno účelně, nemohlo nijak významně negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, a proto je dostačujícím prostředkem nápravy konstatování porušení práva žalobce na účelné vedení řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním podle obsahu v rozsahu zamítavého výroku ve věci samé, jehož přípustnost spatřuje v tom, že některé otázky vyhodnotil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Dle dovolatele exekutorka nevyužila celou množinu zákonných možností, např. soupis a exekuci movitých věcí, návštěvu povinného v bydlišti, na pracovišti, nevyzvala ho k prohlášení o majetku atd. Soudy měly řádně stanovit základní částku odškodnění a vyhodnotit kritéria §31a zák. č. 82/1998 Sb., neboť bez této analýzy je právní posouzení věci neúplné, nepřezkoumatelné a ústavně nesouladné. Odvolací soud se rovněž dopustil vady řízení, když nahrazoval skutková zjištění soudu prvního stupně, neboť měl napadené rozhodnutí jen zrušit a věc vrátit. Dovolatel dále poukázal na judikaturu ohledně délky kompenzačního řízení a závěrem dovodil, že otázka nepřiznání finančního zadostiučinění byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s dovolatelem citovanými judikáty NS, ÚS i ESLP.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu procesní pochybení, nejedná se o zákonný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., který by mohl založit přípustnost dovolání, neboť jediným zákonným důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Míří-li dovolatel na skutkové okolnosti případu, tj. na činnost exekutorky v průběhu řízení, zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu. Vady řízení ani skutková zjištění soudů však nejsou způsobilým dovolacím důvodem, a proto ani nemohou založit přípustnost dovolání.
Ve vztahu k namítané délce kompenzačního řízení nemůže být dovolání přípustné, neboť na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Podstata rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že vedení exekučního řízení od roku 2009 ztratilo svůj význam, psychickou sféru žalobce však další průběh řízení nemohl nijak významně negativně zasáhnout, a proto se jeví dostatečným samotné konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.
Namítá-li dovolatel, že obecné soudy měly řádně stanovit základní částku odškodnění a řádně vyhodnotit kritéria §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též zákon č. 82/1998 Sb.), pak ani pro řešení této otázky není dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2347/2013, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že nelze přehlédnout, že §31a odst. 3 OdpŠk se uplatní zejména při stanovení výše přiměřeného finančního zadostiučinění, zatímco pro stanovení formy zadostiučinění je směrodatný §31a odst. 2 OdpŠk a jeho dvě obecná kriteria (závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku). Odvolací soud při úvaze o vhodné formě zadostiučinění vycházel z okolností případu a ze závažnosti vzniklé újmy, od judikatury Nejvyššího soudu se tedy neodchýlil. Stanovení základní částky odškodnění postrádá svůj význam za situace, kdy se jeví jako vhodná forma kompenzace konstatování porušení práva, jež je plnohodnotnou formou zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Dovolatelem citované judikáty se týkají různých otázek souvisejících s přiznáváním zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., nevyjadřují se však blíže k problematice exekučních řízení a ani jiným způsobem neřeší otázky, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, jež naopak postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu