ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3239.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3239/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Střední školy polytechnické , Brno, Jílová 36g, identifikační číslo osoby 00638013, proti povinnému Ing. P. P. , zastoupenému JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 16, pro 1 983 405,10 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 2661/2006-64, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2013, č. j. 20 Co 645/2012-76, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 2. 2. 2012, č. j. 69Nc 2661/2006-64, zastavil částečně exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 69Nc 2661/2006-3, ohledně vymáhané částky 1 983 405,10 Kč, a to podle §268 odst. 1 písm. g) a odst. 4 o. s. ř. (výrok I). Návrh povinného na zastavení exekuce ohledně vymožení nákladů exekuce, jejichž výše byla určena příkazem k úhradě nákladů exekuce vydaným pověřenou soudní exekutorskou ze dne 5. 12. 2006, č. j. 049Ex 521/06-13, zamítl (výrok II).
Krajský soud napadeným rozhodnutím odvolání povinného směřující do výroku I usnesení odmítl (výrok I). Usnesení soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že se nařízená exekuce pro náklady soudní exekutorky nezastavuje (výrok II), a žádnému z účastníků ani soudní exekutorce nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odmítnutí odvolání proti výroku I usnesení soudu prvního stupně odůvodnil nedostatkem subjektivní legitimace povinného, neboť tímto výrokem bylo návrhu povinného na zastavení exekuce částečně vyhověno. V případě zamítavého výroku odvolací soud uvedl, že o nákladech exekuce bylo rozhodnuto příkazem k úhradě nákladů ze dne 5. 12. 2006, č. j. EX 521/06-13, v němž soudní exekutorka vyčíslila náklady exekuce částkou 358 226,- Kč, námitky povinného proti tomuto příkazu byly pro opožděnost odmítnuty. Takto vyčíslené náklady již nemůže proto změnit. Odvolací soud současně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2475/2009 (založené na č. l. 58 spisu). K námitce povinného o dobrovolném plnění bez přičinění soudní exekutorky odvolací soud dále uvedl, že zavinění je třeba posuzovat podle judikatury soudů z procesního hlediska, přičemž povinný i přes výzvy oprávněné neuhradil dobrovolně ničeho.
Povinný v dovolání, jež směřuje proti výrokům II a III napadeného usnesení, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pak dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. se domáhá toho, aby již vyřešená otázka byla posouzena jinak. V dovolání uvedl, že po doručení exekučního příkazu ze dne 27. 6. 2006, č. j. 049 Ex 521/06-5, kontaktoval soudní exekutorku a dohodl se s ní, že vymáhanou pohledávku dobrovolně uhradí do konce listopadu 2006, a v dohodnuté lhůtě ji uhradil. Proto by podle povinného náklady soudní exekutorky měly činit 7 735,- Kč, neboť po zrušení ust. §5 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu Pl ÚS 8/06 již nelze za vymožené plnění považovat každé plnění, které bylo učiněno po vydání usnesení o nařízení exekuce. Povinný vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jakož i v rozporu s předchozím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2475/2009 (jímž byla předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena), dospěl k závěru, „že důvodem, pro který byla v daném případě exekuce zastavena, bylo uspokojení vymáhaného nároku po podání návrhu na nařízení exekuce, tedy pod tíhou samotné exekuce (v posuzovaném případě dokonce po vydání exekučních příkazů postihujících nemovitosti povinného). Ve světle této skutečnosti je potom nepřiléhavá argumentace povinného směřující k tomu, že plnil dobrovolně, bez přímého přičinění soudní exekutorky“. Odvolací soud se při vyřešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podstatně závažnější je však podle povinného vyřešení otázky, zda v případě pravomocného rozhodnutí o zamítnutí námitek proti příkazu exekutorky k úhradě nákladů exekuce lze zastavit exekuci v části, která se týká těchto nákladů, pokud tyto nebyly povinným v celém rozsahu uhrazeny proto, že exekutorka na tuto náhradu nemá ve světle judikatury Ústavního soudu nárok. Dovolatel je přesvědčen, že v důsledku dobrovolné úhrady pohledávky měla exekutorka exekuci nejdříve částečně zastavit a teprve poté přistoupit k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce. Pokud by dodržela tento postup, nemohla by vyúčtovat vymáhané náklady. Povinný upozornil, že jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota; z tohoto hlediska musí být posuzován i obsah normativních právních aktů: nejasné a neurčité konstrukce v právních předpisech představují porušení práva na spravedlivý proces. Protože soudy obou stupňů neposoudily otázku zastavení exekuce v části týkající se nákladů exekuce správně, navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadené části změnil tak, že se exekuce zastavuje i pro náklady soudní exekutorky.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že trestní oznámení s podezřením na trestnou činnost odsouzeného – tedy povinného – bylo podáno v září 1994, rozsudek byl vydán až po jedenácti letech v březnu 2005 a vymožená částka byla připsána na účet oprávněné až v listopadu 2006. Povinný na výzvy oprávněné k úhradě dluhu nereagoval a bez aktivní účasti exekutorského úřadu by dluh neuhradil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále Část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Otázkou procesního práva, s níž povinný spojuje přípustnost dovolání, tj. zda lze přezkoumat již pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce, byť by soudní exekutor neměl na jejich úhradu ve světle judikatury Ústavního soudu nárok, se již Nejvyšší soud zabýval ve zrušujícím usnesení ze dne 22. září 2011, č. j. 20 Cdo 2475/2009-58, v němž uzavřel, že obranou proti výši nákladů exekuce, stanovené příkazem k úhradě nákladů exekuce, jsou námitky; jen v rámci nich lze jejich výši zpochybnit. Týž názor zaujal například i v usnesení z 24. listopadu 2011, sp. zn. 20 Cdo 2194/2010, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla v projednávané věci posouzena jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu