ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3248.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3248/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně A. B. , proti žalovanému J. B. , o výživné zletilé dcery, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 20 C 388/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. ledna 2014, č. j. 14 Co 12/2014-9, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. listopadu 2013, č.j. 20 C 388/2013-5, rozhodl o zastavení řízení o výživném zletilé dcery, zahájeného na základě podání žalobkyně ze dne 16. října 2013. Ze spisu plyne, že žalobkyně již 5. října 2012 podala návrh shodného obsahu, přičemž řízení o tomto návrhu nebylo dosud pravomocně skončeno, neboť bylo přerušeno usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 9. ledna 2013, č.j. 20 C 223/2012-17, které nabylo právní moci dne 20. ledna 2013, a v době rozhodování soudu prvního stupně stále trvala lhůta v délce jednoho roku dle ustanovení §111 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), v níž lze navrhnout pokračování v řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že ve stejné věci již probíhá dříve zahájené řízení a je tedy dána překážka litispedence, a proto řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. ledna 2014, č. j. 14 Co 12/2014-9, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a shodně s ním uvedl, že v projednávané věci trvá překážka litispedence.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Ve svém dovolání uvádí, že usnesení (dovolatelka mylně uvádí „rozsudek“) odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby byl dovolacím soudem zrušen a aby byla věc vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka ve svém podání nespecifikuje, v čem spatřuje přípustnost dovolání, ani své dovolání nijak nezdůvodňuje.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 20. ledna 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013).
Dovolatelka sice není zastoupena advokátem ani nedoložila, že by měla právnické vzdělání, avšak vzhledem k tomu, že její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, není tento nedostatek podmínky dovolacího řízení důvodem k jeho zastavení podle §104 odst. 2 o.s.ř. Podle ustanovení §241b odst. 2 o.s.ř. totiž platí, že není-li splněna podmínka uvedená v §241 o.s.ř., postupuje se obdobně podle §104 odst. 2 o.s.ř.; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání není přípustné ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku, je-li řízení o nich vedeno podle tohoto zákona a nejedná-li se o manželské majetkové právo.
Dovolací soud proto dospěl k názoru, že proti usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné. Napadené usnesení bylo vydáno ve věci upravené v části druhé občanského zákoníku, o níž je řízení vedeno podle o.s.ř., tedy ve věci, na niž dopadá výjimka z přípustnosti upravené v ustanovení §238 o.s.ř.
Na uvedeném závěru přitom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení o přípustnosti dovolání, poskytnuté žalobkyni odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001 a ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07 (N 210/51 SbNU 627).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. října 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu