ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3257.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3257/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné DEKTRADE a. s., se sídlem v Praze 10 - Malešicích, Tiskařská 10/257, identifikační číslo osoby 48589837, zastoupené Mgr. Lukášem Míšou, advokátem se sídlem v Brně, Martinkova 5, proti povinnému P. M , pro částku 104.236,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 25 EXE 26/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 30. května 2013, č. j. 31 Co 130/2013-59 takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26. února 2013, č. j. 25 EXE 26/2012-22, jímž okresní soud podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil exekuci, nařízenou usnesením okresního soudu z 19. července 2012, č. j. 25 EXE 26/2012-22. Z obsahu spisu vyplývá, že účastníci si v článku I. Smluvních podmínek prodávajícího, jež se staly nedílnou součástí Rámcové kupní smlouvy, dohodli, že „veškeré jejich spory vzniklé z této smlouvy, anebo s ní související, budou rozhodovány v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem podle Jednacího řádu rozhodčího řízení vydaného Unií pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a. s. (dále jen „Unie“). Strany se dále dohodly, že spory budou řešeny jediným rozhodcem, který bude ke dni doručení žaloby zapsán v Seznamu rozhodců vedeném Unií, a výslovně pověřily Unii, aby podle jednacího řádu rozhodčího řízení určila rozhodce pro rozhodčí řízení, založené sjednanou rozhodčí doložkou. Ve shodě se soudem prvního stupně soud odvolací uzavřel, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatným ujednáním, a že rozhodčí nález je tak vydán netransparentně jmenovaným rozhodcem, a že tudíž není způsobilým exekučním titulem. S odkazem na nález Ústavního soudu z 27. září 2012, sp. zn. IV. ÚS 1624/12, uzavírá, že zkoumání platnosti rozhodčí doložky nesouvisí s nepřípustným přezkumem věcné správnosti exekučního titulu či vad, kterými by bylo nalézací řízení postiženo, ale že se vztahuje k posouzení podmínky řízení, spočívající v pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu (exekučního titulu). V nálezu je dovozováno, že „není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel (viz usnesení nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010), nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování“. Exekučnímu soudu nelze v jakékoliv fázi exekučního řízení upřít právo zkoumat platnost rozhodčí doložky z hlediska posouzení, zda ujednání obsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, případně zda pouze odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s (tehdejší, tedy existující v době jejich rozhodování) ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz usnesení z 10. září 2010 sp. zn. 20 Cdo 3284/2008 a nesprávný odkaz na /neexistující/ usnesení sp. zn. 20 Cdo 3857/2006), neboť nesprávně posuzovaly „v exekučním řízení platnost rozhodčí smlouvy“, oprávněná namítá – posuzováno podle obsahu dovolání – nesprávné právní posouzení věci. Trvá na svém přesvědčení, že „rozhodčí smlouva byla mezi účastníky sporu uzavřena platně“. I když oprávněná i povinný odkázali v rozhodčí smlouvě na jednací řád vydaný třetí osobou, dohodli se na způsobu určení rozhodce a na tom, že tato pravidla jsou nedílnou součástí jejich rozhodčí smlouvy. Konkrétní způsob určení rozhodce byl dle jejího názoru v rozhodčí smlouvě obsažen. Obě smluvní strany se dohodly na tom, že nebudou určovat konkrétní osobu rozhodce, ale výslovně pověřily třetí osobu, aby za ně rozhodce určila. Právní názor o neplatnosti rozhodčí smlouvy z důvodu nedostatečného určení rozhodce je tak nesprávný.
Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bodů 1. a 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013, se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V usnesení ze 14. září 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž odkazuje usnesení Nejvyššího soudu z 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012) Nejvyšší soud přijal závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. (tímto závěrem se Nejvyšší soud odchýlil od závěru přijatého v rozhodnutí ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008).
Pokud jde o dovolatelčin odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3284/2008 a neexistující 20 Cdo 3857/2006 – dovolatelka měla zřejmě na mysli sp. zn. 20 Cdo 2856/2006, ten je nepřípadný, jelikož právě od závěrů přijatých v těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud odchýlil usnesením Velkého senátu z 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publikovaným ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, „pro případ, kdy v řízení bylo zjištěno, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a kdy tudíž rozhodčí nález vydal rozhodce, který k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, protože jde právě o takovou relevantní okolnost, pro niž je provedení exekuce nepřípustné.
Dovolací námitka, že se exekuční soudy v době svého rozhodování neřídily (tehdejší) rozhodovací praxí dovolacího soudu a „zcela ji ignorovaly“, je nepřiléhavá, jelikož přinejmenším rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 v době rozhodování obou soudů nižších stupňů již existovalo. Z obecného hlediska ovšem nutno zdůraznit, že při rozhodování o nepřípustnosti dovolání v předmětném řízení je relevantní, zda se nižší soudy odchýlily od judikatury, jíž dovolací soud – rozhodnutím(i) velkého senátu – změnil svou dřívější (jak se později ukázalo, nesprávnou) rozhodovací praxi, což se v souzené věci nestalo.
Nepřípadná je rovněž dovolací námitka, že „soudy svou judikaturou o neplatnosti rozhodčí smlouvy z důvodu neplatného určení rozhodce počínaje touto zásadní myšlenkou nepřípustně vstupují do smluvních ujednání fyzických a právnických osob a nutí je jejich spory řešit před obecnými soudy“; a že „je nepřípustné a absurdní, aby soud zasahoval z vlastní iniciativy a dle vlastního uvážení do svobodné vůle stran a nutil oba účastníky podstupovat v důsledku další řízení o samotné pohledávce ...“.
V rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 958/2012 Nejvyšší soud konstatoval, že „nejsou tudíž správné námitky dovolatelky, že exekučnímu soudu nepřísluší zkoumat platnost rozhodčí doložky, jakož i otázku pravomoci rozhodce spor v takovýchto případech rozhodnout.“ Na základě závěrů uvedených zejména v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2735/11 a sp. zn. III. ÚS 1624/12), jimiž Ústavní soud usměrnil judikaturu obecných soudů ve vztahu k dané problematice, pokračuje v uvedeném judikátu Nejvyšší soud, lze přijmout závěr, že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit (a to i bez návrhu ve smyslu ustanovení §269 odst. 1 o. s. ř.), když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení [přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu - srov. usnesení tohoto soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 - takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal].
Kritika (viz body III. a IV. dovolání) nové, oproti dřívější praxi změněné judikatury, představované publikovanými rozhodnutími velkých senátů Nejvyššího soudu, a na ni navazující závěr, že v nich zaujatý „právní názor by měl být přehodnocen,“ má své místo v případné ústavní stížnosti, jež je dovolatelce k dispozici.
Protože, jak plyne z výše uvedeného, nejde o případ, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od – nyní nově –ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení tedy nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. května 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu