ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3335.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3335/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobce K. N. , proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu škody a nemateriální újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 289/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2014, č. j. 25 Co 509/2013-50, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce (dále již „dovolatel“) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2014, č. j. 25 Co 509/2013-50, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. září 2013, č. j. 42 C 289/2012-31, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 4.500.000,- Kč, není přípustné podle §237 o. s. ř.
Uplatnil-li dovolatel v dovolání otázku kolize zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a ustanovení §208 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoník, vše v rozhodném znění, nejedná se otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.
Pokud dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacích soudem, jeho námitky nenastolují takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok II. o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) per analogiam o. s. ř., neboť žalované v tomto dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly a proto zde nebyly splněny podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu