ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3367.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3367/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné FAST HYPO, a.s., se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, identifikační číslo osoby 26485893, zastoupené Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 1, proti povinným 1) J. N., zastoupenému opatrovnicí Ilonou Novotnou, 2) I. N., zastoupeným JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, Zahradnická 140, pro částku 1.551.420,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp . zn. 23 Nc 5491/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 23. ledna 2013, č.j. 29 Co 32/2013-169, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 29. srpna 2012, čj. 23 Nc 5491/2007-149, jímž okresní soud exekuci v plném rozsahu podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jež má za přípustné s odůvodněním, že „dovolacím soudem má být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Povinní navrhli odmítnutí dovolání.
Dovolací soud, jenž vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a části první, článku II, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31 prosince 2013, se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a části první, článku II, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., jakož i s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 23. ledna 2013, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna do 31. prosince 2013, a dospěl k závěru, že je třeba je odmítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle první věty ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 237a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
V usnesení z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014 Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Z uvedeného plyne, že k založení přípustnosti dovolání nepostačí, aby – jak se nesprávně domnívá oprávněná – dovolací soud měl posoudit určitou právní otázku jinak než (v napadeném rozhodnutí) soud odvolací, nýbrž aby tutéž právní otázku posoudil jinak než v některém ze svých předchozích rozhodnutí (srov. dikci ustanovení §237 in fine „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“). Tento případ (jeden ze čtyř uvedených ve výčtu ustanovení §237) přípustnosti dovolání tedy přichází v úvahu jen tehdy, má-li být změněna dosavadní ustálená rozhodovací praxe (judikatura) Nejvyššího soudu.
Protože v souzené věci dovolatelka zjevně vycházela z nesprávného názoru, že k založení přípustnosti dovolání postačí požadavek, aby dovolací soud určitou právní otázku (v souzené věci navíc, posuzováno podle obsahu dovolání, oprávněná napadá – podle jejího názoru – nesprávná skutková zjištění, pročež také žádnou právní otázku, jež by měla být řešena jinak, nevymezuje) posoudil jinak než soud odvolací, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2014
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu