ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3534.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3534/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. L. S. , zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, PhD., advokátkou Advokátní kanceláře Klára Samková, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění nemajetkové újmy a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 153/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2014, č. j. 69 Co 294/2013-114, takto:
Dovolání žalobce směřující proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2014, č. j. 69 Co 294/2013-114, v části, ve které byl rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku ohledně částky 3,488.259,- Kč s příslušenstvím potvrzen, se odmítá ; jinak se ve zbývající části výroku II. a dále ve výroku III. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v této právní věcí domáhá po žalované zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy z důvodu nesprávného úředního postupu soudů, jenž spočívá v nepřiměřené délce řízení, v němž se žalobce domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem (dále též „dotčené řízení“).
Žalobce v podané žalobě (vycházeje z jejího obsahu) uplatnil tyto nároky:
1) zaplacení částky 2.219.000,- Kč představující škodu, jež měla žalobci vzniknout vyplacením zvýšeného vypořádacího podílu;
2) zaplacení škody ve výši 723.725,- Kč, kterou po žalobci nárokuje Ing. I. S., jako náhradu za nadužívání spoluvlastnického podílu; a
3) zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 825.498,- Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. června 2013, č. j. 23 C 153/2012-72, zamítl žalobu, ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 3.768.223,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Ohledně nároku ad 1) dospěl k závěru, že žalobci škoda nevznikla, protože rozdíl mezi skutečně vyplaceným podílem z vypořádaného podílového spoluvlastnictví na základě rozhodnutí vydaného v dotčeném řízení, v němž došlo k průtahům, a výší tohoto podílu, kterou by byl žalobce povinen uhradit na základě rozhodnutí, bylo-li by vydáno bez průtahů v řízení, nemůže představovat škodu, a to z toho důvodu, že současně s cenou vypořádacího podílu stoupla i hodnota odpovídající polovině nemovitosti (dále též „předmětné nemovitosti“), kterou získal do svého výlučného vlastnictví žalobce. Ke snížení majetkových hodnot žalobci nedošlo; naopak, tržní hodnota nemovitosti v jeho vlastnictví je vyšší. V tomto smyslu soud prvního stupně odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“).
Pokud jde o nárok ad 2), dospěl soud prvního stupně k závěru, že uplatňovaná škoda žalobci rovněž nevznikla, neboť pohledávku požadovanou po něm Ing. S. jí dosud neuhradil. Uzavřel v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem. Současně dovodil, že neexistuje příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou dotčeného řízení a povinností žalobce k náhradě škody.
Co se týče nároku ad 3), soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. V této souvislosti se zabýval celkovou délkou řízení, přičemž dospěl k závěru, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby u soudu dne 7. července 1987 a skončilo nabytím právní moci konečného rozhodnutí dne 25. listopadu 2011. Z celkové délky řízení nezapočetl do nepřiměřené doby dotčeného řízení dobu následující po právní moci prvního rozhodnutí vydaného v dotčeném řízení, tj. od 18. července 1988 až do doby, kdy bylo žalobci doručeno odvolání dědiček po původním žalovaném, tj. do 25. listopadu 1994. Dovodil, že pokud žalobce nebyl v tomto období frustrován z neskončeného řízení, nenacházel se ve stavu nejistoty, a tudíž mu nemajetková újma za tuto dobu nemohla vzniknout. Do nepřiměřené doby dotčeného řízení nezahrnul ani řízení o ústavní stížnosti žalobce před Ústavním soudem České republiky (dále již „Ústavní soud“), neboť dospěl k závěru, že pokud byla stížnost posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná a zjevně opožděná, řízení nemohlo skončit jinak než jejím odmítnutím. Toho si musel být žalobce zastoupený advokátem vědom. Nemohl se tedy nacházet ve stavu nejistoty, která by vedla k odškodnění z titulu přiměřeného zadostiučinění. Konstatoval, že celková nepřiměřená doba řízení činila k jeho skončení nabytím právní mocí konečného rozhodnutí cca 18 let. V důsledku toho pak usoudil, že žalobci vznikl nárok na přiměřené zadostiučinění. Při stanovení jeho výše stanovil jako adekvátní základní částku ve výši 20.000,- Kč za rok, tj. na samé horní hranicí judikaturou dovozeného limitu. Jako přiměřenou však neshledal částku 825.498,- Kč, kterou požadoval žalobce. S odkazem na obdobné případy a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva stanovil základní hodnotu odškodnění částkou 340.000,- Kč. Tuto částku snížil o 40 % na částku 204.000,- Kč v důsledku celkové skutkové i procesní složitosti dotčeného řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobce odškodnila částkou 221.000,- Kč, považoval nárok žalobce na zaplacení vyšší částky za nedůvodný.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil ohledně částky 228.964,- Kč rozsudek soudu prvního stupně a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. o věci samé ohledně částky 51.000,- Kč s příslušenstvím z této částky změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 51.000,- s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 1. 10. 2012 do zaplacení v zákonné lhůtě; jinak rozsudek soudu prvního stupě v tomto zamítavém výroku ohledně částky 3,488.259,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok II.). Konečně ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
O částečném zrušení napadeného rozsudku a zastavení řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §222a o. s. ř. poté, co žalobce vzal v podaném odvolání v rozsahu částky 228.964,- Kč žalobu zpět (z uplatněného nároku ad 2/ na náhradu škody ve výši 723.725,- Kč).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně týkající se žalobcem uplatněnými nároky na náhradu škody ad 1) a ad 2). Jde-li o nárok na náhradu škody ve výši 2.219.000,- Kč ad 1) k odvolací námitce žalobce, že soud nevzal v úvahu při svém rozhodování o tomto nároku investice, které žalobce do předmětných nemovitostí vložil, neshledal ji jako důvodnou. Uvedl, že podle obsahu spisu se soudy v dotčeném řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví touto otázkou zabývaly a odpovídajícím způsobem se s ní při rozhodování vypořádaly. Jen v dotčeném řízení lze investice do celkového vypřádání zahrnout. Jako nepřípadnou shledal odvolací soud námitku žalobce v odvolání, že soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, že cena nemovitostí v průběhu plynutí času vzrostla 40x, zatímco průměrná mzda za stejnou dobu 7,5x. Obdobným srovnáním se totiž zabýval v souvislosti s obdobným sporem Nejvyšší soud a dospěl k závěru, že takový hypotetický rozdíl nelze považovat za škodu, neboť neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je upravena v hmotném právu a definována v právní teorii a z ní vycházející soudní praxe.
I v případě nároku žalobce na přiměřené zadostiučiní ad 3) se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Oproti soudu prvního stupně, dovodil, že jím stanovené základní odškodnění je třeba snížit jen o 30 %, neboť toto snížení lépe odpovídá skutečnostem správně zjištěným soudem prvního stupně. Odvolací soud tak zvýšil základní částku odškodnění o 10 % na částku 272.000,- Kč a po odečtení odškodnění, které žalobce obdržel od žalované, stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci ještě částku 51.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále již „dovolatel“) do výroků II. a III. prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska občanským soudním řádem stanovených náležitostí) řádné dovolání. V rozsáhlém dovolání dovolatel ohledně uplatněných nároků na náhradu škody ad 1) a 2) především namítá nesprávné právní posouzení otázky příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem škody. Ohledně nároku ad 1) dovolatel dále namítá nesprávné posouzení, když zpochybňuje závěry obou soudů, že nevzaly v úvahu investice, které žalobce do předmětných nemovitostí vložil a že nepřihlédly k tomu, že cena nemovitostí v průběhu času vzrostla 40x, zatímco průměrná délka vzrostla za stejnou dobu pouze 7,5x. V tomto smyslu uvádí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 7. ledna 2003, ve věci Bořánková proti České republice, stížnost č. 41486/98, ve kterém ESLP konstatoval, že „ stěžovatelka utrpěla materiální škodu, jež vyplývá přímo z délky řízení, potud, pokud se náhrada, kterou musí vyplatit druhé straně, zvýšila z důvodu novelizace cenových předpisů, k níž došlo v listopadu 1994. Na spravedlivém základě se Soud rozhodl přiznat stěžovatelce částku 10 000 Euro.“
Nesprávné posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 774.498,- Kč ad 3) dovolatel spatřuje v nesprávném stanovení nepřiměřené délky dotčeného řízení. Jako důvody především uvádí, že odvolací soud do ní nezapočítal dobu od 18. července 1998 do 25. listopadu 1994, a dále dobu, kdy Ústavní soud projednával jeho ústavní stížnost s tím, že se žalobce po tuto dobu nenacházel ve „stavu nejistoty“, resp. „frustrace“. Dovolatel namítá, že po celou dobu řízení v této věci tvrdil, „ že délkou dotčeného řízení naopak byla zasažena celá jeho rodina, která útrapy celého řízení, obavy z možného výsledku sporu a ztráty bydlení prožívala s ním. Podstatou soudního sporu a jeho délkou byl a neustále je zasažen jeho rodinný život, jeho sociální a finanční poměry a především pak jeho zdraví. Dotčené řízení tedy mělo pro něho zásadní význam a jeho výsledek ovlivnil jeho a celou rodinu a chod jeho domácnosti i do budoucna“. Odvolací soud tak v rozporu s ustálenou judikaturou nevzal při stanovení nepřiměřené délky dotčeného řízení v úvahu jeho význam pro dovolatele. V tomto směru dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. Cpjn 206/2010. Jako další důvod uvedl, že odvolací soud v rozporu s citovaným rozhodnutím, nepřihlížel k celkové době, po kterou dotčené řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti soudů. Nesprávné posouzení stanovení výše odškodnění odvolacím soudem pak spatřuje v tom, že ji odvodil z nesprávně stanovené nepřiměřené délky dotčeného řízení, která podle dovolatele trvala 24 let a 11 měsíců. Dovolatel konečně vytýká odvolacímu soudu vadu řízení, když oba soudy nepřihlédly k jím tvrzeným rozhodným skutečnostem a neprovedly k nim navržené důkazy a napadené rozhodnutí tak spočívá na neúplně zjištěném skutkovém stavu. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti výroku I. a II., shora citovaného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se nejdříve ve smyslu §237 o. s. ř. zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pokud dovolatel prezentuje vlastní interpretaci vztahu příčinné souvislosti mezi škodou, která mu vznikla, a konstatovaným nesprávným úředním postupem, neuplatňuje tak dovolací důvod týkající se řešení otázky právní, nýbrž skutkového zjištění, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, na nichž jsou závěry odvolacího soudu postaveny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 30 Cdo 1120/2013, proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta Ústavním soudem, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 881/2014; všechna v tomto rozhodnutí označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Jestliže dovolatel dále namítá ohledně nároku na náhradu škody ve výši 2.219.000,- Kč ad 1), že soud nevzal v úvahu při svém rozhodování o tomto nároku investice, které žalobce do předmětných nemovitostí vložil, odvolací soud se v napadeném rozhodnutí touto námitkou řádně vypořádal – jak vyplývá z jeho odůvodnění – když uzavřel, že podle obsahu spisu se soudy v dotčeném řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví touto otázkou zabývaly a odpovídajícím způsobem se s ní při rozhodování vypořádaly s tím, že jen v dotčeném řízení bylo lze investice do celkového vypřádání zahrnout. Jako nepřípadnou shledal dovolací soud námitku dovolatele, že soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, že cena předmětných nemovitostí v průběhu plynutí času vzrostla 40x, zatímco průměrná mzda za stejnou dobu 7,5x. Obdobným srovnáním se totiž zabývala ustálená judikatura dovolacího soudu v souvislosti obdobným sporem, na niž odvolací soud přiléhavě odkázal, a od které se dovolací soud nehodlá odchýlit. Byl přijat závěr, že rozdíl mezi skutečně vyplaceným podílem z vypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů na základě rozhodnutí vydaného v řízení, v němž došlo k průtahům, a výší tohoto podílu, kterou by byl dovolatel povinen uhradit na základě rozhodnutí, bylo-li by vydáno bez průtahů v řízení, nemůže představovat škodu, a to z toho důvodu, že současně s cenou vypořádacího podílu stoupla i hodnota odpovídající polovině nemovitosti, kterou získal do vlastnictví dovolatel. Ke snížení majetkových hodnot žalobkyně nedošlo, naopak, tržní hodnota nemovitosti v jejím vlastnictví je vyšší než byla před dvanácti lety. Újmu nelze vyjádřit ani tím, že v roce 1997 postačovalo na vyrovnávací podíl 60 průměrných hrubých mezd a v roce 2003 již 88 průměrných hrubých mezd. Takový hypotetický rozdíl nelze považovat za škodu, neboť neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je upravena v hmotném právu a definována právní teorií a z ní vycházející soudní praxí. Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, tedy že škodná událost zasáhla do průběhu děje, vedoucího k určitému zisku. U ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí – nebýt škodní události – mohla poškozená důvodně očekávat rozmnožení svého majetku. Za pravidelný běh věcí přitom nelze považovat opakovaně se měnící legislativu upravující oceňování nemovitostí, neboť jaké budou legislativní změny v oblasti cenových předpisů jistě nelze s pravděpodobností blížící se jistotě odhadnout, a obdobně je tomu u ekonomické situace země. Ušlý zisk navíc předpokládá, že majetkový přínos, který byl důvodně očekáván, je definitivně ztracen. Tak tomu v případě žalobkyně není, neboť zhodnocená nemovitost je stále v jejím vlastnictví [k tomu srov. např. následující rozhodnutí Nejvyššího soudu - usnesení ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, rozsudek ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 25 Cdo 1208/2006, proti kterému ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 27. března 1012, sp. zn. I ÚS 216/09 (všechna v tomto rozhodnutí označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), rozsudky ze dne 12. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 28 932/2011, a ze dne 19. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 1231/2012]. Shora citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 7. ledna 2003, ve věci Bořánková proti České republice, stížnost č. 41486/98, na předmětnou věc nedopadá, neboť v daném případě je poškozený na rozdíl od poškozené, jíž se týká citovaný rozsudek ESLP vlastníkem předmětných nemovitostí. Dovolací soud konstatuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu týkajícího se nároku na odškodnění materiální újmy ad 1) a 2), která měla dovolateli vzniknout, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a jako takové je dovolání v uvedeném rozsahu nepřístupné.
Dovolací soud proto dovolání dovolatele týkající se jím uplatněných nároků na náhradu škody ve výši 2.219.000,- Kč a 723.725,- Kč podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatel uplatnil z hlediska zákonných podmínek přípustnosti (§237 o. s. ř.) dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou k §13 odst. 1, věta druhá a třetí, a §31a zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále již „OdpŠk“) [viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen „R 58/201“], vycházel z nesprávných předpokladů při stanovení nepřiměřené délky dotčeného řízení a výše přiměřeného zadostiučinění, neboť 1) nepřihlédl k významu dotčeného řízení pro poškozeného, tvrzeného dovolatelem, 2) ohledně uvážení předpokladů přiměřeného zadostiučinění nevzal v úvahu tvrzení dovolatele v žalobě, obsahově vyjádřeného v rovině vysvětlení motivace k uplatnění nároku, 3) při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění odvolací soud nepřihlédl k celkové době, po kterou dotčené řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům v dotčeném řízení a 4) stanovení výše odškodnění odvolacím soudem odvodil z nesprávně stanovené nepřiměřené délky dotčeného řízení. Dovolací soud tedy shledal, že dovolání je z hlediska uvedených uplatněných právních otázek přípustné
K právní otázce 1).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu při posuzování přiměřenosti délky řízení se vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Apicella, odst. 66).
Význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Při úvaze o tomto kritériu hraje z hlediska typového roli především to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. K tomuto typovému aspektu však může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových okolností na straně účastníka; tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto. Jedná se například o tvrzení, že dlouho trvající řízení vedlo k rodinným neshodám, případně rozpadu manželství. V rozsudku ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009 , proto Nejvyšší soud dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce.
K právní otázce 2).
Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je nutno obecně vycházet z několika faktorů (několika proměnných), které jsou vypočteny v §31a odst. 3 zákona a ve vztahu k nimž obecně platí to, co bylo uvedeno výše k otázce 1. Evropský soud ve svých rozhodnutích k podobným okolnostem též přihlíží – zejména k faktoru významu řízení pro stěžovatele, chování stěžovatele či složitosti věci. Evropský soud vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“ , že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz Apicella, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích.
Uvedené neznamená, že poškozený žalobce nemusí nemajetkovou újmu – jako předpoklad jeho nároku vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení - vůbec tvrdit (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 ). Takové tvrzení bude zpravidla přinejmenším obsahově vyjádřeno v potřebném rozsahu v žalobě poměrem vylíčení rozhodujících skutečností a toho, čeho se žalobce domáhá (§79 odst. 1 o. s. ř. ) v rovině alespoň povšechného vysvětlení motivace k uplatňování nároku. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jde tedy o psychickou kategorii, jejíž hloubka a rozsah jsou coby rozhodné skutečnosti obtížně prokazovatelné, i proto by bylo nadbytečným zjišťovat je prostřednictvím výslechu účastníka dle §131 o. s. ř.
K právní otázce 3).
Při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. Celková doba řízení se stanoví podle následujících pravidel. Zahajuje-li se řízení na návrh, je řízení započato dnem, kdy návrh na zahájení řízení (žaloba) došel orgánu (soudu). Co se týče skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3, věta druhá OdpŠk, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta).
Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu, poskytuje se přiměřené zadostiučinění v zásadě za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, nikoliv tedy za rok trvání průtahů v řízení (viz výše uvedený rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii, odst. 111). Pro výši zadostiučinění má význam jen to, jaká byla celková doba řízení, a to v porovnání „s dobou, kterou by bylo možno vzhledem ke skutkové a právní náročnosti věci a přihlédnutím k počínání účastníků považovat za dobu přiměřenou“ (viz Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 178). Proto existující průtah jen v určité fázi řízení soud toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou.
K právní otázce 4).
Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena při posuzování přiměřenosti délky řízení. Tvrzené a prokázané skutečnosti (subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou předmětem hodnotících úvah až při stanovení výše zadostiučinění.
Jak vyplývá z obsahu spisu, dovolatel po celou dobu předmětného řízení tvrdil a ke svým tvrzením navrhoval důkazy k rozhodným skutečnostem týkajícím se významu dotčeného řízení pro něho jako poškozeného, jak je z hlediska obsahového uvedl v dovolání. Oba soudy k těmto tvrzením nepřihlédly a odmítly provést k nim navrhované důkazy (viz protokol o jednání soudu prvního stupně, č. l. spisu 44 až 45, a odvolacího soudu č. l. spisu 111 až 112). Z žaloby podané u soudu prvního stupně dne 26. 7. 2012 (č. l. spisu 10) vyplývá, že dovolatel podrobně vysvětlil svoji motivaci k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je pak zřejmé, že k těmto tvrzením o rozhodných skutečnostech nepřihlédly. Ze zjištění odvolacího soudu se podává, že dotčené řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 197/87 bylo zahájeno podáním žaloby u soudu dne 7. července 1987 a skončilo nabytím právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2011, sp. zn. 15 Co 101/2011, tj. dnem 25. listopadu 2011. Z toho vyplývá, že celková délka dotčeného řízení byla 24 let a 11 měsíců, což dovolatel nezpochybňuje. Nepřiměřenou dobu dotčeného řízení stanovil odvolací soud na 18 let. Rozdíl mezi celkovou délkou dotčeného řízení a jeho nepřiměřenou dobou činí tedy 6 let a 11 měsíců, tj. bezmála 7 let.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se neřídil shora uvedenými závěry citované ustálené judikatury dovolacího soudu.
Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, dovolací soud přihlédne k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu vadu řízení, když oba soudy nesprávně nepřihlédly k jím tvrzeným rozhodným skutečnostem týkajícím se základního předpokladu při zvažování přiměřenosti délky řízení jako je význam dotčeného řízení pro poškozeného žalobce a neprovedly k nim navržené důkazy, neboť tato tvrzení a důkazní návrhy považovaly z hlediska předmětu řízení za nepodstatné (viz protokol o jednání soudu prvního stupně, č. l. spisu 44 až 45, a odvolacího soudu č. l. spisu 111 až 112). V daném případě se nesprávné právní posouzení věci oběma soudy promítlo též do nesprávnosti skutkových zjištění, neboť předurčilo okruh skutkových zjištění, které oba soudy učinily předmětem dokazování. V takovém případě se tedy nejedná o vadu řízení, nýbrž o nesprávné právní posouzení. Pokud se soud nezabýval tvrzeními dovolatele, a odmítl k nim provést navrhované důkazy, měl ve smyslu §157 odst. 2 v konečném rozhodnutí ve věci tento postup řádně odůvodnit. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, uvedené zdůvodnění odvolací soud neprovedl. Napadené rozhodnutí je v této části proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávný a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud dle §243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud proto – aniž by se mohl zabývat dalšími námitkami uvedenými v dovolání – napadený rozsudek podle §243e odst. 1 o. s. ř. v uvedeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť zatím nebylo konečně rozhodnuto o celém předmětu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu