ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3665.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3665/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobců: a) J. V., b) Mgr. H. S., c) Dipl. Ing. Z. V., d) Ing. V. V., všichni zastoupeni JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 5,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 316/2006, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2013, č. j. 17 Co 59/2013-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobce V. V. se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 5.000.000,- Kč jako náhrady škody způsobené postupem Okresního soudu v Táboře. V průběhu řízení žalobce zemřel. Usnesením ze dne 18. 8. 2010, č. j. 12 C 316/2006-69, Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl o pokračování v řízení se zákonnými dědici, jak jsou uvedeni v záhlaví tohoto usnesení. Dne 24. 10. 2011 bylo soudu doručeno podání žalobkyň a) a b), kterým vzaly v části týkající se jejich osob žalobu zpět s tím, že se nepovažují za právní nástupce původního žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 26. 3. 2012, č. j. 12 C 316/2006-120, výrokem I. zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, tj. co do částky 3.125.000,- Kč, výrokem II. zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou, tj. co do částky 625.000,- Kč a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením výrokem I. odmítl odvolání žalobců c) a d), výrokem II. potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ovšem ve znění, že se řízení ve vztahu mezi těmito žalobkyněmi a žalovanou zastavuje, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že u žalobců c) a d) je odvolání subjektivně nepřípustné, neboť napadeným usnesením jim nebyla způsobena žádná újma na právech. Soud prvního stupně postupoval zcela správně, pokud řízení ve smyslu §96 odst. 1, 2 o. s. ř. zastavil. Správně nepovažoval žalobce za nerozlučné společníky, neboť jimi jsou toliko do skončení dědického řízení. Při úvaze o zastavení řízení se soud prvního stupně dopustil nepřesnosti, když jako prejudiciální otázku řešil, v jakém rozsahu by vůči které ze žalobkyň mělo být řízení zastaveno. Obě žalobkyně vzaly žalobu zpět, z toho důvodu je namístě řízení ve vztahu mezi těmito dvěma žalobkyněmi a žalovanou zastavit. Předmětem řízení však zůstává tvrzená pohledávka ve výši 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, jejíhož zaplacení se na žalované domáhají žalobci c) a d), s nimiž bude nadále v řízení pokračováno.
Usnesení odvolacího soudu napadli všichni žalobci dovoláním, přičemž přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které nebyly dovolacím soudem dosud rozhodovány nebo jsou odvolacím soudem posuzovány rozdílně od ustálené judikatury, ale i platných právních předpisů.
Dovolatelé shodně namítají, že soudy obou stupňů je svými rozhodnutími zkrátily na jejich právech potencionálních dědiců, když předně nebylo hodnoceno a přihlédnuto:
a) k dědickému titulu, kterým je závěť a závětním dědicem je označen žalobce c) včetně uznání tohoto dědického práva ostatními dědici
b) k výlučnému vlastnictví nemovitosti zůstavitele, z něhož je uplatňována náhrada škody.
Dále dovolatelé namítají vady řízení, které spočívají v tom, že rozhodnutí soudů nižších stupňů neobsahují zdůvodnění, v čem spatřují dědický titul pro manželku zemřelého, že soud nepřipojil dědický spis, nehodnotil výlučné vlastnictví zůstavitele a nezabýval se dalšími otázkami, které spočívají ve vlivu závěti a výlučného vlastnictví zůstavitele na procesní nástupnictví. Tyto vady činí dovoláním napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Dovoláním napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud zastavil řízení ve vztahu k žalobkyním a) a b) na základě podání, kterým vzaly žalobu zpět. Jelikož se jedná o rozhodnutí, kterým bylo vyhověno procesnímu úkonu žalobkyň a) a b), nemohlo napadené rozhodnutí těmto žalobkyním přivodit žádnou újmu na právech. Z toho důvodu je dovolání žalobkyň a) a b) subjektivně nepřípustné.
Subjektivní přípustnost dovolání však není dána ani ve vztahu k žalobcům c) a d). Řízení totiž nadále pokračuje, a to ohledně celé žalobou požadované částky. Zastavení řízení vůči dvěma žalobkyním za situace, kdy žalobci nejsou nerozlučnými společníky, nemůže mít vliv na postavení ostatních žalobců, tudíž jim nemůže přivodit jakoukoliv újmu na právech.
V dovolání uvedenými námitkami dovolatelé vyjadřují nesouhlas s vymezením procesních nástupců původního žalobce. Dovolatelé však pominuli, že o procesním nástupnictví bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 2010, č. j. 12 C 316/2006-69, přičemž dovoláním napadají usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2013, č. j. 17 Co 59/2013-155, kterým bylo potvrzeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 3. 2012, č. j. 12 C 316/2006-120, jímž soud zastavil řízení ve vztahu k dvěma žalobkyním z důvodu zpětvzetí žaloby. Dovolatelé tak v dovolání brojí proti jinému rozhodnutí, než které dovoláním napadají. V dovolání uvedené otázky tak nejsou otázkami, na nichž by bylo dovoláním napadené rozhodnutí postaveno, což rovněž činí dovolání nepřípustným.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu