ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3714.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3714/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce I. N., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze, Těšnov 1163/5, Praha 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 132/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013, č. j. 35 Co 43/2013-268, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu vznikla v souvislosti s trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 2/2009 v celkové výši 4,000.000,- Kč s přísl., a která se skládá ze čtyř samostatných nároků. Žalobce požadoval: 1. částku 660.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby v trvání jednoho roku (od 7. 1. 2005 do 6. 1. 2006), 2. částku 160.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, které trvalo 6 let (od 7. 1. 2005 do 29. 12. 2010), 3. částku 280.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, a to usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 44 To 379/2005, a 4. částku 2,900.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup po dobu výkonu vazby, neboť byl vystaven mučivým útrapám.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 10. 2012, č. j. 10 C 132/2011-230, uložil žalované zaplatit žalobci částku 257.000,- Kč s přísl. (182.000,- Kč s přísl. z titulu vazebního stíhání a 75.000,- Kč z titulu nepřiměřené délky řízení), ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2013, č. j. 35 Co 43/2013-268, potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 365.000 Kč s přísl., co do částky 3,378.000 Kč s přísl. a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně druhého nároku, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a že přiměřené odškodnění za 6 let trvající trestní řízení představuje částka 75.000,- Kč. Za věcně správné považoval odvolací soud rovněž zamítnutí nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí (nárok 3.), byť z jiných důvodů než soud prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že na tento nárok nelze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), neboť posuzované rozhodnutí bylo vydáno i zrušeno před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Jelikož však rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 44 To 379/2005, došlo k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), jak konstatoval Ústavní soud ve zrušujícím nálezu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 356/05, pak byl založen přímý nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. I toto právo žalobce však podléhá promlčení podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a to ve lhůtě tří let ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Žalobce se o skutečnosti, že má přímý nárok na odškodnění nemajetkové újmy dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, dozvěděl z citovaného nálezu Ústavního soudu v roce 2006, žalobu však podal až dne 1. 6. 2011, a učinil tak zjevně opožděně. Odvolací soud proto přisvědčil žalovanou vznesené námitce promlčení. U žalobce přitom nejsou dány žádné důvody, pro které by měla být námitka promlčení shledána v rozporu s dobrými mravy, když porušení Úmluvy bylo Ústavním soudem jasně konstatováno, a žalobci tak musel být jeho nárok na odškodnění zřejmý. Neobstojí ani tvrzení žalobce, že mu v uplatnění nároku bránil strach vyvolaný ze strany státní moci, neboť z jeho postupu a četných stížností obsažených v trestním spise je evidentní, že žalobce se rozhodně nebál uplatňovat své nároky vůči státní moci již v průběhu trestního řízení. Ohledně zbývajících dvou nároků (1. a 4.) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé co do částky 365.000,- Kč s přísl., napadl žalobce dovoláním, v němž brojí toliko proti zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 280.000,- Kč způsobené nezákonným rozhodnutím. Dovolatel uvedl, že byl v průběhu vazebního stíhání vystaven mučivým útrapám, jež vedly k jeho zastrašení, a proto se bál podat žalobu na náhradu škody po státu. Tříletá promlčecí lhůta plynoucí od vydání rozhodnutí Ústavního soudu v roce 2006 přitom uplynula dříve, než bylo pravomocně skončeno jeho trestní stíhání, a proto by námitka promlčení měla být shledána v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel rovněž uvedl, že důkazy k prokázání jeho mučivých útrap nebyly soudy připuštěny. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Přestože dovolatel napadl celý potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolání je zřejmé, že brojí toliko proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jenž se týká nároku na odškodnění za nezákonné rozhodnutí, tj. co do částky 280.000,- Kč. Ve vztahu k nároku na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, tj. co do částky 85.000,- Kč s přísl., dovolání nesplňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a proto dovolací soud dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy k prokázání mučivých útrap žalobce, tvrdí po obsahové stránce vady řízení, které samy o sobě nepředstavují zákonný dovolací důvod, neboť tímto je podle §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci. V rozporu s požadavkem §241a odst. 2 o. s. ř. však dále dovolatel v této souvislosti ani nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz R 4/2014).
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné vyřešení otázky promlčení, respektive rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Přípustnost dovolání zjevně spatřuje dovolatel v tom, že se jedná o otázku v konkrétních souvislostech dosud neřešenou.
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 ).
V obecné rovině platí, že i stát může v případě, je-li proti němu uplatněn nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, vznést námitku promlčení, a že tato námitka nemusí být považována za odporující dobrým mravům (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). V posuzované věci se přitom nejedná o případ obdobný věci řešené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010.
Námitka žalobce spočívající v tvrzení, že mu v uplatnění práva u soudu bránil strach ze strany státní moci, nemůže představovat okolnost tak zásadního významu, aby byla schopná zasáhnout do principu právní jistoty, a nelze ani uzavřít, že by si dovolatel marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Odvolací soud se přitom s tvrzením žalobce, že mu v uplatnění nároku na odškodnění bránil strach, neztotožnil, neboť žalobce se nebál uplatňovat své nároky vůči státní moci již v průběhu trestního řízení.
Dovolatelem vymezená právní otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy tedy již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Dovolací soud rovněž neshledal, že by v posuzované věci byl naplněn jiný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a proto dovolání žalobce v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 2 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu