ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3729.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3729/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce I. Š. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 60.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 259/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013, č. j. 70 Co 111/2013-22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2005 (dále jen „posuzované řízení“).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. K posuzovanému řízení uvedl, že bylo zahájeno dne 18. 2. 2005; konkurs na majetek dlužníka J. P. byl prohlášen usnesením ze dne 24. 5. 2005; do řízení je přihlášeno 41 věřitelů; žalobce přihlásil svou pohledávku dne 7. 6. 2006; ve věci se konala dvě přezkumná jednání; správkyně konkursní podstaty průběžně soud informuje o své činnosti; úpadce neposkytuje potřebnou součinnost; řízení dosud není skončeno a nedospělo zatím ani do fáze, v níž by bylo zřejmé, zda, resp. v jakém rozsahu, bude pohledávka žalobce uspokojena. Žalobce požádal žalovanou o náhradu vzniklé nemajetkové újmy. Žalovaná jeho žádosti nevyhověla.
Po právní stránce se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci vznikla škoda. Odvolací soud uzavřel, že judikatura se již ustálila v závěru, dle nějž přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu lze přiznat i tehdy, jestliže řízení nebylo doposud skončeno, tento obecný závěr však bez dalšího nelze vztáhnout na řízení konkursní. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, a ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010. Dále odvolací soud uvedl, že za stavu, kdy konkursní řízení nedospělo do fáze, v níž by bylo zřejmé, v jakém rozsahu bude přihlášená pohledávka žalobce uspokojena, nelze určit výši částky, která by byla určující z hlediska významu předmětu konkursního řízení pro žalobce. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žaloba na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích byla žalobcem podána předčasně.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje dle ustanovení §237 v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které odvolací soud posoudil nesprávně. Dovolatel vymezuje následující otázky:
1) Otázka závěru odvolacího soudu o předčasnosti podání žaloby v této věci není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).
2) Otázka procesního postupu v dané věci a rozsahu poučení žalobce při změně právního posouzení věci ze strany soudu.
3) Odvolacím soudem neřešený vnitřní rozpor odůvodnění napadeného rozsudku, kdy odvolací soud vznik nemajetkové újmy konstatuje, avšak nárok na zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu žalobci nepřiznává z důvodu předčasnosti uplatnění nároku.
4) Otázka, zda je ve všech případech neukončené konkursní řízení důvodem pro zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy a zda je tento postup v souladu s požadavkem na zajištění ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a na náhradu škody vzniklé při výkonu veřejné moci.
Dovolatel namítá:
a) Účelem náhrady nemajetkové újmy, která vznikla z důvodu nesprávného úředního postupu, konkrétně z důvodu průtahů v řízení, má být podle judikatury ESLP zejména kompenzace stavu nejistoty, do níž je žalobce v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení uveden a v níž je udržován. Soud prvního stupně nerespektoval názor ESLP, který důsledně vychází ve vztahu k průtahům v řízení z presumpce zaviněného jednání státu. Míra skutečného či předvídatelného uspokojení pohledávky v konkursním řízení není okolností natolik zásadní, aby bez jejího zjištění nebylo možno rozhodnout ani o části nároku. Samotná účetní výše pohledávky, která má také vliv na míru subjektivně pociťované nejistoty, postačuje k přiznání zadostiučinění alespoň v základní sazbě. Soud prvního stupně měl na výběr řadu možností procesního postupu, od přerušení řízení do okamžiku, kdy bude možné zjistit výsledky či očekávané výsledky konkursního řízení, po přiznání alespoň částečné náhrady, jejíž výši by považoval za nepochybnou. Soud v souvislosti s vysokým věkem žalobce se ani nepokusil zvážit možnost vydání mezitímního rozsudku.
b) Odvolací soud se nevypořádal s argumentem, že žalobce je již ve vysokém věku. Je zřejmé, že konkursní řízení bude trvat ještě několik let. Vzhledem k věku žalobce bylo namístě, aby mu byla přiznána náhrada nemajetkové újmy.
c) Odvolací soud se ztotožnil s výrokem rozsudku soudu prvního stupně, v němž bylo konstatováno, že došlo k porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a že toto konstatování je dostačující náhradou nemajetkové újmy. Tento závěr soudu shledává žalobce jako absurdní a vnitřně rozporný. Na straně jedné soud žalobci dává za pravdu, že k porušení jeho práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě došlo a na straně druhé označí požadavek žalobce na přiznání náhrady za nemajetkovou újmu za předčasný.
d) Žalobce není povinen prokazovat vznik nemajetkové újmy a odůvodňovat její výši. Odvolací soud svým rozhodnutí zcela a definitivně odňal žalobci právo na zadostiučinění v penězích, aniž by žalobci vůbec poskytl možnost na změnu právního posouzení věci reagovat. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nemůže z hlediska požadavků na logickou i ústavněprávní konformitu obstát.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jádrem podaného dovolání je otázka, zda v případě konkursního řízení se lze domáhat náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou i za situace, kdy konkursní řízení ještě neskončilo, anebo zda tento žalobou uplatněný nárok je třeba zamítnout pro předčasnost (otázky 1 a 4).
Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že „přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí zákona, nebylo doposud pravomocně skončeno.“ Tento obecný závěr však Nejvyšší soud ve vztahu ke konkursnímu řízení rozsudkem ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, (na nějž odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal) modifikoval: „Nárok žalobce na posouzení přiměřenosti délky dosud neskončeného konkursního řízení by zde byl uplatněn – pro tentokráte - předčasně, neboť vzhledem ke složitosti konkursního řízení a jeho specifickým fázím a procesním formám nemůže být před jeho skončením zjevné, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.“ Jelikož daná otázka již je v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a odvolací soud postupoval v souladu s touto rozhodovací praxí, dovolatelem položená otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelem položená otázka. Touto otázkou dovolatel namítá vadu řízení spočívající v absenci poučení. Námitka, kterou žalobce uplatňuje vadu řízení, nemůže založit přípustnost dovolání. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není.
Dovolatelem položená třetí otázka není otázkou, na níž by napadené rozhodnutí záviselo. Ač v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně bylo konstatováno porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, ve výrokové části rozhodnutí toto konstatování obsaženo nebylo. Odvolací soud se ztotožnil s výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně, naopak ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud výslovně uvedl, že se s tímto odůvodněním neztotožňuje. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tudíž plyne závěr, dle nějž by posouzení délky konkursního řízení před jeho ukončením bylo předčasným. Naopak závěr, že délka konkursního řízení je nepřiměřená, z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že odvolací soud nezohlednil vysoký věk žalobce (narozeného v roce 1945). Osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska Nejvyššího soudu není myšleno osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku jsou tedy myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka. K posuzování věku účastníků řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu