ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3794.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3794/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců: a) Ĺ. K. , b) S. K. , c) A. Ž. , d) A. S. , e) M. B., f) Ing. Ĺ. H. , g) M. P. , h) E. G. , ch) M. P. , i) R. P. , j) J. P. , k) A. F. , l) P. P. , m) Mgr. J. K. , všech zastoupených JUDr. Václavem Surovým, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, proti žalované Central Real a. s. , identifikační číslo osoby 25006282, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, zastoupené JUDr. Marií Šírkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové Náměstí 37, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 494/2004, o dovolání žalobců a), b), c), e), f) a m) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. dubna 2013, č. j. 10 Co 756/2010-284, ve znění opravných usnesení ze dne 18. září 2013, č. j. 10 Co 756/2010-313 a ze dne 2. října 2013, č. j. 10 Co 756/2010-315, takto:
I. Dovolání žalobců a), b, c), e), f) a m) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců a), b), c), f) a m) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. dubna 2013, č. j. 10 Co 756/2010-284, ve znění opravných usnesení ze dne 18. září 2013, č. j. 10 Co 756/2010-313, a ze dne 2. října 2013, č. j. 10 Co 756/2010-315, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). Nejvyšší soud např. v aktuálním rozsudku ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3521/2013 (který je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ) vyložil, že „Žalobkyně se totiž žalobou domáhá určení, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví dovolatelky 2). Žaloba byla sice podána správně proti dovolatelce 1), jež je zapsána v katastru nemovitostí jako ‚katastrální‘ vlastník předmětných nemovitostí, avšak pokud žalobkyně svou žalobu založila na tvrzení, že je zde nesoulad mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem (právní realitou) potud, že vlastnicí předmětných nemovitostí je podle práva dovolatelka 2), je nasnadě, že žaloba – aby mohla v případě převzetí jejího žalobního petitu do rozsudečného výroku naplnit žalobkyní zamýšlený právní důsledek ( změnu zápisu vlastníka předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí ) – musí směřovat rovněž vůči tomu, kdo podle žalobního tvrzení má být skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí a v jehož prospěch má soud deklarovat příslušný věcně právní vztah , který současně dozná reflexe i v katastru nemovitostí. Pokud by dovolatelky nebyly účastnicemi řízení a soud by přesto podané žalobě vyhověl, nemohl by katastrální úřad přistoupit k provedení zápisu ve formě záznamu, neboť by k tomu nebyly splněny podmínky ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (duplicitní zápis vlastnického práva po novelizaci zákona č. 265/1992 Sb. již nepřichází v úvahu).“ Poněvadž odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku tento právní názor Nejvyššího soudu reflektoval, není zde žádného důvodu, aby uvedená právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců a), b), c) e), f) a m) podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu