ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3825.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3825/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci péče o J. C. , zastoupenou opatrovnicí Mgr. Jitkou Chaloupkovou , narozenou 28. července 1972, bytem v Rakovníku, Vrchlického náměstí 55, o návrhu V. C. , zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, o změnu osoby opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 0 P 137/2009, o dovolání V. C. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2013, č.j. 24 Co 5/2013-331, takto:
I. Dovolání navrhovatele V. C. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2013, č.j. 24 Co 5/2013-331, se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 24. října 2012, č.j. 0 P 137/2009-103, zamítl návrh na změnu ve funkci opatrovníka J. C.. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že navrhovatel – syn J. C. podal návrh na změnu osoby opatrovnice z důvodu možné kolize zájmů. Jako důvod uvedl, že opatrovnice v současné době bydlí bez právního důvodu v bytě matky J. C., a že nevymáhá dluh po zemřelém bratrovi ve výši cca 400.000,- Kč ve prospěch matky. Soud uzavřel, že nejsou dány důvody pro změnu ve funkci opatrovnice J. C., neboť stávající opatrovnice tuto funkci řádně vykonává, což nezpochybnil ani navrhovatel. Soudní spor mezi navrhovatelem a opatrovnicí, jehož není opatrovankyně účastnicí nemůže vyvolat podle jeho názoru kolizi zájmů.
Krajský soud v Praze k odvolání V. C. usnesením ze dne 11. července 2013, č.j. 24 Co 5/2013-331, usnesení soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud posoudil věc podle ustanovení §192 odst. 1 o.s.ř. a §27 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně. Odkázal především na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, z něhož je patrné, že zajistit všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance může jen ten, kdo vůči němu nemá protichůdné zájmy. Nemůže jít ovšem o každý (případně možný) rozpor. Funkci opatrovníka nemůže vykonávat jen ten, kdo z důvodů soustavnější a dlouhodobější povahy má s opatrovancem protichůdné zájmy, takže je tu nebezpečí, že opatrovník nebude vůbec nebo po delší dobu způsobilý jednat jménem opatrovance a hájit jeho práva a oprávněné zájmy. Navrhovatelem uváděný konflikt zájmů je z těchto důvodů pouze v rovině potencionality vyplývající jen z tvrzení navrhovatele o existenci případného dluhu, když sama opatrovnice popírá, že by šlo o půjčku, ale hovoří o existenci daru. Navíc odvolací soud konstatuje, že protichůdnost zájmů osob blízkých opatrovankyni, která by mohla vést ke změně v osobě opatrovníka, musí být takového rázu, že ovlivňuje jednání opatrovníka při zastupování opatrovankyně a dotýká se tak jejích chráněných zájmů. Tak tomu však v posuzované věci není.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel V. C. včasné dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil při řešení právních otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovozuje proto přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. Dovolání podává z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soud spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Namítá, že byť se odvolací soud dovolává závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, důsledně se těmito názory neřídí. Zejména pomíjí aktuální rozpor majetkových zájmů opatrovnice a opatrovankyně. Jedním z důvodů je spor mezi dovolatelem a opatrovnicí, ve kterém je opatrovnice v procesním postavení žalované společně s osobou, která má vůči opatrovankyni s velkou pravděpodobností majetkový závazek. Rozhodovací praxe dovolacího soudu pro existenci opatrovnictví požaduje záruku všestranné a efektivní ochrany práv opatrovance. Pro případné odvolání opatrovníka je dostačující, že ze stávající situace je patrno, že již není dána záruka efektivní a všestranné ochrany práv opatrovankyně. Další rozpor mezi zájmy opatrovankyně a její opatrovnicí vidí v užívání bytu opatrovankyně samotnou opatrovnicí, která s velkou pravděpodobností současně pronajímá za tržní cenu vlastní bydlení. Upozorňuje, že právní názor odvolacího soudu, že předmětný konflikt zájmů jen v rovině potencionální nepostačuje k závěru o tom, že by zde byly dány protichůdné zájmy mezi opatrovnicí a opatrovankyní, je nesprávný a neodpovídá publikované rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, resp. též k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání v označené věci však fakticky nenastoluje žádnou z uvedených čtyř alternativ, které jsou výlučně způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Odvolací soud sám, se věcí zabýval velmi pečlivě, přičemž přihlížel též k judikatuře dovolacího soudu. Pokud dovolatel zpochybňuje, že by odvolací soud důsledně vycházel z jím zmiňovaného judikátu (21 Cdo 3871/2010), dokládá to v podstatě vlastním náhledem na skutkové okolnosti případu. Tyto výtky však nejsou způsobilé k závěru o přípustnosti dovolání v této věci podle ustanovení §237 o.s.ř., protože podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). Vzal současně v úvahu též ustanovení §62, §63 a §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu