ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3917.2012.2
sp. zn. 30 Cdo 3917/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lenky Dopitové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné společnosti CUBICK CZECH a.s., se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, identifikační číslo osoby 28213246, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti povinnému K. Ř. , zastoupenému JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, pro částku 150.000.000,- Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 E 72/2011, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze z 29. června 2012, č.j. 14 Co 190/2012-134, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení z 23. září 2011 č. j. 38 E 72/2011-59, jímž obvodní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, tak, že exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro nedostatek pravomoci rozhodce k vydání (nyní vykonávaného) rozhodčího nálezu zastavil. Odvolací soud uzavřel, že rozhodčí doložka byla platně sjednána – ve smlouvě (č.l. 93) o „společném záměru“ z 27. listopadu 2008 – pouze mezi společnostmi TWIN EYE a.s. (předsedou jejíhož představenstva byl povinný) a BALLANGEN SE. Tato smlouva ani ručitelské prohlášení (č.l. 117) z 27. listopadu 2008 (jímž se povinný zavázal zaplatit nyní vymáhanou smluvní pokutu jako ručitel za společnost TWIN EYE a.s.) naopak neobsahují rozhodčí doložku, která by zakládala pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, jímž by povinný byl k zaplacení vymáhané smluvní pokuty zavázán jako ručitel. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009 tedy odvolací soud uzavřel, že rozhodčí doložka nedopadá na takové právní vztahy, jejichž subjektem jsou třetí osoby, které s vedením rozhodčího řízení nevyslovily souhlas. Spor mezi ručitelem a věřitelem by bylo možno rozhodovat v rozhodčím řízení pouze v případě, že by věřitel i ručitel projevili vlastní vůli přenést pravomoc o rozhodování sporu mezi nimi do rozhodčího řízení, ať už v rozhodčí doložce obsažené v ručitelském prohlášení či jiným způsobem. V ručitelském prohlášení ani v jiném dokumentu však rozhodčí smlouva sjednána nebyla.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje kromě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. také z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm posuzována – podle jejího názoru dosud neřešená – otázka, „zda je rozhodčí doložka uzavřená mezi dvěma smluvními stranami závazná také pro vztah jedné ze smluvních stran a ručitele za smluvní stranu druhou za předpokladu, že ručitelem je fyzická osoba, která zároveň jakožto statutární orgán jedné ze smluvních stran smlouvu obsahující rozhodčí doložku podepsala a tudíž byla seznámena s jejím obsahem, s nímž souhlasila a byla srozuměna také s řešením případných sporů v rámci rozhodčího řízení na základě uzavřené rozhodčí doložky“. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) podle jejího názoru spočívá v nepřípadné aplikaci závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 111/2009; oprávněná se domnívá, že skutkový stav řešený rozhodnutím výše uvedené sp. zn. je diametrálně odlišný od skutkového stavu v předmětném řízení. Ve věci sp. zn. 23 Cdo 111/2009 byla totiž rozhodčí doložka obsažena ve všeobecných podmínkách, jež byly součástí smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem (jinou fyzickou osobou, nikoli tedy obchodní společností, jejímž jménem by ručitel smlouvu uzavřel), a nedostatek pravomoci rozhodce byl tak shledán z důvodu, že ručitel neprojevil vůli být vázán těmito všeobecnými podmínkami a nebyla tak prokázána vůbec vědomost ručitele o existenci rozhodčí doložky (Nejvyšší soud ČR výslovně judikoval, že rozhodčí doložku obsaženou ve všeobecných obchodních podmínkách, jež jsou součástí smlouvy mezi žalovanou a leasingovým nájemcem proto nelze vztahovat na právní vztah mezi žalobkyní /ručitelem/ a žalovanou /věřitelem/).
Oprávněná v této souvislosti zdůrazňuje, že povinný byl v době uzavření smlouvy, obsahující rozhodčí doložku, a v době poskytnutí ručení předsedou představenstva hlavního dlužníka, a že z této pozice předmětnou smlouvu jménem dlužníka uzavíral. Narozdíl od judikované věci zde povinný jako ručitel nepochybně věděl, že smlouva rozhodčí doložku obsahovala, když téhož dne dobrovolně na sebe přijal ručitelský závazek. Lze tedy podle dovolatelky uzavřít, že povinný svým podpisem projevil vůli, aby se rozhodčí doložka vztahovala i na spory, které se smlouvou souvisí (viz §2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení i samotný text rozhodčí doložky). Není přitom podle ní rozhodné, zda tuto vůli projevoval jménem společnosti, za niž jednal (jako za hlavního dlužníka), neboť jde o vůli jeho jako fyzické osoby. Rozhodčí doložka tak nezavazuje jen společnost jakožto hlavního dlužníka, ale i povinného samotného jako ručitele, tak jako např. (analogicky) zavazuje jednání statutárního orgánu nejen společnost, za kterou tento orgán jedná, ale i člena statutárního orgánu samotného, např. z hlediska odpovědnosti trestně právní.
Oprávněná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.)
Dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, v dovolání namítány nejsou a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) vázán, je předmětem dovolacího přezkumu především právní závěr odvolacího soudu, že rozhodčí doložka nedopadá na takové právní vztahy, jejichž subjektem jsou třetí osoby, které s vedením rozhodčího řízení nevyslovily souhlas, a že spor mezi ručitelem a věřitelem by bylo možno rozhodovat v rozhodčím řízení pouze v případě, že by věřitel i ručitel projevili vlastní vůli přenést pravomoc o rozhodování sporu mezi nimi do rozhodčího řízení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i – a o takovýto případ jde v souzené věci – procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Závěry přijaté v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 111/2009 (a rozhodnutí z 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 2351/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2010) Nejvyšší soud rozvinul a konkretizoval v rozsudku z 25. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3958/2013, uveřejněném v téže Sbírce pod č. 54/2014, v němž výslovně uzavřel, že rozhodčí doložka uzavřená pouze mezi dlužníkem a věřitelem, sepsaná ve smlouvě, jejíž součástí je i ručitelské prohlášení, se nevztahuje na právní vztah mezi věřitelem a ručitelem.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit – jak se nesprávně domnívá dovolatelka – skutečnost, že povinný jako ručitel (fyzická osoba) – protože byl předsedou představenstva dlužníka (právnické osoby, za niž „z této pozice předmětnou smlouvu uzavíral“) – věděl, že smlouva mezi věřitelem a dlužníkem rozhodčí doložku obsahovala.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že napadené rozhodnutí je správné; Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení Hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu